<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Nová Dědina, ŽST (376m) – Býv. Sokolská chata (425m) – Čeladná, ŽST (420m) – Opálená, rozc. (671m) – Nad starou salaší (770m) – Skalka, sedlo (885m) – Skalka, vrchol (964m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Touto 7,5km dlouhou trasou se dá docela příjemně přejít do Čeladné, aniž byste museli šlapat po krajnici frekventované silnice. Užijete si bohatě výhledů i venkovské atmosféry, poté se můžete zastavit v obci Čeladná, zažívající v posledních letech intenzivní turistický boom, vyšplhat se na místní sjezdovku s úžasným výhledem, navštívit bývalou salaš v úbočí Ondřejníka a vystoupat krkolomnou pěšinou na jeho vrchol. Trasa je vhodná z větší části pro cyklisty, v závěru už ale jen pro pěší s ohledem na charakter terénu.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá trasa začíná v Nové Dědině, což je místní část Frýdlantu n.O., situovaná za areálem bývalých železáren. Vznikla jako osada v roce 1647 právě v důsledku přílivu obyvatelstva v době rozkvětu tehdejších hamrů (předchůdce železáren). U železniční stanice visí turistický ukazatel <b>Nová Dědina, ŽST (376m)</b> se dvěma šipkami ukazujícími stejným směrem – žlutá vede 6km na Opálenou, zelená 6km na Lukšinec. Až na konec krátké ulice s výhledem na Malý Smrk (1174m) to táhnou spolu, načež se žlutá přimkne vpravo k hlavnímu tahu z Frýdku-Místku na Slovensko. První úsek trasy měří 1,5km a hned v úvodu překonává poprvé tok říčky Čeladenky. <b>Čeladenka</b> pramení na svazích Trojačky v nadmořské výšce kolem 840m, na svém horním toku vytváří hluboké, 8km dlouhé údolí mezi masivy Smrku a Kněhyně, u Hamrů vystupuje z úzkého údolí do široké podhorské kotliny, protéká celým katastrem obce Čeladná a cca 130m od mostu, kde stojíte, se vlévá do řeky Ostravice. Zhruba ve stejné vzdálenosti proti proudu se nachází navíc soutok s Frýdlantskou Ondřejnicí, resp. s krátkým odlehčovacím ramenem Frýdlantské Ondřejnice, které v případně povodní odvádí vodu do Ostravice dřív, než by ohrozila město Frýdlant, kde se totiž jinak přirozený tok Ondřejnice do Ostravice vlévá. Čeladenka je od pramene 17,3km dlouhá, plocha jejího povodí činí 43,2 km2 a u ústí mívá řeka průtok 1,08 m3/s.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po cca 100m narazíte na nenápadnou asfaltovanou odbočku vpravo, vinoucí se pěkně zprudka vzhůru k rekreačnímu středisku (dětský letní tábor). Tam terénní sklon polevuje do rovinky a přes rozsáhlou louku uvidíte druhý nejvyšší horský masiv Beskyd – Smrk (1276m) se špičatým předvrcholem Malý Smrk (1174m) a menším Smrčkem (859m). Při úpatí pak stojí Žár (630m) s vysílačem a nenápadný Malý Smrček (711m) se překrývá s obydleným návrším, na němž kdysi stávala Sokolská chata. Popojdete a za zády se vám otevře pohled na rozložitý masiv nejvyšší hory Beskyd – Lysé hory (1323m). Mezi Smrkem a Lysou horou se nachází údolí řeky Ostravice, někdejší hranice mezi Moravou a Slezskem. Z něj se nejprve zvedá Čupel (943m), před ním stojí bakulatá Smrčina (810m), která je otevřeným údolím Sepetného potoka odříznuta od Ostré hory (783m) a vzadu mezi nimi spatříte Kobylanku (1054m), jež tvoří jedno z hlavních ramen Lysé hory. Samotný vrchol (1323m) je označen velkým vysílačem. Na druhé straně nad sedlem mezi Ostrou horou a Staškovem (752m) vyčnívá oblý Malchor (1219m), jehož rameno pokračuje do Kykulky (996m) a končí Tanečnicí (820m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za bránou