Šance, přehr. (535m) – Pod Čuplem (837m) – Kobylanka (1054m) – Lysá hora (1323m)

O této 7km dlouhé, žlutě značené výstupovce se říká, že je ze všech cest na Lysou nejobtížnější a nejnebezpečnější, protože se v jejím širokém okolí ztratilo nebo pádem ze srázu zabilo už pár lidí. Trasa vede nad nejcennějšími přírodními lokalitami, situovanými v prudkých jihovýchodních úbočích hory. Zároveň je ale turisty nejméně oblíbená, snad kvůli horší dostupnosti nástupního místa a také výhledů se dočkáte až v samém závěru. Přesto je trasa od Šancí zajímavá a svým způsobem i neotřele krásná. Vhodná je pouze pro pěší.

* * *

Start žlutě značené turistické stezky na Lysou horu se nachází u hráze přehrady Šance. Vlakem se lze dopravit pouze do obce Ostravice a pokračovat pak podél silnice cca 3km pěšky, nebo autobusem dojet pod hráz a dojít cca 2km po svých. Na hráz se dostanete i autem. Je tu malé parkoviště, ovšem lidé sem jezdí cíleně za procházkou po hrázi a může být plno. Mimochodem, v prostorách domu hrázného se otevřelo sezónní infocentrum s interaktivními prvky.

Údolní vodní nádrž Šance byla postavena na horním toku divoké řeky Ostravice, která se v minulosti často rozlévala a působila povodňové škody na majetku i na životech. Přehrada má zejména vodárenskou funkci, proto zde platí zákaz koupání, vodních sportů a vůbec vstupování do prvního pásma hygienické ochrany. Povrchová voda z Šance, čerpaná přes odběrovou věž v nejhlubším místě přehrady, se upravuje v nedaleké Nové Vsi a potrubím putuje např. do Frýdku-Místku, Havířova či Ostravy. Kamenná hráz s jílovým těsnícím jádrem je 65m vysoká, v koruně 342m dlouhá a ve své době byla nejvyšší sypanou hrází v ČR. Zaplavená plocha je 7,6km dlouhá, v maximu 600m široká, má celkovou rozlohu 337ha a objem 61,8mil. m3. Stavěla se 5 let, dokončena byla roku 1969. První úvahy o stavbě přehrady na řece Ostravici se objevily již na sklonku 19.stol., první studijní práce pak začátkem minulého století. Teprve v průběhu let 1952-1954 se tehdejší vláda rozhodla záměr uskutečnit. Bylo navrženo 7 nádrží v 5 alternativách, k realizaci však byly vybrány tzv. Vysoké Šance. Přehrada dostala jméno podle lokality, kde stávalo středověké vojenské opevnění, tzv. šance. Setkat se můžete však i s označením Šance-Řečice podle dvou zatopených místních částí Starých Hamer, které při budování přehrady přišly o své původní centrum situované kousek pod kostelem. Spolu s ním zanikl také úsek železniční tratě z Ostravice do Bílé.

Hráz přehrady je průchozí. Uvidíte z ní samozřejmě úbočí Malého Smrku (1174m) a Čupelu (943m), mezi něž je stavba vklíněna. Od Smrku je hlavní silnicí oddělen zalesněný ostroh Šance (576m) a přímo v čele přehrady stojí Baňa (820m), jejíž podmáčené severní úbočí hrozilo při záplavách v roce 1997 masivním sesuvem a vytvořením obří vlny, která by se mohla přelít přes hráz a vytopit obce v údolí. Baňa rozděluje přehradu do dvou ramen, z čehož rameno Řečice je krásně průhledné až po ústí potoka s vrchem Okrouhlice (832m). Tímto údolím řečeným Masarykovo se vine od rozcestníku Šance, přehr. (535m) modrá turistická značka na Bílý kříž dlouhá 11,5km. Přes hráz do sedla Smrku vede žlutá značka dlouhá 5,5km a opačným směrem míří žlutá 3,5km pod Čupel.

Žluté značení je dobré. Vede vás po asfaltce trochu do kopce nad hráz, odkud je celá krásně vidět. Cesta se stáčí a brzy vás šipka naviguje vlevo zčerstva do kopce po široké, lehce kamenité lesní svážnici. Po cca 150m žlutou stezku kříží napříč druhá svážnice, ta vaše však pokračuje rovně, úkosem proti západnímu úbočí Čupelu. Je to dlouhá štreka, jejíž sklon se výše trošku mírní, kříží další svážnici a přechází na úzkou lesní pěšinku.

