Kozlovice, čerp. stanice (351m) – Lhotka, host., BUS (420m) – Kubalánky (665m) – Ondřejník, tur. ch. (710m)
Zelená trasa z Kozlovic o délce 7,5km je sice nejdelší, zato ale nejhezčí výstupovkou na Ondřejník. Na celé své délce nabízí kvanta nerušených výhledů, přitom vede poklidnou krajinou podél potoka, loukami, napříč obcí Lhotka a nakonec prořídlým lesem v úbočí hory. Sjízdná je i pro cyklisty. Celá má zvolna stoupavý charakter, tedy až na krpál nad Lhotkou, který však lze s pomocí mapy obloukem obejít. V cíli vás pak čeká občerstvení s výhledem a možnost pokračovat na vrchol.
* * *
Počátek trasy hledejte při rozcestníku Kozlovice, čerp. stanice (351m) na okraji Kozlovic u odbočky do Hukvald, kde se žlutá trasa z Kunčic p.O. (8,5km) na Kubánkov (3,5km) kříží se zelenou trasou z Hukvald (2km) do Lhotky (3,5km). Do Kozlovic je fajn přijet autobusem a prohlédnout si třeba i centrum. V okolí rozcestníku je jinak několik zastávek, takže si můžete vybrat podle toho, z jakého směru přijedete.
Kozlovice jsou jednou z nejstarších obcí v okolí. Lokátorem, který dostal za úkol zorganizovat vytvoření nové vsi, byl patrně jistý Poznam, od něhož pramení starší název obce, Pozmansdorf. Poznam však úmluvu s hukvaldskou vrchností nedokázal splnit, proto musel osazení vsi dokončit lokátor Sidemann, jenž zde odměnou získal dědičný rychtářský (fojtský) úřad. Darovací listina zmiňuje Pozmansdorf k datu 8.9. 1294. K užívání vsi patřilo klučení do té doby hlubokých lesů, pálení dřeva v milířích, obydlování vyklučených prostor, jejich přeměnu na zemědělskou půdu či pastviny pro ovce a tím zvyšování užitkové hodnoty obce. V období valašské kolonizace je zdokumentován příchod Valachů a jejich mísení s místními pasekáři. Osídlování vyklučených horských oblastí přinášelo Valachům určitou volnost a vlastní samosprávu, avšak musel být zvolen zástupce, který by hájil jejich zájmy a zprostředkovával styk s vrchností. Sídlem tzv. valašských vojvodů se staly právě Kozlovice. O vojvodech se v Kozlovicích hovoří roku 1565, kdy je zmiňován Matyáš Krpec, roku 1581 se vojvodou stává Jiří Krpec a 1645 tu úřaduje Matěj Krpec. Posledním valašským vojvodou na hukvaldském panství byl Cyril Žáček, který zemřel v roce 1854. Za sídlo vojvodů sloužilo až do roku 1844 fojtství v centru obce. Od roku 2005 v něm soukromý majitel provozuje Valašský pivovar a restauraci, kde se čepuje domácí kvasnicové pivo, tmavý Kozlovický fojt a světlý Valašský vojvoda. Valašský vojvoda je také název místního folklórního souboru. V katastru Kozlovic se nachází několik starých dřevěnic, vodní mlýn ze 16.stol., kostel sv. Michaela a sv. Barbory (1733) či socha Panny Marie Karmelské.
V obci se dále nalézá víc než 50 malých sakrálních staveb. Jedna z nich stojí na žluté značce, v boční uličce cca 250m od rozcestníku směrem do centra. Říká se jí švédská mohyla, vypadá jako malý maják a údajně připomíná švédské vojáky, kteří zemřeli v 17.stol. při obléhání nedalekého hradu Hukvaldy. Historické prameny však uvádí, že Švédové vlastně nikdy na hrad nezaútočili, byť v kraji kolem roku 1639 řádili. V roce 1626 hrad neúspěšně 9 měsíců obléhali pouze Dánové. Další stavbičku byste nalezli u silnice cca 90m od rozcestníku po žluté směrem na Kubánkov. Jde o kamenný kříž, jenž je dokladem umu měrkovických kameníků. Měrkovice jsou součástí Kozlovic a byly založeny v roce 1789 hukvaldským purkrabím Měrkou. Na vrchu Kazničově se v lomech trhaly pískovcové bloky o délce až 20m, z nichž se vyráběly schody, koryta, mlýnské kameny nebo právě kříže. Místní měli ve zvyku stavět takové kamenné kříže jako poděkování za vyřešení rodinných problémů. Není proto divu, že je jich v Kozlovicích tolik. Třetí kříž z roku 1838 stojí již na zelené turistické značce vedoucí na Ondřejník. Stačí ujít nějakých 100m ke křižovatce a tam ho spatříte stát nalevo mezi stromy nad řekou Ondřejnicí.