rekreačního střediska asfaltový povrch cesty končí a pěšina pokračuje trávou podél lesa. Zakrátko vstoupíte i do něj. Stezka vás povede terénem nad šumící řekou Čeladenkou, krátce se vrací na okraj louky s výhledem na Lysou a v druhém lesním úseku musíte již bedlivě sledovat značení, neboť se již po pár desítkách metrů prudce lomí doleva a vychází z lesa přímo mezi novostavby. Po asfaltce se nyní vydáte vpravo a dojdete k tyčovému ukazateli <b>Býv. sokolská chata (425m)</b>. V zátylku cedule se vyskytuje zarostlý pozemek, na jehož satelitních snímcích lze vypozorovat obdélníkový útvar, kopírující přibližně základy někdejší budovy. <b>Sokolská chata</b> byl turistický objekt, postavený Moravskoslezskou župou Jana Čapka v roce 1939. Bývala využívána pro ozdravné pobyty hornických dětí a v roce 1941 zde pobývali i členové Hitlerjugend. Než byla v roce 1950 znárodněna, navštívila ji řada významných sokolských osobností. Každoročně se tu konaly též lyžařské výcviky a školy v přírodě. Ta poslední však dopadla tragicky. V pátek 6.3. 1981 krátce po půlnoci Sokolská chata vzplanula. Toho dne byla chata plně obsazena dětmi ze základní školy v Olomouci. Uhořelo 8 lidí, z toho 4 děti, 2 německé turistky a 2 zaměstnanci. Zraněných bylo 14. Byly přivolány hasičské sbory ze širokého okolí, např. ve 3:30 se rozhoukala siréna ve zbrojnici v Metylovicích. Metylovičtí požárníci pod vedením velitele Jaroslava Herota byli ihned nasazeni na tu nejtěžší práci – vynášený obětí. Podle jejich pozdějšího vyprávění to byla velmi těžká práce a otřesný pohled. Pracovali celý den, domů se vrátili až pozdě v noci a ve 4hod. ráno je znovu budila siréna, neboť se chata opět rozhořela a museli ji hasit až do pozdního sobotního odpoledne. Škoda na majetku se vyšplhala na 2mil.Kčs. Příčinu požáru nebylo možné jednoznačně stanovit, podle svědků se však ohnisko nacházelo na pokoji číšníka, který zřejmě usnul s hořící cigaretou a sám také uhořel. Chata pak už nebyla nikdy obnovena.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Do Čeladné zbývá 2,5km. Úzká asfaltka velmi mírně stoupá kolem bříz při okraji pozemku bývalé Sokolské chaty, kde se v rohu u cesty nacházelo menší stavení, patrně nějaké hospodářské zázemí. Jak je vidět, z oken chaty musel být fascinující kruhový výhled, protože i dnes odtud spatříte jak masiv Smrku (1276m) a Lysou horu (1323m), tak nově i Kněhyni (1257m) s Malou a Velkou Stolovou (1009m, 1046m) a zpoza stromů vyčuhuje též Ondřejník. Čím dál od osady budete, tím lépe se z volného prostranství podíváte zpátky na Malenovice, rozložené při úpatí Lysé hory. Zvláště výrazný je tamní kostel sv. Ignáce z Loyoly z roku 1673, stojící na návrší nad pomyslným centrem obce, za nímž se v dáli zvedá hora Prašivá (843m) s plochým předvrcholem Malá Prašivá (707m). To po pravé ruce budete mít pro změnu Ondřejník, v jehož úbočí se nachází lyžařský areál Opálená, přes který později přejdete a žlutá trasa pak končí na čelním vrcholu Skalce (964m). Možné je ale shlédnout skoro celý masiv včetně středo-vrcholu Stanovec (899m), sedlo a okrajový vrch Ondřejník (890m), pod nímž také stávala turistická chata, která vyhořela.