Frenštát p.R., u Kyčery (405m) – Frenštát pod Radhoštěm, rozc. (392m) – Frenštát pod Radh., ATC (390m) – Frenštát p. Radh., koup. (385m) – Lichnov, Na Březinách, BUS (408m) – Lichnov, host., BUS (370m) – Štramberk, ŽST (350m)
Červená trasa o délce 9km je výpravou na lichnovské pastviny. Můžete si ji dát poklusem nebo na kole, dá se brát i jako zpestření výletu do Štramberka. Zpevněné cesty se tu střídají s polňačkami, nenáročná stoupání vrcholí na vyhlídkách a o výhledy na hory rozhodně nebude nouze.
* * *
Město Frenštát pod Radhoštěm bylo založeno během velké kolonizace v letech 1293-1316, přesněji snad v roce 1299 pod jménem Farkasstadt Vlkem Farkašem z Násilé a jeho rozvoj byl svázán s nedalekým hradem Šostýn, později s panstvím Hukvaldy. První písemný doklad o obci tehdy zvané Frankenstadt pochází ze 14.3. 1382. Hospodářství se soustřeďovalo na pasekářství, později se proslavil řemeslnými trhy, výrobou jemného plátna, barvířstvím, punčochářstvím a ohýbaným nábytkem. Frenštát byl postižen třicetiletou válkou a valašským lidovým povstáním, v roce 1626 byl vypálen, 1646 obsazen Švédy, dvakrát jej stihnul mor a 19.11. 1661 téměř celý shořel, čehož výsledkem bylo pak zbudování současného historického centra. Roku 1781 se Frenštát stává městem. Krize tradičního tkalcovského řemesla však vedla od poloviny 19.stol. k početnému vystěhovalectví obyvatel do Ameriky. Město oplývá řadou památek a zajímavých lokalit. Najdete tu historické náměstí s radnicí z roku 1890, dva kostely, množství památníků a drobných sakrálních objektů či skokanský můstek K95 z roku 1973.
Začátek červené trasy hledejte na kruhovém objezdu u náměstí, v dostřelu autobusové stanice. Rozcestník Frenštát p. Radh., u Kyčery (405m) visí na sloupu veřejného osvětlení a velkoryse se rozpažuje do dvou stran. Červeno-zelené značky míří 0,5km k bývalé textilce F. Michny u vlakového nádraží, aby se pak rozdělily a červená pokračovala 6km do Ráztoky, zatímco zelená pošlape 11,5km na Ondřejník. Ostatní značky míří na frenštátské náměstí a tam se rozbíhají 9,5km na Pindulu (modrá), 6km na Velký Javorník (zelená) a 10km do Štramberka (červená). Mimochodem přímo od rozcestníku uvidíte jednu z dominant města, kostel sv. Jana Křtitele z roku 1640 s hranolovou věží vystavěnou roku 1717. Pseudogotický mobiliář tohoto chrámu pochází z roku 1891 a v těsné blízkosti kostelní zdi byste našli velký kamenný kříž z roku 1753, věrnou kopii sochy Panny Marie z 15.stol. a lipovou alej vysázenou v roce 1861. Volný prostor kolem kostela býval do roku 1832 hřbitovem.