Na křižovatce zahnete doprava a podél rušné silnice ujdete po rovince asi 250m, než zelená značka odbočí doleva do vedlejší uličky. Mírným klesáním sejdete k potůčku Říčka, kde auta jezdí přes brod a lidé chodí po můstku. Najednou stojíte na široké zpevněné cestě a středně stoupáte mezi louky, odkud se otevírají první výhledy. Nejdřív je vidět jen část Ondřejníku – Suché úbočí (864m) a Skalka (964m), část Radhošťského hřbetu s Kněhyní (1257m) a Čertovým mlýnem (1206m), na opačné straně Bačův kopec (532m) a Kazničov (601m) v Palkovických hůrkách.
Přehoupnete se přes terénní vlnu a s pohledem upřeným na řídce osídlené úbočí Kozlovické hory (612m) sklesnete mírně k bezejmennému potůčku. Cesta vede proti jeho proudu a je stíněná okolo roustoucími stromy. Tu náhle potůček překročíte a začnete stoupat loukou do lokality zvané Pod Královou horou, odkud se otevírá královský výhled. Nejdřív zpoza zelených zvlněných strání vykoukne Ondřejník se svými třemi vrcholy Ondřejník (890m), Suché úbočí (864m) a zadní Skalkou (964m), vlevo pak po straně vybíhá zploštělé úbočí Kozlovické hory. Shora máte výhled v podstatě kruhový. Na ondřejnickou Skalku opticky navazuje členitý Radhošťský hřbet počínající vrškem Kněhyně (1257m) s nataženou Velkou Stolovou (1045m), malinká oblinka Tanečnice (1084m), Nořičí hora (1047m), relativně rovný hřeben Radhoště s čárkou velké sjezdovky i Radhošť (1129m) samotný. Od vrcholu s kaplí sklesává horizont přes Velkou Polanu (981m) a výčnělek vrchu Kaní (678m) do tranzitního sedla Pindula (552m) a opět zostra vystoupává, tentokrát do masivu Veřovických vrchů. Ty tvoří zleva Kyčera (675m), Malý Javorník (838m), Velký Javorník (917m) s rozhlednou a dozadu směřující hlavní hřebenovka s vršky Dlouhá (859m), Krátká (767m) a splývající zbytek uvedený bezejmenným (766m). Na travnatém popředí se skví zalesněná linka údolíčka Ondřejnice s obcí Kozlovice a nad ní ční dva růžky Tábor (472m) a Strážnice (481m). Zpoza Strážnice vzadu trčí zdánlivě ostrý Červený kámen (690m) a oblá Tichavská hůrka (542m). Panorama zakončuje zalesněný Kazničov (601m), situovaný přesně ve směru vyježděné stezky, po níž jste přišli.
Prašná cesta sbíhá středním tempem do malé prohlubně drobného přítoku Lhoteckého potoka a znova stoupá na půvabné travnaté návrší, kde se naproti venkovského statku s výhledem na Ondřejník skví Vašendův kříž. Kamenný kříž neznámého lidového umělce dal vystavět Josef Vašenda (Joseph Waschenda) v roce 1844 jako poděkování Bohu. Podle vytesaných hornických motivů lze soudit, že fundátor Vašenda mohl být profesí horník, těžící železnou rudu pro frýdlantskou huť. Právě v té době totiž nastal v Podbeskydí největší rozmach této profese.
Výhledy od kříže nejsou už tak super jako před chvílí, což způsobují stromy rostoucí kolem Lhotského potoka. Jinak jsou ale i teď vidět Ondřejník, Radhošťský hřbet či Veřovické vrchy. A úzká asfaltka opět zvolna klesá k potůčku, kde se již projevuje zvýšená hustota osídlení. Následuje mírné stoupání lesíkem, koukačka na odtěžené pruhy lesa v úbočí Ondřejníku a v závěru úsek podél potoka směřující do souvislé zástavby obce Lhotka. Pozvolným stoupáním dojdete až do jejího centra, nad nímž dominuje hora Ondřejník (890m).
