Ostravice, ŽST (418m) – Nad Holubčankou (870m) – Smrk, sedlo (1150m) – Smrk, vrchol (1276m) – Polana, rozc. (892m) – Horní Čeladná, rozc. (555m) – Horní Čeladná, kaple, BUS (514m)

Smrk je druhou nejvyšší horou Beskyd a jeho zdolání patří k tomu nejnáročnějšímu, co Beskydy nabízí. Obzvláště v zimě. Neposkytuje žádné bezpečí ani turistický komfort jako sousední Lysá hora, neboť zde nenajdete jedinou turistickou chatu, stanici Horské služby, kryté odpočívadlo či síť frekventovaných výstupových cest. Není proto divu, že se na Smrk příliš nechodí. Následný popis má však v úmyslu vám ukázat, že těch 8km pekelného stoupání a 9km vleklého klesání stojí zato.

* * *

První písemná zpráva o Ostravici pochází z roku 1581 z urbáře hukvaldského panství. Díky rozmachu dřevařství a nalezištím železných rud se obec během 200 let rozšířila až k Bílému Kříži a do roku 1951 patřila mezi největší obce v zemi. Později se část katastru oddělila a byly z ní vytvořeny obce Bílá a Staré Hamry. Železniční dráha z roku 1908 původně vedla až do Bílé, avšak její zadní část byla zatopena při stavbě přehrady Šance. Níže na toku řeky se nachází chráněné peřeje a kousek od nich stojí muzeum Bezručův srub.

Jelikož je Ostravice známým turistickým cílem, není problém se do jejího centra dostat. Poblíž konečné železniční stanice stojí navigátor Ostravice, ŽST (418m) s modrými směrovkami 10km do Kunčic p.O., 1,5km na Mazák, po červené zas 8,5km na Lysou horu a hlavně 8km na vrchol Smrku. Tou se dejte. První úsek do sedla Holubčanka bude dlouhý 4km.

Zprvu vede značka podél hlavní silnice jakoby směrem na Staré Hamry, pak ale zabočí vpravo do ulice a nějakou dobu stoupá středním úhlem mezi domy. Tak dojde k mostu přes Bučací potok, přechází jej a teď už větším stoupáním pokračuje do chatové oblasti u sjezdovky v úbočí vrchu Skalka (613m). Odtud již můžete solidně sledovat přilehlou stranu masivu Lysé hory, kterou tvoří především protilehlá Smrčina (810m), napravo od ní Čupel (943m) a nalevo Ostrá hora (782m). U vstupu na sjezdovku zároveň razance svahu klesá. Následuje krátký lesní úsek. Tam se napojíte na rušnou silnici bez chodníku, po níž nyní musíte ujít zhruba 800m. Tempo je zatím střední. Sranda končí u reklamního poutače na RS Skalka. Tady se totiž silnice stáčí náhle zostra doprava a přímo v tomto oblouku opouští červená značka vozovku, aby pokračovala širokou pěšinou rovně do lesa. Na uvítacím info panelu se tu dočteme například: Díky tomu, že Smrk v minulosti stál trochu stranou hospodářských aktivit člověka, je dnes ojedinělou ukázkou horské přírody Beskyd. Pro zachování přírodních hodnot zde bylo zřízeno několik rezervací. Navíc celý masiv Smrku tvoří jádro Ptačí oblasti Beskydy vytvořené v rámci evropské soustavy Natura 2000. Pro představu – jen v PR Smrk bylo zjištěno celkem 73 druhů ptáků, z toho 19 chráněných. Díky dostatečně velké rozloze rezervací (534ha) a klidu zde trvale žijí rys ostrovid i medvěd hnědý. Pravidelně se objevuje také vlk.