Měkká pěšina posypaná jehličím směřuje vysokým lesem k severozápadu a stále mírně stoupá. Až už dojdete téměř k pásu listnatého lesa, žlutá značka se znenadání lomí doprava. Poté stoupáte kolmo do poměrně příkrého svahu, nato stezka opět stáčí svůj směr doprava a vede poslední metry šikmo vzhůru ven z lesa. Po 2,2km od startu se tak náhle ocitáte na zpevněné vrstevnicové cestě, jež obkružuje horní partii Čupelu. Opodál se odděluje neznačená vyšlapaná stezka přímo na zalesněný vrchol (943m), z něhož pak pokračuje po hřebeni na rozcestí Pod Čuplem. Než se tam dostanete vy, čeká vás pohodlné obkružování úbočí, které z rovinky přejde postupně k nevýznamnému vlnění. V sedle mezi Čupelem a Kobylankou se nachází ukazatel Pod Čuplem (837m). Potvrzuje, že jste ušli 3,5km a že se teď budete prodírat 2km na Kobylanku.

V tomto bodě se svýma nohama prvně dotknete horní hranice Přírodní rezervace Mazácký Grúnik (95,6467ha), podél níž teď půjdete a která ve svém nejnižším bodě sahá až k jízdárně Muchovice v údolí. Na tento fakt vás upozorní jak cedule PR, tak velký informační panel s fotkama a textem o tom nejdůležitějším. Tedy že jde o jednu z nejstarších přírodních rezervací v Beskydech (vyhlášena 1.1. 1955), že zde žije množství vzácných živočichů, že se tu nachází fragmenty ekosystému přirozeného karpatského lesa s pralesovitým jádrem a bohatou diverzitou rostlinných i živočišných druhů. Z hlediska geologického tvoří území hrubě rytmický flyš s jílovitými pískovci, v zářezech potoků vystupují flyšové skalky, svahy jsou pokryty balvanitým materiálem a místy se vytvořila kamenná moře. Na PR je vázán horský les, přecházející od květnatých bučin po třtinové smrčiny na temeni hřbetu. V nižších a středních polohách převažuje buk lesní, směrem vzhůru stoupá zastoupení smrku ztepilého s vtroušenou jedlí bělokorou, javorem klenem či jasanem ztepilým. Vzácně zde roste jilm horský. Některé exempláře smrku a jedle dosahují výšky až 45m a více při výčetní tloušťce kolem 110cm. V bylinném patře rostou kyčelnice cibulkonosná, devítilistá i žláznatá, bažanka vytrvalá, pryšec mandloňovitý, ostřice lesní, svízel vonný, šlavěj lepkavá, vilka lesní aj. V třtinových úsecích dominuje třtina chloupkatá, v suťových lokalitách zase kapraďorosty jako bukovinec osladičovitý, bukovník kapraďovitý, kapraď samec, papratka samičí, osladič obecný atd. Vzácná je žebrovice různolistá. Dalšími význačnými druhy rostlin v PR Mazácký Grúnik jsou kozlík trojený rakouský, měsíčnice vytrvalá, prvosenka vyšší, pryskyřník platanolistý, samorostlík klasnatý, nápadná udatna lesní a žluťucha orlíčkolistá. Z mykologického hlediska je pozoruhodný výskyt holubinky lepkavé či dřevokazné houby korálovce jedlového. Obtížně přístupné území je útočištěm mloka skvrnitého, skokana hnědého, slepýše křehkého, v doupných stromech hnízdí např. datel černý, strakapoud bělohřbetý, malý a velký, puštík obecný, žluna šedá, žluna zelená a četné druhy pěvců. Rezervace je součástí biotopu silně ohroženého rysa ostrovida. V rezervaci byla zřízena naučná stezka, kterou provozuje občanské sdružení Beskydčan. Začíná v osadě Muchovice a její terénní exkurzi s odborným výkladem je nutné si předem domluvit.