Krátkou uličkou projdete na historické náměstí Míru, jež je městskou památkovou zónou. Dlážděný obdélníkový plac lemují měšťanské domy ze 17., 18. a 19.stol., jimž dominuje žlutá novoromantická radnice s hranolovou věží a hodinami. Ta byla zbudována v roce 1891 podle projektu A. Tebicha na místě starší barokní radnice z roku 1796, zbořené roku 1889. Radniční fasádu zdobí reliéfní portréty J.A. Komenského, J. Jungmana, Fr. Palackého a B. Jablonského, nad hlavním vstupem je umístěn pískovcový znak města zobraující sv. Martina na trůně a na loubí visí pamětní plaketa olympijského vítěze ve skocích na lyžích Jiřího Rašky. V budově sídlí kromě vedení města také muzeum s národopisnými a výtvarnými sbírkami včetně instalace tkalcovské dílny či originál sochy radhošťského Radegasta od Albína Poláška. Vysoká radniční věž slouží v létě jako rozhledna se vstupem přes Informační centrum. Na jihozápadní straně náměstí (vlevo dole) se zachovalo podloubí s oblázkovou dlažbou, na domech je pseudoslohová architektura barokní, renesanční i gotická. Na domě č.p. 2 visí pamětní deska malíře Břetislava Bartoše, na domě č.p. 19 pamětní deska místního rodáka sochaře Albína Poláška. Uprostřed náměstí stojí kamenná kašna s Neptunem (1840), barokní pískovcová plastika sv. Jana Nepomuckého (1717) a pozdně barokní pískovcová socha sv. Floriána (1773). Jednou z dominant frenštátského náměstí je také pískovcový sloup se sochou Panny Marie a Ježíška (1692), vystavěný jako poděkování za ukončení morové rány a za ochranu před ní. Socha má poměrně archaické lidové vzezření a je opatřena českými nápisy, z čehož lze usuzovat, že ji vytvořil nějaký místní sochař. Tato skutečnost paradoxně přidává frenštátské památce na originalitě a navíc zajímavým způsobem ukazuje snahu malého provinčního městečka na konci 17.stol. přiblížit se bohatším sousedům. Všimněte si ještě, jak konkrétně je Panna Maria zobrazena – stojí na srpku měsíce a má svatozář hvězd kolem hlavy jako výjev z Apokalypsy, zároveň však nese královské insignie moci: korunu, žezlo a jablko. S podobným výjevem se v rámci trasy potkáte ještě párkrát.
Přes náměstí projdete rovně a úzkou uličkou se dostanete k jednolodnímu baroknímu kostelu sv. Martina z roku 1680, který byl zbudován na místě staršího chrámu, jenž vyhořel při velkém požáru města v roce 1661. I tento nový kostel byl vlastně těsně před svým dokončením vydrancován a vypálen. Opraven a obohacen o boční kaple byl až roku 1740. Kolem kostela sv. Martina se rozkládal nejstarší frenštátský hřbitov. Zakládání hřbitovů u kostelů, jež stály obvykle v centrech obcí, bylo ve středověku běžné. Lidé se mrtvých těl neštítili, naopak chtěli mít své milované stále nablízku. Hřbitovy představovaly dokonce jakýsi veřejný prostor pro schůzky, obchodní jednání či zasedání soudu. Pro kvalitu vodních zdrojů v obci to však znamenalo problém. Zejména když krajem prošlo cizí vojsko nebo epidemie, jejíž oběti byly uloženy do hromadných hrobů po vzoru chudiny. Konkrétně ve Frenštátě zažili 12 let po dostavění kostela epidemii moru. Rizika spojená s rozkladem, natož s přítomností těl infikovaných nakažlivými nemocemi si pozůstalí zkrátka neuvědomovali. Prioritou byl pohřeb u kostela. Uložení těla mimo obydlenou oblast bylo známkou potupy a spočinutím na nepožehnané půdě. Hygienické riziko tohoto zvyku si však uvědomoval osvícenský císař Josef II. Svým dekretem z 23.8. 1784 pragmaticky zakázal pohřbívání uvnitř obcí, nově zřízené hřbitovy měly být obehnány zdí, hloubka hrobů musela být minimálně 1,9m a mrtvé přikázal ukládat v pytlích, proti čemuž se pozůstalí bouřili a ne úplně to dodržovali. Nakonec si ale všichni zvykli. Kostel sv. Martina byl postupem času natěsno obestavěn domy a do zídkou obehnaného prostoru středověkého hřbitova se tak dnes už jen tak nedostanete. Jinak interiér kostela je osvětlen nízkými půlkruhovými okny v presbytáři a 2 stejnými okny v bočních kaplích. K vybavení patří rokokový mobiliář, z 18.stol. pochází také část dřevěných dveří se zachovanými zámky a kováním. Na počátku 20.stol. byly pořízeny dvoukřídlé, zčásti prosklené hlavní dveře, se secesizujícím dekorem. Najdete tu též Valašský betlém od lidového řezbáře Josefa Kněžka a obraz Vzkříšení. U kostela narazíte na barokní krucifix z roku 1753, před nímž zahnete vpravo a širokými schody sestoupíte do sídliště.