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Koridor stezky náhle přetíná uměle vysázená hradba hustého lesa, z něhož rovnou vyjdete na osadě bez jména. Tady na vás doslova dýchne vesnický duch se všemi těmi slepicemi, toulavými kočkami, kouřem z komínů a venkovskými aktivitami. Ploché návrší obepíná ze všech stran les a nad ním vyčnívají vrcholky hor. Nádhera. Ačkoliv jsou stále vidět všechny kopce co doposud, za posledním domem se do popředí staví Radhošťský hřbet s úvodní Kněhyní (1257m), k níž se jako pyramida přimyká Malá Stolová (1009m). Ta je přes bobek Folvark (1060m) připojená k výrazné oblé Velké Stolové (1046m), za níž se pak řadí podobně tvarovaná Nořičí hora (1047m) a Radhošť (1129m) s vysílačem plus kaplí na vrchlíku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nejvyššího bodu dosahuje silnička s kruhovým výhledem uprostřed luk, kde se stáčí jakoby k Ondřejníku, za zády nechává Lysou horu a počíná klesat k lesu. Tam už je klesání výrazné. Asfaltka se prosmýkne mezi několika rodinnými domy, zaústí do spojnice mezi centrem Čeladné a osadami v úbočí Žáru, odbočí doprava, překročí podruhé řeku Čeladenku a po chvíli dojde rovinkou na kruhový objezd u kostela. Katolický <b>kostel sv. Jana Nepomuckého</b> je jednou z dominant obce. Bezprostředním impulzem k jeho výstavbě bylo císařské nařízení osvícenského panovníka Josefa II. ze září 1782. Na jeho základě měly vzniknout nové kostely s vlastní duchovní správou všude tam, „kde děti farnosti jsou odděleny vodou, vysokými horami a špatnou cestou v zimní době od své vlastní farnosti nebo tam stěží docházejí..., kde domy jedné farnosti jsou od sebe vzdáleny více než jednu hodinu cesty.“ S vyměřováním stavby se začalo počátkem roku 1786, dokončena byla na jaře roku 1789 a již 5.7. téhož roku kostel vysvětil ke cti sv. Jana Nepomuckého místecký děkan Ignác Uhlář. Pozdně barokní stavba byla pouze jednolodní, neklenutá, s ustoupeným polygonálně ukončeným presbyteriem a ve srovnání se staršími kostely velmi prostá. Vstupnímu západnímu průčelí vévodí štíhlá, ne příliš vysoká věž ukončená měděnou bání. Mobiliář kostela v Čeladné byl získán z jiných kostelů, zrušených Josefem II., většinou z vybavení kostela sv. Jana Křtitele při bývalém františkánském klášteře v Kroměříži. Prvním zdejším kaplanem byl ustanoven bývalý cisterciák ze zrušeného kláštera ve Velehradě Melchior Kalivoda. V roce 1851 byla v sousedství kostela přistavěna farní budova, jež sloužila až do roku 1991. Tehdy byla postavena novostavba moderně vyhlížející současné fary. Roku 1907 byl ustanoven pro Čeladnou kaplan, jenže pro nedostatek místa nebydlel na faře. Ke kostelu bylo na jeho obživu zakoupeno pole, protože původně ke kostelu patřil pouze hřbitov. Dnes je na jeho místě urnový háj. Taktéž kostelní zvony mají zajímavou historii. Ty původní byly zrekvírovány na vojenské účely v roce 1915. Nové si obyvatelé Čeladné nechali vyrobit hned po skončení 1.sv. války v Pernerově dílně, bohužel již v roce 1942 jim je sebrali němečtí okupanti pro své účely ve 2.sv. válce. Dotřetice si trojici ocelových zvonů objednali čeladenští občané v roce 1948 ve Vítkovických železárnách v Ostravě. Ty pak sloužily až do 14.8. 2012, kdy došlo k pádu a nezvratnému poškození středního zvonu. Ve stejném havarijním stavu se ukázaly být i zbylé dva zvony, pročež byly sejmuty a po rekonstrukci umístěny na náměstí jako poděkování farnosti obci za pomoc při pořízení čtveřice čtvrtých kostelních zvonů. Mimochodem při vstupu do areálu hřbitova je umístěn litinový <b>kříž</b> z roku 1834, darovaný hrabětem Chotkem, vynikající umělecká práce frýdlantské slévárny. Vedle něj je na zdi kostela instalována <b>pamětní deska</b>, připomínající občany Čeladné padlé v 1. a 2.sv. válce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Počátky