Následujících cca 500m půjdete mírně vzhůru po široké lesní pěšině po úzkém hřbetu hory. Po levé straně pramení Mazák s ukrytými vodopády na Mazáku, vpravo Velký Kobylík s vodopády na Kobylíku. Žlutá trasa postupuje striktně proti svahu a před Kobylankou zdolává 700m dlouhý úsek s převýšením 190m. Ostré stoupání lesem doplňují značené serpentýny kvůli zmírnění náročnosti výstupu. No poslední zatáčka už jen koriguje směr a stoupání končí u cedule NPR Mazák. Pár metrů nad cedulí se mimochodem nachází topografický vrchol Kobylanky (1054m). Úzká pěšina jej po vrstevnici obchází, aby se mírným stoupáním dostala k rozcestníku Kobylanka (1054m). Do cíle pak zbývá posledního 1,5km.

Přímo proti turistickému ukazateli stojí informační panel o Národní přírodní rezervaci Mazák, jež bezprostředně navazuje na PR Mazácký Grúnik. NPR Mazák (92,91ha) je možná nejvýznamnější chráněná oblast v obvodu Lysé hory. Vyhlášena byla 4.7. 1956, rozšířena v roce 2000. Rozkládá se po prudkých západních svazích mezi rozsochami Kobylanky a Lukšince ve výšce 715-1315 m.n.m. a charakterizují ji jedlobukové pralesy s klimaxovými smrčinami (klimax = ideální ekologický model; optimální stav přírodního prostředí, kdy dochází k naprosté vyváženosti mezi životními podmínkami a adaptací v čase neměnných rostlinných společenstev). Do nadmořské výšky 800m převažuje v dřevinné skladbě buk lesní, směrem k vrcholu stoupá zastoupení smrku ztepilého, v nejvyšších polohách s vtroušeným jeřábem ptačím. Vysoký podíl souší a padlých kmenů je důsledkem přemnožení lýkožrouta v 90.letech 20.stol. a nepříznivých klimatických podmínek. Ve vrcholové části NPR je vylišený 8. lesní vegetační stupeň, což je označení pro polohy nad horní hranicí lesa s výskytem zakrslých smrků, případně klečí, s nesouvislou vegetací lišejníků a mechorostů. Obdobná lokalita se v Beskydech nachází už jen na vrcholu Smrku. Velmi prudké svahy v oblasti zdrojnic potoka Mazák jsou rozřezány stržemi o značném spádu, jež se staly osudnými nejednomu zbloudilci. Části svahů jsou překryty balvanitým pláštěm, místy s kamennými moři. Prameniště Mazáku leží v centru chladné oblasti CH4 s velmi krátkým létem a velmi dlouhou chladnou zimou, s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky. Průměrná roční teplota Lysé hory je 2,6°C, průměrný roční úhrn srážek činí 1459mm a představuje tak jedno z nejdeštivějších míst v České republice. Ve zmiňovaných klimaxových smrčinách je dominantní bylinou papratka horská, doprovázená třtinou chloupkatou, kapradí rozloženou, brusnicí borůvkou, hořcem tolitovým či pryskyřníkem platanolistým. Odlehlé a těžko přístupné území je útočištěm mnoha živočichů. Početně nejvíce zastoupení jsou bezobratlí, především hmyz vázaný na pralesovité smrkové porosty a odumřelé trouchnivějící stromy. Vyskytuje se tu mlok skvrnitý, ropucha obecná a skokan hnědý, hnízdí zde např. čáp černý, jestřáb lesní, jeřábek lesní, káně lesní, kos horský, králíček ohnivý, ořešník kropenatý aj., v doupných stromech datel černý, datlík tříprstý, strakapoudi, krutihlav obecný, kalous ušatý či puštík obecný. Jen velmi vzácně se tu objevuje tetřev hlušec nebo rys ostrovid.

Těsně kolem rozcestníku probíhá lesní silnice, kudy v sezóně projíždí cyklisti. Vede ve dvou variantách od přehrady na Zimný a dále k vrcholu Lysé hory. To žlutá stezka pro pěší se vrhá po zalesněném hřebeni středním stoupavým úhlem vzhůru a doprava. Asi po 150m nastává orientačně krizová situace. Jsou tu 3 mezi borůvčím vyšlapané cestičky a bohužel není jednoznačné, po které z nich máte jít. Dlouho ale nevybírejte a jděte rovnou tou úplně vpravo. Obě další se s ní stejně zakrátko spojují.

