Morávka, střed, BUS (450m) – Pod Malým Travným (685m) – M. Travný, pom. partyzánů (891m) – Velký Travný, rozc. (1140m)

Pouhých 6km zelené značky dělilo obec Morávku od střechy páté nejvyšší hory Beskyd – Travného. Orientačně jde o jednoduchou trasu, vedoucí krom úvodního asfaltového úseku pouze po lesních cestách, jejichž střední část je navíc značně kamenitá. První třetina výstupu skýtá bohaté výhledy na protější hřeben Prašivé, podobně jako do celého údolí říčky Morávky, v půli cesty narazíte na partyzánský bunkr a ve vyšších polohách na vysokohorský les. Trasa je vhodná pouze pro pěší.

TRASA BYLA V CELÉ SVÉ DÉLCE ODZNAČENA.

* * *

Malebná ves Morávka, ležící na horním toku stejnojmenné řeky, je obcí s největším katastrem v Beskydech (skládá se ze 16 částí). Vznikla pod vedením hraběcího rodu Bruntálských z Vrbna kolem roku 1615, kdy toto území osídlovali pastevci se stády ovcí a koz. Prvním písemným pramenem o obci je urbář Frýdeckého panství z roku 1636, jímž přešla do rukou Oppersdorfů a roku 1708 do vlastnictví hrabat z Pražma. Posledními šlechtickými vládci Morávky byli jakožto majitelé celého těšínského knížectví v letech 1797-1918 Habsburkové. Horský terén předurčil i charakter zaměstnání velké části obyvatel osad, kteří se živili pasekářstvím, salašnictvím a těžbou dřeva k výrobě dřevěného uhlí. V polovině 19.stol. žilo na Morávce 4019 obyvatel v 557 domech, na přelomu 20.stol se tu hrálo ochotnické divadlo, pořádaly se zde koncerty a zřízena byla dokonce i knihovna obsahující okolo tisíce knih. Prvním velkým ohrožením integrity obce byl polský zábor v roce 1938, kdy se jen díky úsilí českých vyjednavačů podařilo zachránit oproti původní představě Poláků alespoň větší část území obce. Následujích 6 let nacistické okupace pak tvoří nejtragičtější kapitolu v historii Morávky, která se kvůli své poloze stala významným místem na mapě českého odboje (převaděčství, podpora partyzánů) a řada jejích obyvatel za to zaplatila svými životy či podlomeným zdravím v důsledku věznění. Druhý velký zásah zažila obec při stavbě přehrady (1964), kdy byla část vsi zatopena a mnoho lidí vysídleno. Dnes je Morávka vyhledávaným místem k odpočinku a výletům do hor.

Před svým zrušením, začínala zelená turistická značka v centru obce u budovy základní školy. Počáteční bod představoval rozcestník Morávka, střed, BUS (450m), jehož zelené šipky ukazovaly jak na Travný (6km), tak na Ropičku (6km) a ty modré na Kotař (3km). První úsek vpřed na Travný má délku 2km. Krátce vede po chodníku podél hlavní silnice, načež uhne na první odbočce vpravo na úzkou starou asfaltku a stoupá středním sklonem vzhůru. Úpatí Travného je řídce osídlené rodinnými domy a z rozsáhlých luk se otevírají první krásné výhledy do kraje. Už od počátku vám za zády vystupuje protější hřeben Prašivé, jenž se skládá z řady vršků prokládaných plytkými sedly. Zcela vlevo (při pohledu čelem k hřebeni) se zvedá úbočí Čupelu (872m), do popředí se roztéká Kotař (861m), v sedle mezi ním a Lipím (902m) možná zahlédnete střechu turistické chaty Kotař, načež následuje kotel potoka Velký Lipový obehnaný hradbou zaoblených vrcholků Ropička (918m), Příslop (946m) a Kyčera u Morávky (834m). Více doprava je pak z nižších poloh vidět také vzdálený Slavíč (1055m).