obce <b>Čeladná</b> sahají možná až do konce 14.stol., první písemná zmínka však pochází až z roku 1581, kdy byla obec zapsána do urbáře hukvaldského panství. Svůj název dostala zřejmě podle čeládky, která odtud docházela za prací na hrad Hukvaldy. Až do počátku 18.stol. tu žili především zemědělci. Po třicetileté válce vznikly na Horní Čeladné první hamry a s hospodářským rozvojem území na konci 18.stol. byla vybudována i vysoká pec, k ní v 1.pol. 19.stol. přibyla slévárna a kupolová pec, postupně přibývaly tkalcovna, přádelna vlny či výrobna sirek. V roce 1899 byl při úpatí Ondřejníka postaven jednopatrový hotel Skalka, spolu s ním budova koupelny a mezi nimi vznikla parková zahrada, která se po roce 1902 proměnila v lázně a sanatorium pro ostravské horníky. Pod názvem Beskydské rehabilitační centrum slouží areál lázní dodnes. V roce 1907 začala přes Čeladnou jezdit první autobusová linka v ČR, kterou provozoval soukromník z Frýdlantu n.O. do Horní Čeladné. Za 2.sv. války se stala Čeladná zázemím partyzánů. Poté, co Němci vypálili Lidice, poskytla obec lidickým ženám a dětem nový domov. Válečné období připomíná v Čeladné řada pomníčků, např. pomník popravených partyzánů u hlavní silnice, pomník obětem fašismu se sochou partyzána v parčíku u odbočky na Horní Čeladnou či pomník velitele partyzánů Jána Ušiaka a jeho tří druhů. Dalšími pamětihodnostmi jsou pramen a kaple sv. Cyrila a Metoděje v Horní Čeladné, kříž před restaurací Kněhyně tamtéž, památník Josefa Kaluse nebo několik přírodních rezervací.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za odbočku z trasy stojí též návštěva blízkého centra Čeladné, které vzniklo teprve nedávno. Před rokem 2000 zde totiž stával zchátralý objekt bývalé textilní továrny (tkalcovna), v jejímž areálu do roku 1994 sídlila posádka československé lidové armády a využívala ji jako sklad. Starou budovu připomíná dnes už jen čelní stěna náměstí a tovární komín, na němž si postavili hnízdo čápi, kteří tu každoročně vyvedou 2-3 mláďata. Výstavba nového náměstí započala v srpnu 2000 a probíhala souběžně s výstavbou moderních bytů v okolí. Na náměstí najdete radnici, obchody, kavárny i byty a moderní kašnu, kterou navrhnul a realizoval výtvarník Petr Honzátko z Kohoutova v Podkrkonoší.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá turistická značka pokračuje od kostela rovně, alejí podél hřbitova. Míjí <b>sochu</b> světce, překonává koryto Frýdlantské Ondřejnice a vystoupává trochu do kopce k moderní železniční zastávce, kde na stromě při točně autobusů visí cedule <b>Čeladná, ŽST (420m)</b>. Plastové šipky říkají, že máte za sebou 4km a budete pokračovat ještě 2km na Opálenou, což je rozcestí nacházející se již v úbočí Ondřejníka. Úzká silnička překračuje koleje a víceméně středním sklonem stoupá mezi domy vstříc protáhlému masivu. Ápropo <b>železniční stanice</b> v Čeladné byla otevřena 2.4. 2011. Nahradila budovu z roku 1887, u níž došlo vlivem vlhkosti ke zhoršení technického stavu a poškození střechy. Správa železniční dopravní cesty proto rozhodla o jejím stržení. Ostravský atelier Projektstudio, který novou budovu navrhnul, se inspiroval syrovým prostředím Beskyd, které kompozičně skloubil s typizovaným vzhledem ostatních výpravních budov na trati. Ty se stavěly většinou z režných cihel s odděleným suchým záchodem na základě typových plánů podle projektu Antona Dachlera. Tento architekt, zaměstnaný ve vídeňské Stavební kanceláři Severní dráhy Františka