Je těžké spočítat, kolikrát nyní zakličkujete vpravo a kolikrát vlevo. Drobné serpentýny probíhají mezi keříky borůvčí, jsou úzké a převážně kamenité. Postupně s nadmořskou výškou klesá i výška smrkového lesa, žel dřívější výhledy na vysílač a panoramatický pohled k tzv. Zadním horám už zarostly a posunuly se výš. Řádně kochat se můžete vlastně až kousek pod napojením chodníčku na ohyb asfaltky. Spatřenému panoramatu dominuje právě zdolaná rozsocha Kobylanka (1054m) – Čupel (943m) uhýbající k jihozápadu. Přes údolí vpravo od ní se nacházejí nejvyšší vrcholy Beskyd: Smrk (1276m) s předvrcholem Malý Smrk (1174m), Kněhyně (1257m) se Stolovými horami (1009m, 1046m) a Radhošť (1129m). Vzadu za Smrkem vyčnívá bezejmenný (924m), vedle něj nalevo Klubovec (838m), za nimi Trojačka (987m) přecházející v klesající hřebínek končící za přehradou výraznější Javořinkou (832m), napravo vedle Trojačky a trošku za ní stojí Kladnatá (918m) a vedle ní bezejmenný vrch (929m) navazující na masiv Kněhyně. Za nimi se již rozkládá údolí horního toku Rožnovské Bečvy ohraničené z druhé strany dlouhým nevýrazným hřebenem Vsetínských Beskyd, jejichž nejvyšší bod, tisícovka Vysoká (1024m), je situována v linii nad vrcholkem Klubovce, za sedlem mezi Trojačkou (987m) a Lučovcem (908m). Nad ní pak vystupuje z podobně dlouhého a nevýrazného hřebene Javorníků Malý Javorník (1019m). Veľký Javorník (1072m) poznáte podle přilehlého ski centra Kasárne s velkou vymýcenou plochou ve tvaru písmene „U“. Horou Vysokou Vsetínské Beskydy končí a přes sedlo hraničního přechodu Bumbálka přechází v nízké Zadní hory. Jejich úvodní vrch Korytovo (881m) je situován jakoby za sedlem u Javořinky (832m). Čelem ke Kobylance (1054m) vystupuje od přehrady Šance podkova Těšíňočky (919m), za ní končí již zmiňovaný hřeben Trojačka – Javořina a kdyby přes ni bylo vidět, zahlédli byste tím směrem obec Staré Hamry. Zpoza Těšíňočky se zvedá protáhlý hřeben Gruně s nejvyšším vrchem Kozlena (886m) u tamní jediné viditelné hřebenové louky, který následně přechází ve vyšší zalesněnou Smrkovinu (924m). Mezi Gruněm a Lysou horou vystupují do prostoru tři výraznější vrchy: vedle Kobylanky to je Řehucí (872m) a bezejmenný (760m), do trojúhelníku mezi ně a Těšíňočku je pak vměstnaná Okrouhlice (832m). Za Smrkovinou se nachází Sulov (943m), jímž končí hřeben Zadních hor. V dáli za státní hranicí při pěkném počasí nádherně ční kompletní slovenská Malá Fatra i s Martinskými holemi.

Po přechodu na silnici je další směr trasy jasný. Žlutá značka spolu s červenou od Visalají křižují sjezdovku a stáčí se kolem vysílače na vrchol Lysé hory. Ten je význačnou křižovatkou turistických cest, neboť se zde sbíhá 5 značených stezek, na něž se v nižších polohách napojují další trasy z celkem 14 nástupních míst. Poslední úsek je zároveň hodně bohatý na výhledy. Ukáže se Zimný (1080), osada Visalaje, sousední Travný (1203m), polské Beskydy atd. Nad sjezdovkou se nachází panoramatická mapa s popisky, takže stačí dokončit výstup a rozhlédnout se. Další dvě takové mapy jsou pak u nejvyššího bodu kopce a pod chatou nad bývalou severní sjezdovkou. Tyčový rozcestník Lysá hora (1323m) je situován mezi Bezručovou chatou a chatou Maraton. Tady taky zjistíte, že žlutá značka pokračuje opačnou stranou hory do 6km vzdálené obce Krásná, že s ní sousedí modrá značka 11km do Frýdlantu n.O. a že nejfrekventovanější je jednoznačně 7km dlouhá červená z Ostravice mířící druhou stranou 8km na Visalaje. Navštívit můžete i nejvýše položený bod Lysé hory označený kamenným sloupkem, stojící u plotu meteorologické stanice. Kromě nich jsou tu ještě objekt ubytovny Kameňák (z roku 1933), stanice Horské služby, podniková chata, staveniště po druhé podnikové chatě a televizní vysílač.