Po červeno-zelené značce obejdete hřiště s výhledem nahoru na kostel s hřbitovní zdí a vezmete to rovnou za nosem mezi domy až k silnici, podél níž protéká říčka Lomná. Zregulovaný, téměř přímý tok říčky je zpomalován četnými splávky. Lomná pramení v nadmořské výšce cca 960m na západních svazích hory Tanečnice, v těsném sousedství Pusteven. Celý následující tok pak směřuje k severozápadu. První 2km spadá Lomná hluboce zaříznutým lesnatým údolím, poté přijímá zprava potůček Malá Ráztoka a vchází do otevřené krajiny. Na začátku Frenštátu se Lomná slévá s Bystrým potokem a na druhé straně města ústí v nadmořské výšce 372m do říčky Lubiny, která pak unáší vody Lomné do Odry a Baltského moře. Celková délka toku činí 9,1km.
Značka kopíruje silnici a rovinkou vás vede k mostku přes Lomnou, poblíž kterého stojí ukazatel Frenštát pod Radhoštěm, rozc. (392m). Za sebou máte prvního 0,5km. Zelená trasa zahne doleva a vrací se pod náměstí, zato červená drží směr a vyšlapanou pěšinkou v trávě kolem vody se ubírá k 0,5km vzdálenému autokempu. U příjezdovky tam visí na stromě cedule Frenštát pod Radh., ATC (390m), ačkoliv ze značené pěšiny ji neuvidíte. Následující 0,5km úsek vás trasa protáhne zezadu kolem kempu, téměř až k soutoku Lomné s Lubinou, o němž se obecnými slovy vyjadřuje zde přítomný panel naučné stezky. Nakonec vás stezka vyvede na rušnou silnici u aquaparku. Tu musíte přejít na druhou stranu a podle směrovky rozcestníku Frenštát p. Radh., koup. (385m) budete pokračovat asfaltkou proti proudu říčky Lubiny. Červený hrot ukazuje 2km na Březiny, dvě žluté směrovky navigují do Hukvald (10km) a Kopřivnice (8km).
Turistické značení vás povede do slepé ulice Šibenky, na jejímž konci podejdete železniční trať. To už cesta středně stoupá a vyšlapává po úzkém chodníčku na Horečky. To je název ulice dlážděné kočičími hlavami, jež vede do známé stejnojmenné lokality nad Frenštátem. Vy se dáte Horečkami doleva a po cca 170m odbočíte vpravo. Cesta tu překonává terénní vlnu při úpatí Pavlovy horečky (443m) a pohlíží na roztroušenou zástavbu v předhůří Velkého Javorníku. Během volného klesání do dolíku Blatného potoka se vám začne po pravé ruce objevovat Červený kámen (690m), jehož úpatí vaše trasa ve finále olízne. Když potom z dolíku vyšlapete na rozlehlou pastvinu, ukáže se v plné kráse. Červený kámen je nejvyšší bod shluku kopců mezi Lichnovem a Kopřivnicí. Dalšími jeho viditelnými partiemi jsou Holý vrch (487m), napůl odlesněný Janíčkův vrch (463m), za kterým se snaží přikrčit Tichavská hůrka (542m) a podle toho, odkud z louky se budete dívat, spatříte na pozadí ještě Palkovické hůrky s vysílačem v nejvyšším bodě Kubánkov (660m). Ze stejné louky lze pozorovat také hřebenovku Vlčiny (532m), kudy se chodí po zelené značce na Velký Javorník. V určitou chvíli vám za zády vykoukne vedle Pavlovy horečky (443m) ještě ondřejnická Skalka (964m) a při pohledu vpřed se začne rýsovat Na Peklech (602m).