Ferdinanda, vymyslel podobu všech tehdejších nádražních budov v moravskoslezských městech. Stanice v Čeladné má ze strany silnice sedlový štít, 7 rytmicky poskládaných oken, ze strany kolejí nese trojice podpěr ve tvaru písmene „V“ stříšku kryjící venkovní nástupiště a vchod do čekárny. V zadním traktu se nachází prostor sloužící jako úschovna jízdních kol, kterou místo pevné zdi uzavírá bezpečnostní ocelová závěsná síť. Perón byl vydlážděn žulovými kostkami, aby nepůsobil monotónně a vytvářel přirozenou nepravidelnost, s níž se setkáváme v přírodě. Podobně je tomu i na podlaze čekárny, odkud se vchází na kvalitně udělané toalety. Tvar střechy budovy se skládá z různých rovin a je odvozen od tvaru střechy původního objektu, aby jej tak sentimenálně něčím připomínal.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Během stoupání od vlaku ke ski areálu Opálená se vám za zády otevřou výhledy na již dříve patrné nejvyšší vrcholy Beskyd. Krátce spočinete pohledem na historický dřevěný vůz se starobylou cisternou na pivo, který tu stojí jako reklama na nedalekou hospůdku a už musíte makat zase do o něco těžšího kopce. Ani dál se ale nezbavíte připomínek dávných dob, jelikož si tu majitelé jednoho z pozemků nalevo od cesty nechali u obyčejné betonové studny naistalovat dřevěné vahadlové zařízení. To tradičně sloužilo k čerpání vody v rovinných a ojediněle i v horských krajích Moravy a Slovenska (dříve i v Čechách). Takovým studním se říká též studna „na žeriav“ či studna „s vysokým rahnem“. Dodnes se s takovými funkčními vahadly můžeme setkat v Rumunsku, Polsku, Maďarsku, na Balkáně a Turecku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pěkná asfaltka přechází do štěrkovité zpevněné cesty, míjí parkoviště s poutači na ski areál a již vidíte dolní stanici vleku. Zprvu budete ještě chvíli stoupat podél areálu, dokud nedojdete k restauraci Opálená. Tam se značená stezka stáčí doleva pod terasu, kde vedle dětského hřiště stojí tzv. <b>zvonička lásky</b> se zvonečky přivolání a udržení lásky. Dřevěná zvonice byla vysvěcena 25.7. 2015 děkanem Josefem Maňákem z Frýdku-Místku u příležitosti 203.výročí památné události z portášské historie v Čeladné, k níž se vážou i tři dřevěné <b>sochy postav</b> v nadživotní velikosti, umístěné na terase hospůdky, přes niž turistická značka záměrně vede. Pověst praví, že si tady, nedaleko pramene potoka Stanovec, postavil chalupu bača Matěj Halata. Matěj měl ženu Jenovéfu a syna Jurajka. Představoval si, že se jako bača bude jednou živit i jeho syn, jenže Jurajko byl z jiného těsta. Měl rád lesy a louky, od dětství raději chodíval po revíru se strýcem Ondřejem, jenž byl hajným v biskupských lesích na Ondřejníku. Ledva Jurajko dospěl, přivedl rodičům ukázat svou budoucí nevěstu Barboru z nedalekých Kozlovic, a zároveň jim oznámil, že se rozhodl vstoupit do služby mezi portáše – četníky a strážce hor. Ti měli jednu ze strážných stanic i tady v Čeladné. Starý bača věděl, že synek má tvrdou hlavu a tak ani moc neprotestoval a spíš konejšil svou ženu, která si z dětství pamatovala příběhy, v nichž po vzájemných střetech mezi portáši a lupiči zůstávali na obou stranách mrtví. Povolání portášů bývalo opravdu nebezpečné. Hned v prvních letech si ale rodina zvykla na to, že Jurajko slouží častokrát i celý týden. A když v chalupě zazněl dětský pláč Jurajky mladšího, nebylo šťastnější rodiny. Tak se stalo, že jednoho dne ulehl bača Matěj Halata s tím, že má bolesti v hlavě a už nevstal. Do