Stoupání se postupně mění v náročné. Zpevněná příjezdovka přechází do travnaté stezky a ta v pěšinku přímo proti svahu, kde se u posledního stavení stáčí doleva a srovnává krok s hřebenem. Stoupáte širokou pěšinou vnitřním krajem lesa stále rovně nahoru. Předtím, než vstoupíte do jeho hlubin, vylezte na blízkou horskou louku po své levé ruce. Je z ní možná ještě lepší výhled na protější hřeben než výše ze Sviňorek! Kromě dříve jmenovaného zde lépe vystupuje severovýchodní oblast hřebene se třemi u sebe napěchovanými vrcholky. Jejich identifikace je nejsnazší, pokud je budete počítat od Lipího (902m). To je ten kopec přímo naproti vás, jehož vrchol má výrazný tvar a jeho úbočí tvoří úhel mezi údolím řeky Morávky a údolím Velkého Lipového potoka. Očima z Lipího jeďte doprava. Hřeben obkružující údolí Velkého Lipového vypadá, jako by byl téměr plochý, avšak uprostřed něj se zvedá malá boulička. To je Ropička (918m). Okrajový Příslop (946m) tvarem připomíná puchýř a nachází se již těsně před zmiňovaným shlukem vrcholů. Pozorně sledujte, jak hřeben následně okamžitě stoupá do špičky Velkého Lipového (999m), který je jakoby stěsnán mezi Kyčeru (834m) vepředu a Ropici (1083m) vzadu.

Asi 300m lesa vás dělí od horní stanice vleku. Srdce bývalého ski areálu Sviňorky tvoří červená sjezdovka o délce 600m s náročným převýšením 160m, díky níž se i pěším turistům naskýtá shora skvělý panoramatický výjev ztvárněný do širokoúhlé mapy s popisky protějších vrcholů. Kromě lepšího pohledu do části obce Morávka zvané Dolinky tu ale není nic, co byste už dříve neviděli. Pokračujte tedy vyšlapanou stezkou vzhůru k rozcestí Pod Malým Travným (685m). To se nachází na startovišti 20km dlouhé upravované běžkařské trasy po východním úbočí masivu Travného a při běžkařské trase KČT okolo celé hory. Oranžové šipky hovoří o vzdálenostech 5,5km na Přelač a 17,5km na Visalaje či 2km na Kobzok a 4,5km na Lipový. To pěší turistická značka tu bývala jen jedna – ta zelená, po níž jste ušli 2km a 1km vás čeká k dalšímu zastavení.

Hřebenovka pokračuje širokou rozježděnou brázdou plnou hrubého kamení. Stoupání je fyzicky náročné, po dosažení odtěžené plochy se však opět odhalují široké výhledy a čím výš, tím lepší. Znova tady máme Čupel, Kotař a Lipí, v údolí centrum Morávky, jakoby při úpatí Čupelu jsou situovány obce Pražmo a Raškovice, v dáli vidno nošovickou průmyslovou zónu a město Frýdek-Místek. Hora Travný připomíná svým tvarem koňskou podkovu, v jejímž sevření se rozkládá místní část Vlaský, druhý konec podkovy pak tvoří mírně vypouklý vršek Obora (709m), za nímž se již rýsuje sousední vrch Kyčera (906m), přilepený na masiv nejvyšší hory Beskyd, Lysé hory (1324m), jejíž vrchol však nikdy neuvidíme.

Začíná urputné monotónní stoupání vzrostlou smrkovou monokulturou. Stezka zůstává široká, kamení na ní naštěstí postupně ubývá. Táhlý stoupák je náhle zakončen prudším krátkým úsekem, na jehož náhorní plošině se po pár desítkách metrů objevuje kamenná mohyla a informační panel. Pomník partyzánům s kovovou plaketou upozorňuje na nejdramatičtější a nejvýznamnější chvíle historie obce.