Lhotka se poprvé zmiňuje v soupisu obcí hukvaldského panství v roce 1359. Vznikla však někdy dříve kolonizací horských oblastí, a to v relativně bažinaté lokalitě, o čemž svědčí její první dochovaný název Mestlieshow (Hnojová mýtina). V urbáři z roku 1581 se vyskytují zmínky o pasekářích, jež klučí les ve vyšších polohách a zakládají zde celá hospodářství. K roku 1657 jich tu žilo 7. Postupně však začínají chybět parcely vhodné k mýcení, dochází k zhušťování zástavby a rozevírají se nůžky sociální úrovně obyvatel. Velkým zásahem do života Lhotky byla třicetiletá válka (1618-1648), po níž se zde v roce 1676 uvádí 23 usedlostí, z toho 8 opuštěných. Příchod novousedlíků proto vrchnost pobízí daňovými a robotními úlevami. Po roce 1833 se na dolním konci Lhotky (okolo dnešního hřbitova) začala těžit železná ruda a vápenec, které povozníci odváželi do frýdlantských hutí. V 1.pol. 19.stol. se tu lidé živili převážně zemědělskou výrobou, postupně ale začali cestovat do průmyslových podniků v okolí a rodinné hospodaření upadalo. Dnes místní sázejí na turistický ruch – na výskyt chráněných orchidejí, plánuje se budování lanovky na Ondřejník, sjezdovky či nerezové bobové dráhy, řeší se cyklotrasy i trasy pro běžkaře, uvažuje se o obnově zasypaných štol. Za zviditelnění stojí též osobnost Vincence Sochy, řídícího učitele místní školy, sběratele lidových písní, tanců, zvyků a obyčejů, na jehož počest se každoročně konají v amfiteátru u školy Sochovy národopisné slavnosti. Na Obecním domě mu byla v roce 1995 odhalena pamětní deska. Tamtéž visí i pamětní deska Jana Tomka, legionáře z 1.sv. války. Za pamětihodnosti jsou v obci považovány kaple Navštívení Panny Marie (1933), 2 kapličky, kamenný kříž a 2 litinové kříže u kaple a u fojtství č.p.1 – odlitky frýdlantské huti.
Zelená značka přichází na náves a míjí vlevo u plotu situovanou zděnou kapličku. Údajně se jedná o hrobku padlých švédských vojáků. Ti zde operovali během třicetileté války, zejména pak na jejím konci, kdy 3x vtrhli přes Slezsko na Moravu. V roce 1642 zahájili invazi na Olomouc a Prahu, poté se v roce 1643 vrátili do Olomouce osvobodit zajatou švédskou posádku a v roce 1645 neúspěšně obléhali Brno. Velitel švédské armády Lennart Torstenson byl vynikající vojenský taktik, jenž se vyznačoval nevypočitatelnými a mimořádně rychlými přesuny, což byl možná ten důvod, proč se vyhnul venkovskému hradu Hukvaldy a soustředil se spíše na okupaci bohatých měst jako Moravská Ostrava, Olomouc nebo Kroměříž. Dá se proto předpokládat, že Torstensonovi muži padli ve Lhotce jen náhodou během svého přesunu.
Turistická trasa pokračuje rovně podél hlavního silničního tahu a zvyšuje svůj sklon stoupání. Po mostě překročíte Lhotecký potok a dojdete na rozšířené prostranství s autobusovou zastávkou, vedle níž stojí rozcestník Lhotka, host., BUS (420m). Před sebou teď máte 2,5km na Kubalánky.
Zeleně označkovaná ulice stoupá přímo proti kopci. Najednou se vlevo zjeví malý kostelík, respektive kaple Navštívení Panny Marie. První kaple zde byla vystavěna z darů farmíků v roce 1844. Měla půdorys 6x4m a jehlancovou vížku s lucernou. Bohoslužby se v ní konaly od roku 1925, zprvu jen o svátcích, později jednou za měsíc. Vížka však hrozila zřícením, pročež se kaple strhla a 1.5. 1933 začala výstavba nové. Farníci na ni přispěli částkou 41.327Kč. Současná kaple má půdorys 6x14m, vyšší věž zakončenou vícebokým jehlanem a pozlacenou makovicí, z níž vyčnívá pozlacený dvojitý kříž. Místní občan Florian Žídek pro ni zhotovil nový oltář, obec zakoupila nový obraz a křížovou cestu. Vysvěcení provedl 8.7. 1934 farář Antonín Pospíšil z Kozlovic. Před kaplí stojí litinový kříž vyrobený ve frýdlantské huti, zasazený v kamenném podstavci s lidovými reliéfy a nápisem: „Tento kříž jest vystavěný ke cti a chvále Boží. Od Martina Švrčka Anny – Manželki jeho Číslo 28.“ Dále byste tu našli pomník třem sovětským vojákům a čtyřem českým civilistům padlým v 2.sv. válce.