roka pak vyprovodili na čeladenský hřbitov i jeho ženu Jenovéfu. Jurajko se snažil své služby pokud možno zkracovat, aby byl více doma, jenže někdy to opravdu nešlo. Jednou přišel za Barborou s tím, že se v okolí Kunčic objevila divná banda pobertů odněkud z Uher a že se svolávají do služby všichni portáši, i ti, co čekají doma v pohotovosti. Jurajko chtěl manželku se synem odvést k jejím rodičům, aby tam přečkala nejhorší, ale Barboře se tuze nechtělo. A tak ji Jurajko nechal v domě samotnou. Jenže to nebyl dobrý nápad. Když o dva dny později přiběhla plačící Barbora k fojtovi do Čeladné, nemohli z ní lidé dostat kloudného slova. Posléze pochopili: chlapec si hrál před chalupou a ona sbírala klestí v lese. Z dálky viděla, jak přiběhli nějací tři muži a malého Jurajku odnesli. Marně běžela za nimi. Brzy po incidentu se v Čeladné objevili i portáši. Okamžitě spustili pátrání a večer již měli zprávu, že se únosci skrývají u Mrtvé vody mezi Smrkem a Růžencem. Mezitím se v Čeladné shromáždilo přes 150 portášů – věc se pochopitelně rozkřikla a únos dítěte vzbudil velkou pozornost. Takové věci se běžně nestávaly. Na Smrk se vydalo přes 150 mladých četníků, kteří jsou v lese jako doma, kteří ve tmě vidí jako ve dne a jsou odhodlaní napravit nepravost, která se stala jejich druhovi. Lapkové z Uher neměli nejmenší šanci. Ještě týž den byla banda loupežníků uvržena do hradního vězení na Hukvaldech a oba Jurkové doma u rodiny. Zjistilo se, že Uherčíci nechtěli chlapci ublížit, zajímalo je jen výkupné (už se jim prý stejný kousek povedl kdesi pod Vsetínem). Událost se odehrála v červnu 1812. A v ty dny se opět rozběhli poslové na různé strany, neboť portáš Jurajko Halata pozval své bratry ve zbrani, fojty, sousedy, hajné a všechny, kdo mu v té těžké chvíli pomohli, k velkému ohni, který hodlal zapálit na společném děkovném setkání. Hosté přicházeli a přinášeli každý otýpku chrastí na oheň. Stráň pod Halatovic chalupou byla ozářena jako ve dne a mohutný hřeben Ondřejníka se zbarvil do ruda. Byla to velká a mohutná oslava. Když oheň ráno uhasínal, seděli v kruhu kolem ještě nejvěrnější Jurajkovi druhové a když slunce ozářilo plně celou stráň, nestačili se divit. Žár velkého ohně byl tak silný, že opálil trávu na desítky metrů dokola a zanechal stopy i na okolním lesním porostu. Od té doby se tomu místu začalo říkat Opálená. A na paměť této události se každoročně první červencovou sobotu portáši ze široka daleka vraceli na Opálenou, dlouho do noci seděli kolem ohně a vyprávěli si, co vše zažili ve službách právu a spravedlnosti. Bohužel, pár let nato byl moravský zemský sbor portášů rozpuštěn, portáši postupně umírali a časem se už neměl kdo scházet. Když pohřbívali Jurajka Halatu, připomněl pan farář, že šlo o prvního a také posledního portáše na Opálené. A ten teď žije v místních legendách...</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Necháme-li pověsti stranou, portášská stanice na Čeladné skutečně existovala. Poprvé ji zmiňují výkazy sboru z roku 1720. Nepřetržitě pak fungovala až do zrušení portášstva v roce 1830. Čeladná se koncem 18.stol. nacházela u hranice s těšínským Slezskem a velitel sboru, poručík Jiří Křenek z Bystřičky, označil její teritorium v roce 1789 jako nejhorší ze všech oblastí, na které portáši dohlíží. Často tu totiž museli zasahovat i portáši z jiných desátnictev jako výpomoc. Připisuje jim nicméně velké úspěchy při chytání zlodějů dobytka a koní. V roce 1795 rozhodlo brněnské gubernium