Vše začalo Mnichovskou dohodou (29.9. 1938), kdy se zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie dohodli, že Československo musí do 10.10. 1938 postoupit pohraniční území obývané alespoň z 50% Němci (Sudety) Německu, čímž se mělo zamezit stupňující se Hitlerově agresi. Oficiálně mělo jít o naplnění práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu, neoficiálně šlo Hitlerovi o první krok k podrobení si celé země. Podobně podala ultimátum na oblast českého Těšínska také polská vláda, a to kvůli 24% zde žijící polské menšině. Podle tehdejšího soupisu žilo dále na Těšínsku 21% obyvatel hlásících se k české národnosti a 18% lidí německé národnosti. Dominantní se zde stala s 37% národnost slezská, tzv. volkslistáři, což byli lidé, jejichž mateřským jazykem byla němčina a počítali se oficiálně mezi německou minoritu. Právě ti spolu s obyvateli německé národnosti požadovali připojení Těšínska k Německu namísto anexe Polskem. Nicméně již 2.10. zabrala celé území vojska Polské republiky. Jednalo se o Fryštátsko, Frýdecko, Jablunkovsko a soudní okres Český Těšín. Po záboru byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby a likvidovány české spolky. České obyvatelstvo bylo vyzváno, aby do 1.11. 1938 opustilo území, jehož hranice se táhla po horském hřebenu Prašivá – Ropice – Slavíč – Malý Polom. Dne 15.3. 1939 byl na území českých zemí, zbylém po vynuceném odstoupení Sudet Německu a části Těšínska Polsku, vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Vytvořením takovéhoto názvu ignorovaly okupační úřady skutečnost, že součástí Protektorátu byla i malá část Slezska, kde se shodou okolností nacházela též nejvyšší hora Protektorátu – Lysá hora a druhá nejvyšší hora Protektorátu – Travný. Už v období polského záboru Těšínska, a zvláště pak po obsazení zbytku Československa hitlerovským vojskem, převáděli obyvatelé příhraniční Morávky do Polska vlastence, kteří odtud měli ještě možnost dostat se do tvořícího se zahraničního odboje. Toto převádění trvalo až do přepadení Polska nacistickou armádou dne 1.9. 1939. Uprchlíky převádělo vícero rodin, známé jsou však především osudy manželů Augustina a Anežky Koloničných ze samoty Zajičorka v úbočí hory Velký Lipový nad údolím potoka Slavíč. Po přepadení SSSR nacistickým Německem dne 22.6. 1941 vzrostl mezi všemi obyvateli Morávky odpor proti fašismu. Začali navazovat styky s prvními sovětskými partyzánskými oddíly, jež sem pronikaly přes slovenské hranice, podporovali je v sabotážích a v odbojové činnosti. Stranou nestáli ani starosta obce, četnická stanice či poštovní úřad. Původní partyzánský bunkr na Malém Travném vybudovali partyzáni z 2.čety partyzánského oddílu „Za vlast“ pod vedením Nikolaje Alexandroviče Kuzmina na podzim roku 1944. S občany, kteří je zásobovali potravinami, šatstvem a také jim podávali informace, byli ve stálém styku. Nacisté věděli, že v Beskydech působí radiostanice sovětských rozvědčíků, předávající zprávy sovětskému velení, ale netušili, kde přesně se nachází. Zesílili proto posádky na Ostrém na 80 mužů, v Horní Lomné na 60 mužů, v Tyře na 60 mužů, na Kozubové na 20 mužů a i všude tam, kde byly turistické chaty a podobná zařízení. Do Dolní Lomné umístili 30 mužů a oddíl se psy, místnímu lesníkovi dokonce přidělili dva vojáky. Připravovali se k likvidaci celé partyzánské skupiny. Jejich časté kontroly ztěžovaly Sovětům zpravodajskou činnost a byly pro ně trvalým nebezpečím. Proto se rozhodli převést partyzánskou skupinu „Naděžnyj“ do rajonu obce Morávky, kde v zemljance na Malém Travném pobývalo 15-20 zběhnuvších sovětských zajatců, 2 Češi a 1 Slovák. Mělo dojít ke spojení obou skupin a bylo rozhodnuto, že velet sloučenému oddílu bude A.M. Griněvskij. V zimě obdržela skupina ze Sovětského svazu zásoby (vysílačku, střelivo a automaty), které bylo nutno přenést na Malý Travný. V pondělí 4.12. 1944 se tedy vydala skupina partyzánů z Košařisk na namáhavý pochod hlubokým sněhem. K večeru byl dokončen nástup a všechen náklad rozdělen. Celkem do hor vyrazilo 30 partyzánů včetně radistky. Bohužel, nacisté z Kozubové byli na přesun partyzánů upozorněni a podle stop ve sněhu je začali sledovat. Unavení a mokří partyzáni se rozhodli spočinout v usedlostech na Zajičorce. Rozmístili se u Augustina Koloničného, Aloise Muroně a u Pastorků. V prvním domě zůstalo 6-7 lidí s kulometem. Byl vydán rozkaz postavit stráže a ostatní ať si odpočinou. V noci na úterý sněžilo, sníh zahladil všechny stopy, potom se nebe vyjasnilo, vysvitl měsíc a začalo mrznout. Zdálo se, že je vše v pořádku. Ve 23hod. vzal velitel partyzánů Stěpan Michovič zbraň a řekl, že se podívá, zda je venku „čistý vzduch“. Sotva však otevřel dveře, byl zkosen německými střelami. Dům Koloničných byl obklíčen. Střelba se stupňovala a domek začal hořet. Parašutista Stěpan Michovič, narozený v břestské oblasti v Sovětském svazu, byl zastřelen a uhořel na prahu. V plamenech a nepřátelské palbě zahynuli též sovětší partyzáni Stěpan Subbotin a Vasilij Lomovoj pocházející ze Sibiře. Zachránili se pouze 3 lidé – N.A. Kuzmin, Jurij Antipov a Vasilij Dunajevskij. Dunajevskij byl raněn do nohy, podařilo se mu však doplazit k domku Františka Kolka v údolí Slavíče, kde asi ve 2hod. po půlnoci zabouchal na dveře. Když ho pustili dovnitř, nařídil domácím, aby okamžitě zatemnili okna. Cesta značená krví byla ale pro Němce spolehlivou stopou. Ráno ke Kolkům přijelo auto s vojáky, našli spícího Dunajevského, sebrali mu pistoli a donutili ho po jedné noze doskákat k autu. Na stanici jej pak mučili, aby zjistili polohu partyzánského ležení, jenže neuspěli. Začali jej tedy vozit po Morávce, aby ho někdo poznal a takoví se opravdu našli. Dunajevskij se zlomil. Vyzradil, kde se nachází zemljanka, prodal všechny partyzány a s nimi i místní vlastence. Rodina Koloničných byla uvězněna a jejich dům vypálen. Hrozila jim smrt. Snažili se obměkčit gestapo, že u nich byli partyzáni poprvé a že by je šli ihned ohlásit. Přesto byli Augustin i jeho syn Rudolf odvedeni, na přechodnou dobu propuštěni a znova odvedeni. Prošli mnoha výslechy na Bílé, v Ostravě a nakonec v Brně. Otce a syna poslalo gestapo do koncentračních táborů, otce do Flossenburgu, kde po velkých útrapách zemřel a syna do Dachau, kde po osvobození tábora zemřel na tyfus. Jediná Anežka Koloničná se na spálešniště svého domku vrátila v květnu 1945, neměla však již sil žít a pracovat tam, kde zemřelo její rodinné štěstí.