Široká travnatá pěšina vás navede k další ulici s domy. Tady se značka rozpačitě zalomí doleva a po pár krocích narazí na neoficiální rozcestník. Kdybyste pokračovali asfaltkou proti kopci, dorazíte na ranč Horečky s veřejnosti přístupnou miniZOO. Červená značka však odbočuje vpravo na polňačku a překonává druhou velkou pastvinu v pramenné oblasti potůčku Muchač. Tou se přehoupnete na zpevněnou cestu v lokalitě Daremní, u asfaltové příjezdovky zabočíte vpravo a volným stoupáním se přesunete od baráků mezi pastviny. Znova lze spatřit Červený kámen (690m) s přilehlým Janíčkovým vrchem (463m) a dvěma maličkými, na oko vzdálenějšími bobky Holý vrch (487m) a Na hůrkách a hrabatá (418m), dále Kazničov (601m), vrchlík rozpláclého Na Peklech (602m) a za zády část Veřovických vrchů s rozhlednou na Velkém Javorníku (918m). Nato překročíte železniční trať a dorazíte k autobusové zastávce u hlavní silnice Frenštát p.R. – Bordovice. Odtud jsou oproti předchozímu úseku vidět ještě Myslíkovské hůrky s nejvyšší Kozlovickou horou (612m), všechny tři hlavní výběžky ondřejnického masivu zvané Ondřejník (890m), Suché úbočí (864m) a Skalka (964m), částečně přes stromy vykukují tisícovky Radhošťského hřbetu a dominantní Velký Javorník (918m) s Dlouhou (859m).
Tyčový rozcestník Lichnov, na Březinch, BUS (408m) ukazuje vzdálenost 3,5km k počátku trasy a 2km do Lichnova. Úzkou krajnicí rušné silnice se dáte rovinkou doleva a po cca 240m přejdete na příjezdovku osamělého hospodářství v lokalitě Horní bahna u pramene potoka Kalňůvek. Jak lze už podle názvů odhadnout, jedná se o krajinu zemědělského charakteru s poli a pastvinami, kam až oko sahá. Ve směru zpevněné příjezdovky se nachází terénní vlna Na Vrchu (456m) s jakýmsi remízkem stromů na hřbetě a za ní už vykukuje zalesněný Červený kámen (690m).
Nedostatek objektů vhodných pro zákres turistických značek vás může v této fázi znejistit. Vězte tedy, že musíte pořád přímo rovně, i když už opustíte příjezdovku a budete stoupat pastvinou středně vzhůru. Nahoře u stromů se značka zase objeví. Kopec Na Vrchu je skvělým výhledovým místem. Půlkruhové panorama se s nadmořskou výškou zlepšuje, až je z něj pěkný pohled na Frenštát, Horečky, na podjavornický hřbítek s Na Stašku (610m), na Velký Javorník (918m) s levostranným přílepkem Malého Javorníku (838m) a dva sousední kopečky Dlouhá (859m) a Krátká (767m) v hřebeni Veřovických vrchů. Za Staškem se v dáli tyčí Radhošť (1129m), jenž se přes zakryté sedlo Pustevny přelévá k vrcholkům Tanečnice (1084m) a Kněhyně (1257m), od nichž dopředu jako tlapky ležící kočky sahají rozsochy Velké Stolové (1046m) a Nořičí hory (1047m) se Zmrzlým vrchem (1043m). Při bližším ohledání se dá najít též vrchlík Čertova mlýna (1206m) a polovina Malé Stolové (1009m). Výborně je odtud vidět Smrk (1276m) s odsazenou špicí Malého Smrku (1174m) a masiv Ondřejníka (964m). Mezi nimi pak čouhá Čupel (943m) a lysohorská Kobylanka (1054m). Při pohledu hodně do strany spatříte Tichavskou hůrku (542m) a Kazničov (601m). Hrana Na Vrchu nabízí jednoduché posezení s výhledem na rozhraní obcí Bordovice a Lichnova pod oblinou Na Peklech (602m). Travnatá pěšina se poté sváží na lichnovskou stranu a svižně klesá do obce, pohlížeje přitom na Červený kámen.