o ustanovení oddílu slezských portovních (celníků), které měli zkušení portáši z Čeladné vycvičit. Mnozí se k nim však přidávali a sbor se tak postupně začal potýkat s personálním nedostatkem. Mezi lety 1804-1830, tedy v době, kdy se měla odehrát ona událost na Opálené, působil v čeladenském desátnictvu nejznámější z místních portášů, Jan Stavinoha z Velkých Karlovic. Právě k němu se váže většina pověstí a písní o portášské rychlosti, hbitosti a síle. Tohoto portáše si navíc vybral Mikoláš Aleš pro výzdobu turistické jídelny Libušín na Pustevnách a postavil ho do opozice proti zbojníkům Ondrášovi, Jurášovi a Jánošíkovi, z nichž se postupem času a díky pověstem stávali lidoví hrdinové.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Z terasy až k vrcholu sjezdovky vede podél vleku vyšlapaná travnatá pěšina. Je to slušný záhul, svah je totiž poměrně ostrý. Nahoře se však dá posadit a vychutnat si panoramatický výhled. Naproti sjezdovce se nádherně vypíná Lysá hora, pokud to budete brát ale úplně zleva, zahlédnete appendix hřebene Prašivé s úvodními vrchy Malá Prašivá (707m), Prašivá (843m), Čupel (873m), Kotař (861m) a téměř neviditelným Lipím (902m). Z jeho pozice v popředí vystoupává lysohorská Kyčera (906m), která se s hřbetem menší Tanečnice (820m) spojuje ve vystouplém vrcholu Kykulky (996m). Máte-li dobré oči, před Kykulkou uvidíte maličkou Hradovou (717m), na jejíž úbočí dosahuje obydlená část podhorských Malenovic. Za Kykulkou rameno klesá do sedla, v němž se nachází mohyla Ivančena, načež se rychle zvedá do oblého Malchoru (1219m) jen krátce před vrcholem Lysé hory (1323m). Mezitím se na scéně objevuje dvouvrší Staškov (752m) – Ostrá hora (783m), údolí Sepetného potoka, nad ním návrší Tribulka (697m) a rozsocha Lukšinec, v níž se jmenované spojují se Smrčinou (810m). Údolí potoka Mazák odděluje Smrčinu od Čupelu (493m), který je mnohem dominantnějším vrcholem než Kobylanka (1054m), třetí ze čtyř rozsoch Lysé hory. V koridoru masivu, v plochém údolí řek Ostravice a Čeladenky se rozkládají obce Ostravice, Čeladná a Malenovice. Po boku sjezdovky na Opálené se vypíná malý, stromy porostlý vršík Opálená (641m), za jehož zády uvidíte Žár (630m) s vysílačem, Čupel, kousek Těšíňočky (919m) a masiv Smrku. Ten se skládá z předvrcholu Malý Smrk (1174m), hlavního vrcholu (1276m) a severozápadního předvrcholu Smrček (859m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nad sjezdovkou vejdete do lesa a po krátké úzkém chodníčku se proderete na vrstevnicovou asfaltku, u níž na stromě visí ukazatel <b>Opálená, rozc. (671m)</b>. Za sebou máte celkem 6km, před sebou aktuálně 0,5km. Žlutou značku tu kříží zelená úboční trasa z Kunčic p.O. (3km) k chatě Ondřejník (3,5km). Zprvu se vydejte po dvoubarevné stopě silnicí na jih. Zakrátko přímo do zatáčky zaúsťuje zprava kamenitá lesní cesta, a protože tam ukazuje žlutá šipka, půjdete do ní. Stezka zostra vystoupává přímo proti svahu, jen trochu se točí do serpentýn. Lesní porost zabraňuje výhledům, ale netrvá dlouho a jste u <b>Nad starou salaší (770m)</b>, odkud značka pokračuje dalšího 0,5km na hřeben. Vedle rozcestníku se nachází odpočívadlo a panel č.9 naučné stezky Přírodní rezervace Skalka a okolí. Text otevírá zajímavé téma salašnictví na Ondřejníku. Vévodí mu mapa vyznačených luk a pastvin z poloviny 19.stol., kde uvidíte zabarvenou parcelu na tomto místě, horní konec obce Pstruží, pruh v místě chaty Ondejník a zejména vrchol Skalky s téměř celou hřbetní