Náročné stoupání kamenitou pěšinou podél potoka dává zabrat. Po chvíli se ocitáte v místě, kde potok mění svůj tok a vyvstává potřeba jej překročit. Není tu však žádná lávka a brod má šířku okolo 2m. Nezbývá než jej tedy opatrně přeskákat po kamenech. Jak napovídá znak přírodní rezervace, nacházíte se nyní na spodní hranici PR Bučací potok. Bučací potok pramení u horského sedla v nadmořské výšce 1100m (přes jeho prameniště také půjdete), stéká po příkrých severních svazích Smrku a asi 1,26km od pramene se vlévá do řeky Ostravice. PR byla vyhlášena 20.9. 2004 a má výměru 35,0799ha. Předmětem ochrany je zachování výjimečného ekotopu Bučacího potoka, který je jedinečný svými kaskádami a existencí jednoho z největších vodopádů v moravskoslezské části Karpat, se zachovalými zbytky suťových lesů a výskytem chráněných i ohrožených druhů rostlin a živočichů. Dno potoka pokrývají svahové sedimenty vzniklé jako produkt intenzivního mrazového zvětrávání a transportních svahových mechanismů. Z hydrobiologického a faunistického hlediska je zde významný výskyt chrostíků či vlhkomilných druhů střevlíčků žijících v hrubém štěrku na březích potoků. Břehové porosty Bučacího potoka patří ke společenstvům vysokostébelných niv, na ostřikovaných stanovištích je bohatě vyvinuté mechové patro s několika vzácnými a ohroženými druhy společenstev. Typologicky spadá území PR do souborů jedlových bučin a kamenitých klenových bučin. Současné pozůstatky starších porostů lze považovat za výsledek předchozího hospodaření omezeného do jisté míry obtížnou přístupností některých partií lesa.

Od brodu přes potok se opět náročně stoupá po kamení a hlíně. Široká ušlapaná pěšina obchází zalesněný ostroh nad potokem a vydává se jakoby podél něj vzhůru do svahu. V jednom prosvětleném místě se téměř opět přibližuje potoku a dává částečně nahlédnout do jeho příkrého koryta. Území PR představuje ukázkovou lokalitu působení extrémních klimatických podmínek ve vrcholových partiích flyšových pohoří. Má také význam z hlediska rozsahu horského zalednění během pleistocénu, přestože zalednění na tomto území prý nelze předpokládat. Významná je vlastní morfologie koryta Bučacího potoka a jeho přítoků. Spodní část (600-750 m.n.m.) tvoří především náplavy z balvanů a hrubého štěrku, které svědčí o značné erozivní síle toku. Samotné vodopády se vyskytují nad lesní cestou v rozmezí nadmořských výšek 780-825m. Jsou tvořeny dvěma velkými stupni (3,6m a 6,4m) a kaskádou z malých stupňů, které se střídají s peřejemi a vývařišti. Stupňovitost je podmíněna uspořádáním geologických vrstev podloží, v němž se střídají vrstvy odolného godulského pískovce s vrstvami erodujících břidlic. Průměrný spád toku je 35,9%, avšak nad vodopády, kde se stékají dvě zdrojnice potoka, dosahuje až 64,6%. Celá kaskáda dosahuje převýšení 44,5m.

Pěšina se stáčí do výrazné serpentiny, aby nyní mohla pokračovat po vrstevnici víceméně stále středně vzhůru. Zhruba po 100m míjíte další ceduli PR Bučací potok, odkud se naskýtá pohled zpátky na odvážně příkré úbočí Malého Smrku. Zanedlouho dorazíte k menšímu ohybu hory, který vyhloubil drobný bezejmenný potůček napájející Bučací potok. Koryto tohoto potoka budete později obcházet ještě 2x. Opodál vás pak čeká první slušnější výhled do okolí, pokud správně rozhrnete větve, a to na vrchol Lysé hory (1323m). Následuje úsek s několika menšími kličkami podle toho, jak je úbočí rozbrázděno a dále pěšina důsledně rovně stoupá až po rozcestí Nad Holubčankou (870m).