Asfaltová cesta lemovaná domy teď už celkem zostra stoupá proti Ondřejníku. V okamžiku, kdy se ulice rozdvojuje do vidlice, mohou cyklisti odbočit doprava (značky nehledejte, není to cyklotrasa), avšak pěší směřují vlevo. Šlakovitý stoupák vás přivede až k roubence na samém okraji obce, odkud pokračuje už jen v trávě vyšlapaná stezka. Z louky nad Lhotkou se začínají otevírat čím dál lepší výhledy, ale pozor, nahoře je pak i odbočka na oficiální vyhlídku s lavičkami. Panorámě nad Lhotkou dominuje samozřejmě obec samotná, podebraná ze severu mini horocelkem Kozlovické hůrky s nejvyšší Kozlovickou horou (612m), od nichž severněji (při pohledu dolů je to po pravé ruce) rozpoznáte náznak údolíčka s domy v obci Metylovice a na něj přilepený vršík Čupek (524m) se zploštělou rozsochou Na Horách (453m). Dříve se mu říkalo Metylovická hůrka. V klínu mezi kopci prosvítá zástavba města Frýdek-Místek s velkými panelovými sídlišti, mezi nimiž lze pomocí dalekohledu rozpoznat bílé věže frýdecké poutní baziliky Navštívení Panny Marie (1759) či cihlovou věž kostela sv. Jana Křtitele (1650). Na návrších za městem svítí korálky domů vzdáleného předměstí Ostravy i 4 chladící věže se 2 komíny elektrárny Dětmarovice, která stojí na samé hranici s Polskem. Vraťte se očima zpátku na Lhotku a zpříma pohleďte do dáli. Spatříte tam zalesněný Kazničov (601m), úzkým údolíčkem řeky Ondřejnice oddělený od Bačova kopce (532m). I ony vytvářejí klínový průhled, nicméně tam není vidět nic zajímavého, až na samém obzoru větrné elektrárny na náhorních pláních Oderských vrchů. Od Kazničova nalevo se v popředí skví travnatý růžek Strážnice (481m) a v pozadí kopřivnická Bílá hora (557m) s rozhlednou.
Dřevěná šipka na stromě nad loukou ukazuje 120m do strany na vyhlídku s lavičkou, kterou rozhodně stojí zato navštívit. Ze svažité louky pod stožárem mobilního operátora shlédnete rozšířené panorama Štramberské vrchoviny, jež se počínalo u Bílé hory a nyní vidíte, že je kolem ní těch kopečků víc. Například mezi Strážnicí a Kazničovem vykoukla špička Libhošťské hůrky (494m) a za ní se jako hradba zvedá šedá zarovnaná linka Oderských vrchů. Na Bílou horu navazuje zleva shluk kopců Pískovna (584m), Holý vrch (487m) a Červený kámen (690m), odděleně pak stojí oblý Na Peklech (602m). Pokračování panorama až k Veřovickým vrchům je již zacloněno stromy. Jinak na popředí jsou opět vidět Strážnice (481m) s Táborem (472m) a pod nimi roztahané Kozlovice. Také výhled k Frýdku-Místku se vylepšil, takže mimo elektrárnu Dětmarovice jsou vidět též města Ostrava, Havířov či osamocená výšková budova (skipová věž) na bývalém dole František v Horní Suché.
Ostré stoupání po vyšlapané stezce je od konce dědiny po starou asfaltku v úbočí Ondřejníku dlouhé asi 0,5km. Pěšina se klikatí mezi stromy a okrajem louky, přitom v náznacích dává tušit, kterým směrem stojí Frýdek-Místek a jak exponované jsou svahy nad vámi. Na asfaltce je to už ale v pohodě. Stoupání teď bude jen mírné nebo střední. Chyťte tedy značku a vydejte se po ní úbočím hory doleva, tedy k severovýchodu.