partií masivu. Stručný obecný text o příchodu Valachů na Moravu zmiňuje osídlení nevyužitých horských oblastí, kolonizaci Ondřejníka v 90.letech 15.stol. a chov hrubovlnných ovcí plemene Valaška, které dobře zvládaly horské povětrnostní podmínky. Salašnický chov ovcí (neboli horské pastýřství) spočíval v celosezónním (letním) pasení dobytka na horách. Dřevěné domy pastevců se nazývaly salaše (neboli kurloky) a tvořila je jedna místnost s ohništěm. V salaši se za chladného počasí spalo, jinak se zde zpracovávalo ovčí mléko. Na noc byly ovce ustájeny v ohradě zvané košár. Okolo salaše se rozprostírala pastvina. V soupise z roku 1756 je na Ondřejníku uváděno 20 luk a 4 paseky. Od počátku 19.stol. začala vrchnost salaše rušit – osazování plochy dřevní hmotou a její těžba bylo totiž ekonomicky výhodnější, no a k poslednímu zalesňování Beskyd došlo po 2.sv. válce, kdy se salaše ztratily z map úplně. Na leteckých snímcích Ondřejníku z 50.let byla však v prostoru rozcestí ještě patrná menší loučka a na ní stála budova – těžko říci, v jakém byla již tehdy stavu. <b>Torzo domu</b> se zachovalo dodnes a najdete jej cca 30m níže v lese, pár kroků severně od značené stezky. Na info panelu NS je i vyfocené, pokud byste jej nemohli najít. Také se zde píše, že po cestě, odkud jste přišli a po níž půjdete dál, se sváželo seno z ondřejnických luk do Čeladné. Nevím, jak směrem nahoru, ale zhruba od domu dolů až na Opálenou vskutku podle mapy z 19.stol. nějaká cesta vedla.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Napadlo vás, jestli onen zbytek domu nebyla dříve salaš nebo jestli právě tady nestával dům Matěje Halaty z pověsti o posledním portáši na Opálené? Můžete nad tím přemýšlet, zatímco se od vrstevnicové cesty s odpočívadlem vydáte opět zostra vzhůru, širokou lesní pěšinou šikmo proti svahu. Sklon terénu se uvolňuje těsně před hlavním hřebenem, kde narazíte na rozcestník <b>Skalka, sedlo (885m)</b>. Do cíle na vrcholu Skalky zbývá posledního 0,5km, zatímco modrá hřebenová trasa to protahuje přes vrchol až do Kunčic p.O. (4km) a v opačném směru do Frýdlantu n.O. (6km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zabočíte doleva. Štěrkem vysypaná hřebenovka mírně stoupá pod závěrečný úsek, kde stojí zastřešené odpočívadlo a jedna z lesních cest odbíhá kolem něj doprava. Ta stezka tu byla už před 200 lety a procházela středem vrcholové pastviny. Na nejvyšší bod Skalky však vede relativně nová lesní svážnice. Středním sklonem nyní zdoláte posledních asi 440m, načež ze smrkové monokultury vyjdete rovnou na travnatý palouk. Opodál visí na stromě závěrečný ukazatel <b>Skalka, vrchol (964m)</b>. Prostor ohraničuje od jihu a jihozápadu příkrý sráz, z něhož vyrůstají stromy, navzdory jejichž korunám lze zahlédnout Radhošť (1129m) a mohutný masiv Kněhyně (1257m) s Velkou a Malou Stolovou (1046m, 1009m). Výhled by do budoucna měla zlepšit připravovaná rozhledna, jejíž základní kámen s plaketou je situován kousek bokem vrcholu. Dále zde naleznete dřevěnou konstrukci (hromosvod?) a ceduli Přírodní rezervace Skalka. K vlaku do Kunčic jsou to jen 3km po modré.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Skalka (964m) je nejvyšším bodem Podbeskydské pahorkatiny. Podbeskydská pahorkatina zaujímá prostor úctyhodných 1508 km2, což ji řadí na čestné 15.místo z 94 geomorfologických celků naší vlasti a má průměrnou výšku 353 m.n.m., což však není nikterak moc.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 07/2015