Obec Lichnov vznikla koncem 13.stol. jako typicky kolonizační ves lánového typu. Zakládací listina fojta Heřmana (údajně z roku 1293) se nedochovala, proto se vychází z výsadní listiny fojta Pavla Kyče z roku 1539, která se na ni odvolává. Podle této listiny vydal původní privilegium fojtu Heřmanovi hrabě Jindřich z Hückeswagenu, toho času sídlící v Příboře, jehož působnost na šostýnském panství (po smrti jeho otce i na hukvaldském) je doložena léty 1277-1307. Z privilegia dále vyplývá, že obec vznikala na polomu od potoka Lubina až po „hranice vernyřovské“ a měla 70 lánů. Fojt dostal do užívání 2 lány půdy. Nadto směl provozovat „svobodný mlýn moučný o dvou kolech, a když toho bude potřeba, může míti kováře, pekaře, řezníka, ševce a ze soudů třetí peníz“. Ostatní obyvatelé byli povinni robotou šostýnské vrchnosti pěšky i koňmi a vším, co bylo potřeba. Orali, seli, vyváželi hnůj, sekli louky či sváželi z polí. Když byly v roce 1848 zrušeny robotní povinnosti, museli Lichnovjané odkoupit od vrchnosti půdu, na níž pracovali, což je při opakujících se letech neúrody zadlužilo. Své pozemky tak prodávali bohatším vlastníkům a stávali se domkaři, nebo si hledali obživu mimo zemědělství. Co se týče památek, v centru Lichnova najdete hřbitov ze 17.stol., na němž stával dřevěný kostel se 3 nevysvěcenými oltáři a 3 zvony. Hlavní dřevěný oltář zhotovil v roce 1665 opavský stolař Vavřinec Lenk a maloval jej pozlacovač Adam Delong. Působením spodních vod z fojtského rybníka, který se rozléval pod hřbitovem, kostel chátral a hrozil zřícením. Navíc přístup do něj po hrázi rybníka byl dosti obtížný. Hroby se tu musely kopat mělké a než hrobník spustil rakev do jámy, musel z ní napřed vyčerpat vodu, aby rakev neplavala. Po složitých jednáních bylo v roce 1786 započato se stavbou zděného kostela sv. Petra a Pavla. Dokončen byl v roce 1794 a byly do něj přemístěny nejen stávající zvony, ale i všechny 3 oltáře, z nichž se do současnosti dochoval pouze ten hlavní, jenž je nyní chráněnou kulturní památkou. Hřbitov byl koncem 19.stol. rozšířen a na místě kostela byl vztyčen kříž připomínající oběti epidemie cholery, které padlo za oběť v srpnu a říjnu 1866 víc než 50 občanů. Na hřbitově stojí též historizující neoklasicistní rodinná hrobka v podobě kaple. Tzv. Kubartovu kapli nechal pro sebe a svou rodinu vystavět v roce 1883 poslední lichnovský fojt Josef Kubart. Součástí jejího interiéru je hodnotný dřevěný oltář a malovaný klenutý strop. Fojtský rybník byl v roce 1905 vypuštěn a hráz zrušena. V roce 1937 byl v obci vysvěcen pomník padlým. Před obecním úřadem leží bludný balvan nalezený na katastru Lichnova, v němž jsou v zacínované schránce uloženy historické dokumenty.