Ondřejník je samostatný geomorfologický celek Podbeskydské pahorkatiny a jeho nejvyšší bod Skalka (964m) je zároveň nejvyšším bodem Podbeskydí. Hora nabízí široké sportovní vyžití, ať už ve formě značených turistických stezek, naučné stezky, jsou tu okruhy pro cyklisty i běžkaře, ze Skalky vzlétají paraglidisti a na Opálené se lyžuje. Ondřejník byl bohužel nedávno silně zasažen kůrovcovou kalamitou, což zdůvodňuje všudypřítomnou intenzivní těžbu. Tím ale na druhou stranu vznikají na dříve hustě zalesněných svazích nová výhledová místa. Některá z nich sami navštívíte.
Zpočátku procházíte prameništěm potoka Olešná, ovšem potůčky v záhybech pod cestou mohou být vyschlé. Průseky umožňují spatřit Kozlovické hůrky, za nimiž se rozkládají podobně vyhlížející Palkovické hůrky s nejvyšším vrcholem Kubánkov (660m). Při dobrém počasí jsou vidět též Oderské vrchy a Jeseníky s typickou siluetou Pradědu (1491m). Tu náhle potkáváte odpočívadlo nad osadou Dragunky, tvořené jen lavičkami a svatým obrázkem se sv. Antonínem v prosklené schránce. Po lesní cestě byste kolem něj mohli sejít zpátky do Lhotky. Turistická trasa pokračuje dál po vrstevnici, nalevo mezi stromy opět prosvítají Palkovické hůrky, Frýdek-Místek, nově Metylovice, horní konec Palkovic a přehrada Olešná, za níž se zvedá vršík Štandl (350m), a potom jen šírá Ostravská pánev posetá směsí těžko oddělitelných obcí a měst. Podle průmyslových areálů rozpoznáte snad pouze důl Staříč, město Paskov, jižní městské části Ostravy, elektrárnu Kunčice nebo dokonce haldu Ema (306m) přímo za ní.
Před dosažením Kubalánek na severní výspě Ondřejníka zažijete trošku větší stoupání a hned za zatáčkou spatříte štíhlý vysílač. Pod ním ostře zatočíte doprava a vydáte se jakoby na jih. Po pár krocích uvidíte sklad dřeva, horskou louku, na ní chatu Šmířanka a u cesty na stromě ukazatel Kubalánky (665m). Odtud můžete buď pokračovat po zelené 1,5km do cíle u chaty Ondřejník, nebo se pustíte po žluté 3km z kopce do Metylovic. Zelená značka každopádně vystoupává po vrstevnici středním sklonem nad chatu a nahlíží přes odrůstající les doleva na Lysou horu (1323m). Svah nad asfaltkou je vyrubaný, skýtá tudíž ještě lepší výhledy. Stačí vyběhnout pár metrů výš po některé z pěšinek a najednou vidíte Lysou horu (1323m) celou až po úpatí, dole obec Malenovice, městečko Frýdlant nad Ostravicí a z určitého úhlu také hřeben Prašivé, tzn. Malou Prašivou (707m), Prašivou (843m), Čupel (873m), Kotař (861m) a Lipí (902m), za Ropičkou (918m) a Příslopem (946m) vyčuhuje Javorový (1032m) se Šindelnou (1000m). Dílem je vidět též Ostravsko, Těšínsko a část hraničního masivu Velké Čantoryje (995m).
Mírným stoupáním dorazíte do velkého oblouku, v němž pramení Hutný potok. Celá tato oblast je vymýcená, zůstalo jen pár stromů, aby bylo z čeho získat semena na obnovu. Díky tomu se zde otevírá pěkný výhled na Lysou horu (1323m), nejvyšší vrchol Beskyd, se všemi jejími předvrcholy, Kyčerou (906m) nad Lubnem počínaje a Čupelem (943m) nad Ostravicí konče. Údolíčko pod Čupelem přepažuje hráz přehrady Šance, která je 65m vysoká a 342m dlouhá. Hned naproti se zvedá druhá nejvyšší hora Beskyd, mohutný Smrk (1276m) se svým vedlejším vrcholem Malý Smrk (1173m). Při jejich úpatí se rozkládají obce Čeladná, Ostravice, Frýdlant n.O. a Malenovice. Zleva panorama ohraničuje již popsaný hřeben Prašivé.