Lysá hora se objevuje ve starých listinách již v roce 1261 jako Lissa huera, ale její význam vzrůstal až s rozvojem turistiky, ke kterému zde docházelo na konci 19.stol. O Lysou horu bylo třeba vést dlouholeté boje, neboť se nacházela na území Slezska. Od posledního šlechtického držitele, hraběte Jana Pražmy, se dostalo celé frýdecké panství i s Lysou horou do vlastnictví těšínských arcivévodů, členů císařské rodiny Habsburků. Za arcivévody Albrechta, někdy před rokem 1870 vybudovala Těšínská komora na Lysé hoře těsně pod vrcholkem dřevěnou loveckou boudu, kde panstvo z Těšína koňmo přijíždělo hlavně v době honů. Hojné české návštěvy se staly trnem v oku nacionálním Němcům. Aby tu byl zajištěn trvale německý vliv, byla na Lysé hoře v roce 1880 za hmotné podpory Těšínské komory a ostravských průmyslníků postavena útulna na památku výstupu arciknížete Albrechta. Roku 1894 bylo započato s výstavbou nové útulny s názvem Erzherzog Albrecht-Schutzhaus, jejímž provozovatelem byl německý turistický spolek Beskidenverein a otevřena byla v roce 1895. Vysoké ceny umožňovaly pobyt jen zámožné klientele. Hodně Čechů se začalo Lysé hoře vyhýbat, avšak nesmířili se s tím, aby se Lysá hora stala trvale německou državou. Znovu byly obnoveny vycházky na vrchol, zpívaly se zde lidové a národní písně, oživovaly se české lidové a národní tradice, vzpomínal se zbojník Ondráš. Po roce 1918 kapacita Albrechtovy chaty přestala postačovat k ubytování všech zájemců, pročež byla koncem roku 1933 dokončena noclehárna Kamenný dům. Už 1.10. 1933 byl ale na Lysé hoře položen základní kámen ke stavbě české chaty. Postavena byla za 6 měsíců stavební firmou Nekvasil z Moravské Ostravy nákladem 602tis.Kč a slavnostně otevřena byla v červnu 1935. Náklady hradili členové Klubu českých turistů z Ostravska. Obě chaty byly samostatně provozovány až do znárodnění po roce 1948. Pak byla česká chata přejmenována na Bezručovu chatu, i když se Petr Bezruč nezúčastnil ani pokládání základního kamene v roce 1933, ani slavnostního otevření chaty v roce 1935, přestože byl písemně pozván. Po znárodnění obě chaty vytvořily jeden celek pod názvem Bezručova chata na Lysé hoře. V bývalé Albrechtově chatě restaurační provoz zanikl a stala se pouze ubytovnou. Kamenný dům po skončení války připadl spojům. Albrechtova chata vyhořela v roce 1972, Bezručova chata 11.2. 1978. Když se koncem 70.let 20.stol. začal stavět lysohorský vysílač a z Papežova k němu byla přivedena příjezdová komunikace, byla pro stavební dělníky v základech Albrechtovy chaty zbudována jednoduchá ubytovna Bučina, z níž se později stal bufet Lysá hora. Ten byl ale v roce 2011 stržen a společně začaly vznikat nové turistické chaty Emil Zátopek – Maraton a nová Bezručova chata, která má snahu přiblížit se chatě vyhořelé. Obě byly dokončeny v roce 2015 a už začátkem zimy se Bezručka otevřela prvním hostům. Co se týče vysílače, tak stavbu podle projektu pražského architekta Trnky realizoval stavební podnik VOKD Ostrava. Dokončena byla začátkem 80.let minulého století a vysílat se odtud začalo 1.3. 1980. Objekt stojí v nadmořské výšce 1313m, je 78m vysoký a tvoří jej tři navzájem spojené části: šestipodlažní budova kosočtvercového půdorysu, do jejíž střechy je vetknut anténní nosič, dvoupodlažní energetické křídlo a východní podzemní křídlo s náhradními zdroji energie.

Aktuálnost k 08/2022          

Délka trasy: 6,8 km

Převýšení: 805 m