Poté, co nacisté získali informace o umístění bunkru, rozhodli se k úderu. Dne 9.12. 1944 bunkr na Malém Travném za pomoci nových posil obklíčili a zahájili útok. Na průběh bojů vzpomínal velitel partyzánské skupiny A.M. Griněvskij takto: „Když byl náš bunkr obklíčen Němci, připravili tito pod bunkrem nástrahu a shora zahájili palbu. I když jsme měli postaveny stráže a zaminované stezky, Němce jsme zjistili pozdě, až nás obklíčili. Část lidí začala utíkat dolů a dostala se do palby. Já s radistkou Naděždou Kolbinovou a ještě se 4-5 partyzány jsme se rozhodli prorazit nahoru proti útočícím Němcům. To se nám podařilo.“ V boji s nacisty padlo 10 partyzánů: Anatolij Petrov, Achmed Mamedov, Anton Byčkov, Jurij Antipov, Andrej Kuzněcov, Juchym Švec, Sergej Antonov, Viktor Grigorjev, Gurjan Kočkin ze skupiny „Za vlast“ a rozvědčík partyzánské skupiny „Naděžnyj“ Petr Michovič. Při přestřelce zemřel i jeden občan Morávky, Dominik Kotásek. Němci ztratili 39 vojáků. Na 14.12. 1944 byl poté svolán do obecního hostince (dnes hotel Partyzán) hanebný stanný soud. Původně měli být do hostince svoláni všichni muži od 16 do 60 let, ale poněvadž prostory sálu nestačily pro tak velké množství lidí, bylo nařízení změněno a soudu se zúčastnili jen muži z popisných čísel končících číslicemi 3, 6 a 9. Po nelidském výslechu byl vynesen rozsudek. 14 Morávčanů bylo odsouzeno k trestu smrti, 10 odvlečeno do koncentračních táborů. Na památku padlých byl v místech bojů na Malém Travném postaven v roce 1946 pomníček, jehož autor není znám. Na zadní straně kamene je ovšem vyryt poločitelný text: „Tento pomník postavila strana KSČ Morávka.“ Pamětní deska visí též na venkovní zdi hotelu Partyzán, památník obětem obou světových válek se jmény zabitých občanů Morávky se nachází u kostela na Pražmě, u točny na Dolinkách stojí pro změnu sousoší Noční přechod od Miloše Zety (1968) a pod hrází přehrady Morávka byste našli památník dvou mladistvých českých vlastenců, Slavoje Potiska z Turnova a Josefa Kulhánka z Mělníka, které Němci oběsili pro výstrahu občanům Morávky dne 12.12. 1944 na jeřabině poblíž Carbolova řeznictví za pokus přechodu hranic na Slovensko. Oběma byl na místě popravy postaven pomníček sochařem Ottou Ciencalou, dnes je ale toto místo v zátopovém pásmu přehrady a tak byl u silnice pod přehradou postaven nový. Nakonec byl umístěn jeden pomník i na Zajičorce, v místě, kde stála chalupa Koloničných. V roce 1971 obdržela obec Morávka za protifašistický odboj Československou cenu míru a byl jí udělen titul „Partyzánská obec“.