Netrvá dlouho a v dáli zahlédnete turistickou chatu Ondřejník. K té dojdete shora. A protože se i tady těží, snadno vedle chaty odhalíte rumisko se zbytky vyhořelé chaty Solárka. Turistická chata Ondřejník byla postavena Klubem českých turistů v letech 1906-1907, tedy ještě za Rakouska-Uherska (je to jedna z nejstarších chat v Beskydech). Slavnostního otevření se dočkala 30.5. 1907 a rozšíření roku 1930. Jde o podezděnou třípodlažní budovu se vstupem ze zadní strany. V přízemí byste našli restauraci s kapacitou okolo 36 míst, jídelnu pro 100 osob a v patře 16 turistických pokojů s 58 lůžky se společným sociálním zařízením. V období první republiky se ve 30.letech 20.stol. stávala čím dál více populární domácí turistika a s ní spojené zpřístupňování československých hor. Vzrůstající návštěvnost Ondřejníku si vynutila nejenom rozšíření chaty KČT, ale především vznik nového a na svou dobu vysoce moderního horského hotelu Solárka. Ten byl vystavěn manželi Oldřiškou a Františkem Látalovými z Moravské Ostravy v letech 1932-1933. Manželé Látalovi dobře odhadli perspektivy Ondřejníku, který se jevil být vhodným pro vybudování klimatických lázní a bez problému by dokázal uživit i dvě horské chaty. Pro nový hotel bylo vybráno místo severně od starší chaty KČT. Stavba na obdélníkovém půdorysu s mělkým středovým rizalitem měla celkem 4 patra – kamenné podsklepené přízemí a 3 dřevěná patra. Vnější plášť hotelu byl pokryt stylovým štípaným šindelem. Solárka poskytovala ubytování až pro 100 osob ve 40 pokojích, všechny koupelny pokojů byly vybaveny teplou vodou. Hotel disponoval též ústředním topením a elektrickým osvětlením. Na svou dobu poskytoval maximální komfort. Solárka slušně prosperovala a nejinak tomu bylo i během 2.sv. války. S rokem 1948 se hotelu nevyhnulo nucené znárodnění, které však na turistický ruch nemělo velký vliv. Ondřejník se stával častým cílem školních výletů. Stagnaci zaznamenala turistika na Ondřejníku až počátkem 90.let 20.stol. Smutnou tečku za historií hotelu Solárka udělal požár, jenž vypuknul 28.9. 2002 kolem 22hod. a zlikvidován byl až v pozdních odpoledních hodinách druhého dne. Přijelo 7 hasičských sborů. Vyskytl se však problém s nedostatkem vody, kterou hasiči museli jezdit nabírat až do Frýdlantu a hotel tak nebylo možné zachránit. Kompletně shořelo podkroví plus horní patro chaty a kvůli spadlým konstrukcím byl zničen i celý interiér. Chata byla tou dobou naštěstí už přes 10 let zavřená, majitelé ji opravovali se záměrem chatu co nejdřív znovu otevřít, takže nedošlo k žádnému zranění. O vzniku požáru se dlouho spekulovalo. Hasičský sbor z Frýdku-Místku se nakonec jasně vyslovil v tom smyslu, že šlo o úmysl, snad o pojistný podvod. Dnes na místě bývalé slavné Solárky zbyly jen kamenné základy. Také chata Ondřejník je v současnosti již několikátým rokem zavřená, protože s do ní dlouho neinvestovalo a dnes je bohužel ve velmi špatném stavu. Dokonce se uvažovalo o jejím stržení z důvodu špatné statiky. Jelikož ale zájem turistů o Ondřejník nepohasnul, vyrostl vedle parkoviště pod chatou nejdřív malý srub s bufetem a v roce 2015 Roubenka Ondřejníček.
V sousedství bufetu stojí kamenná kaple sv. Antonína Paduánského, u které se v den svátku tohoto světce konává pouť. Kaple byla postavena roku 1933 v rámci výstavby hotelu Solárka manželi Látalovými, aby tak dodala okolí hotelu romantičtější ráz. Pojmenování získala na paměť největšího příznivce turistiky na Ondřejníku prof. Antonína Uřídila z Brna. Kaple má čtvercový půdorys a šindelovou sedlovou střechu s falešnou mansardou, nad níž vystupuje zvonička se štíhlou jehlancovou střechou. V průčelí je otevřena velkým portálem s lomeným obloukem a zakryta mříží, aby tak chránila interiér stavby se světcovou sochou.
Na okraji plácku s chatami, hned vedle příjezdové silnice, visí na stromě rozcestník Ondřejník, tur. ch. (710m) s navigací pro zelenou a modrou značku. Zatímco zelená pokračuje 6,5km po asfaltové úboční cestě do Kunčic p.O., po modré můžete ještě vyjít 4km na vrchol Skalka, popřípadě sejdete 3km k nádraží ve Frýdlantě n.O.