Červená značka se dostává na hlavní silnici přes obec. Po chodníku následujte rovinku směřující do centra a v úrovni kostela sv. Petra a Pavla z roku 1794 přejděte lávku přes Lichnovský potok. Na parkovišti před kostelem visí na sloupu ukazatel Lichnov, host., BUS (370m) s podtextem „obec leží v malebném údolí Lichnovského potoka obklopena věncem kopců“. Za sebou máte 5,5km a před sebou poslední úsek o délce 3,5km.
Lichnov vzniknul ve stejné době jako Frenštát a řešil podobné problémy včetně vlny vystěhovalectví do Ameriky. Na rozdíl od Frenštátu však svého jmenovce v USA nemá. Zato tady najdete Muzeum vystěhovalectví se stálou expozicí nazvanou Naděje má jméno Texas, díky níž mohli lidé navázat kontakty se vzdálenými příbuznými na druhé straně světa. Muzeum se nalézá přímo na turistické trase a je přístupné po předchozí domluvě. Jinak kolem něj jenom projdete a pustíte se ulicí středně vzhůru proti Červenému kameni. Nad domy vstoupíte na travnatou stezku a pokračujete ve stoupání koridorem stromů podél drobného bezejmenného potůčku. Po chvilce narazíte na sloup se sochou Panny Marie s Ježíškem, třímající stejné insignie moci jako socha na frenštátském náměstí. Sloup má dataci 1870, což jsou 4 roky po epidemii cholery, a u cesty do Štramberka ji nechal postavit lichnovský sedlák Hrnčíř z č.p. 2 (nad hasičskou zbrojnicí). O chvíli později pak na výhledovém místě potkáte sochu sv. Isidora, postavenou nákladem posledního lichnovského fojta Josefa Kubarta a jeho manželky Rosalie v roce 1888. Mimochodem, Isidor z Madridu byl za svého života chudým zemědělcem, jemuž Bůh pro jeho zbožnost, pracovitost a dobrotu žehnal. Snahy o rozšíření jeho kultu v Rakouské monarchii byly spjaty s působením jezuitů, kteří záměrně vybírali světce se vztahem k zemědělství a venkovu, aby se s nimi mohli zdejší obyvatelé lépe ztotožnit. Ostatně vedle ve Štramberku měli jezuité svou centrálu už od bitvy na Bílé hoře (1624). Upravené prostranství u Isidora vybízí k odpočinku a kochání. Pod sebou vidíte centrum Lichnova s kostelem, za ním terénní vlnu Na Vrchu (456m), Janíčkův vrch (463m), Frenštátskou kotlinu, Ondřejník (964m), Smrk (1276m), kompletní Radhošťský hřbet s Kněhyní (1257m), Pustevnami (1010m) a Radhoštěm (1129m), Velký Javorník (918m) i Na Peklech (602m).
Široká travnatá stezka je jedna ze dvou původních cest z Lichnova do Štramberka, jež byla zakreslena už v mapě z 19.stol. Ta druhá zanikla v důsledku budování asfaltové silnice, k níž se během svého stoupání loukou pomalu blížíte. Výhledy k Lichnovu jsou stále krásné, a to až do chvíle, kdy se přiblížíte samotě V Podolí. Tu dosáhne stezka svého nejvyššího bodu a začne se soustředit na průchod úžiny mezi Červeným kamenem a Černým lesem. Však i výhledy už se stáčí spíše ke Štramberku. U osady Kouty se stezka zpevní asfaltem a středním tempem klesá k hlavní silnici. S tou se poté spojí a pokračuje (pro pěší turisty poněkud nešikovnou krajnicí) lesním koridorem asi 800m na jižní periferii města Štramberk. Tam už mezi stromy prosvítá Bílá hora (557m) s rozhlednou na vrcholu a bývalým vápencovým lomem v úbočí. Zahlédnout se dá také skála Váňův kámen a hora Kotouč (511m). Po pravé ruce při hranici lesa pak stojí poslední kamenný sloup se sochou Panny Marie a Ježíškem, mající klasicky korunu, žezlo a jablko. Sloup je z roku 1860.