Cca 100m odznačené pěšiny vykáceným lesem vás přivede k partyzánskému bunkru, či spíše zemljance. Bunkr již není původní stavbou z roku 1944. Ten byl fašisty po bojích zničen. Obnoven byl až v roce 1968 zásluhou OV SSM a příslušníků vojenského útvaru Ministerstva vnitra ČSR ve Frýdku-Místku. Jde o přibližně 2m hlubokou, zhruba čtvercovou jámu bez jakékoliv další bližší indikace úplně vespod vykácené plochy.

Naproti pomníku visel na stromě ukazatel M. Travný, pom. partyzánů (891m), jenž se nalézal v půli cesty z Morávky na rozcestí Velký Travný. Oběma směry jsou to totiž 3km. Čeká vás úsek volného stoupání, pak krátký silovější výstup pěšinou a zas rovinka až k oblouku horské asfaltové silničky. Tam narazíte na velkou turistickou mapu, pozůstatky po odpočívadle a informační panel upozorňující na výskyt extrémně plachých tetřevů, kteří byli v Beskydech vyhubeni a znova se sem po dlouhé době vrací. Zároveň je při příchodu pěkně vidět oblý zalesněný Malý Travný (1100m) s linkou širokého průseku, jímž za chvilku půjdete.

Zamaskované pruhy zrušené turistické značky ukazují rovně do otevřeného čela lesa. Terén opět sveřepě stoupá, až po cca 600m dosáhne neznačeného vrcholu Malého Travného (1100m), na němž se stezka zvolna stáčí doprava. Stále jdete lesem bez výhledů, posledních 900m však už jen mírně stoupáte vyšlapanou pěšinou. Na konci vás čeká rozcestí lesních cest s odebraným rozcestníkem Velký Travný, rozc. (1140m), slibujícím sestup 5,5km na Visalaje po bývalé zelené nebo nenáročný výstup po bývalé modré 1km na samý vrchol Travného (1203m). Na Travný totiž kdysi vedly trasy ze 3 různých směrů a všechny byly zrušeny.

Travný je pátá nejvyšší hora Beskyd, kvůli absenci chaty či jiného turistického zázemí však nikdy nebyl turisty příliš navštěvován. Výstup je navíc ze všech směrů značně prudký, jak jste se mohli přesvědčit. Odměnou za náročný výstup jsou ale v letních měsících spousty borůvek a hub, v odlehlých hřebenových partiích žije vzácný tetřev hlušec, hnízdí zde čáp černý, jeřábek lesní, sluka lesní, strakapoud bělohřbetý, datlík tříprstý, kulíšek nejmenší a mnoho dalších druhů. Území hory je i trvalým biotopem rysa ostrovida, vlka, a když se sem zatoulá, tak i medvěda hnědého. V masivu Travného se nacházejí dvě přírodní rezervace, a to PR Travný (154,85ha) se zbytky přirozených porostů, proměnlivých v závislosti na nadmořské výšce, a PR Travný potok (18,68ha) zřízená roku 1955 na ochranu horských bučin.

Aktuálnost k 09/2024          

Délka trasy: 5,3 km

Převýšení: 690 m