Rušná silnice sbíhá do zatáčky nad nádražím, odkud je to jen pár kroků k železniční stanici a rozcestníku Štramberk, ŽST (350m). Po 9km jste tedy v cíli. Máte-li chuť, můžete pokračovat 1km k Národnímu sadu a dál 6km na Libotín, nebo po naučné stezce 2,5km na Bílou horu. Za návštěvu tu rozhodně stojí i historické náměstí, vzdálené od nádraží přibližně 15min. chůze.
Štramberk založil 4.12. 1359 syn českého krále Jana Lucemburského, moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský (1322-1375), a to tak, že nařídil, aby pod hradem „...se zpustošené město znovu vystavělo a dle hradu Strallenberga se nazývalo.“ Podhradní ves je tu nicméně zmiňována už v roce 1211. Původ štramberského hradu není znám. Postavil jej nejspíš šlechtický rod Benešoviců po roce 1200 a do roku 1312 patřil řádu templářských rytířů. Mezi lety 1333-1346 vlastnil Strallenberg budoucí císař Karel IV., po něm od roku 1350 jeho mladší bratr, zakladatel města Jan Jindřich a po něm od roku 1375 jeho syn, markrabě Jošt Lucemburský. Ten roku 1380 udělil hrad s městem v léno pánům z Kravař, příbuzným Benešoviců, kteří jej drželi až do vymření rodu v roce 1433. Poté panství často měnilo majitele. Poslední vrchnost z rodu Žerotínů prodává Štramberk roku 1558 za 39.000 zl. novojičínským měšťanům a město se stává podřízeným Novému Jičínu. Hrad už tou dobou ale 25 let chátral. V roce 1783 se zřítila jeho přední část a do dneška se zachovalo už jen severovýchodní opevnění s válcovou věží, upravenou roku 1903 na rozhlednu. Zakladatel města dal Štramberku četná práva (vařit pivo, péct chleba, pořádat každé úterý trh aj.) a zbavil jej povinnosti platit hradnímu pánu dávky, což rozproudilo jeho hospodářský vývoj. Po bitvě na Bílé hoře (1624) připadl Štramberk jezuitům. Přesto, že se většina obyvatel hlásila k českobratrské církvi, snažili se zde jezuité zbudovat centrum protireformačních snah – zřídili ve válkou zpustošeném městě dva kostely, křížovou cestu na vrch Kotouč či Boží hrob v jeskyni Čertova díra. Řada nekatolíků proto radši emigrovala do Saska. Lidé se dlouho živili převážně obchodem a řemesly, doplňkově zemědělstvím. V roce 1880 nalezl profesor K.J. Maška z Nového Jičína v jeskyni Šipka na vrchu Kotouč část dolní čelisti neandrtálského dítěte, což byl archeologický objev mimořádného významu. Roku 1895 vznikl ve Štramberku odbor Klubu českých turistů, který pod vedením starosty MUDr. Adolfa Hrstky koupil a zachránil zbytky hradní zříceniny. Větší hospodářský rozvoj města začal až koncem 19.stol. založením vápencového lomu na Kotouči. Během 2.sv. války byl ryze český Štramberk přičleněn do Sudet a 10.10. 1938 obsazen německým vojskem. Osvobozen byl 6.5. 1945. Pro své jedinečné archeologické a architektonické památky i četné přírodní zvláštnosti byl Štramberk roku 1951 vyhlášen chráněnou lokalitou a v roce 1969 se stal městskou památkovou rezervací. Místním unikátem je urbanistický soubor roubených chalup z 18. a 19.stol. Město také proslavil cukrářský výrobek zvaný „štramberské uši“, které se tu po staletí pečou v upomínku legendárního vítězství štramberských křesťanů nad mongolským vojskem dne 8.5. 1241.