Holubčanka je rozcestí několika lesních stezek. Mimo jiné odtud vybíhá i zpevněná cesta vedoucí pod zmiňovaný vodopád. Po pěšině nad ní pokračuje červená značka zalesněným úbočím středně vzhůru, avšak již po pár krocích narazíte na ušlapaný chodníček vpravo do svahu. Ten slouží odvážnějším jedincům ke zrychlenému výstupu, neboť vede po prudkém exponovaném severním hřbetu Smrku přímo na jeho vrchol. Zvláště v zimě tu budete vystaveni drsnějším povětrnostním podmínkám a také riskujete pokutu za vstup do přírodní rezervace mimo turistickou značku, takže pokud si to chcete vyzkoušet, OK, ale až zhruba ve třetině výstupu (pod hranicí PR) narazíte na ohyb turistické značky, raději pak pokračujte po ní.

Značka jde od Holubčanky poměrně jednotvárným lesním úsekem. Pár desítek metrů před další serpentinou potkáváte ceduli označující hranici Přírodní rezervace Smrk. Tuto rezervaci tvoří vysokohorský smrkový les a smíšené porosty ve vrcholové a podhřebenové oblasti Smrku. Nachází se v nadmořské výšce 890-1276m, má rozlohu 337,68ha a vyhlášena byla roku 1996. Severní svahy jsou pokryty balvanitou sutí, místy charakteru kamenného moře, jižní hlinitějším pláštěm zvětralin. Na severní hraně temene vznikl výrazný 6m vysoký mrazový srub, na jižním svahu (mimo území PR) se nachází malá pseudokrasová jeskyně s úzkou chodbou dlouhou 6,5m. Převažujícími porosty jsou třtinové smrčiny, dominantním druhem bylinného patra je třtina chloupkatá. Mezi vzácnější druhy květeny patří např. oměj tuhý moravský, oměj pestrý, čípek objímavý, podbělice alpská či kamzičník rakouský. Na skalních výchozech vzácně roste sleziník zelený. V posledních letech byl na území rezervace potvrzen výskyt vzácného puštíka bělavého, z drobných savců zde žije např. silně ohrožená myšivka horská, která patří ke glaciálním reliktům. Oblast Smrku je trvalým biotopem vzácného rysa ostrovida a přitahuje další velké šelmy, jež do Beskyd přecházejí ze slovenských hor (medvěd hnědý, vlk). Nejcennějšími složkami přírodní rezervace jsou však zachovalé zbytky přirozených porostů ve věku asi 200-230 let blízké původním beskydským lesům jak svým druhovým složením, tak tloušťkově i výškově rozrůzněnou porostní výstavbou. Ponechávají se zde stojící souše, vývraty a zlomy, které jsou nezbytnou podmínkou pro přirozenou obnovu vysokohorského lesa. V přirozených částech porostů se zachoval vzácný horský ekotyp původního beskydského smrku, který vyniká velikostí a úzkou štíhlou korunou. Dalším porostním typem jsou uměle založené stejnověké smrčiny v podhřebenové části a kleč vysazená na hřebenu v místech bývalých pastvin.

Oblouk této již třetí serpentiny se nachází poblíž vyhloubeného koryta dříve zmiňovaného bezejmenného přítoku Bučacího potoka a je z něj částečný výhled na zalesněný severní svah či na sousední Lysou horu. Hranice PR Smrk odtud pokračuje korytem potoka vzhůru na tzv. barabskou stezku. Nad serpentinou mizí pěšina opět v lese, nic z ní není vidět, avšak zakrátko již přicházíte do čtvrté zatáčky, kde značená stezka koliduje s neznačenou hřbetní pěšinou. Serpentina je doširoka vyšlapaná a přes nízké smrky lze shlédnout poprvé řádně do okolí. Napravo stojí masiv Lysé hory (1323m), nejvyššího vrcholu Beskyd, v údolí se podél řeky Ostravice rozkládá stejnojmenná obec, která následně přechází do většího Frýdlantu n.O. a o pár kilometrů dále do okresního města Frýdek-Místek. Zřetelný klín před soutokem Ostravice a Čeladenky vyplňuje areál golfového hřiště a v tomto směru lze pozorovat též menší vrch Žár (630m).

Nad čtvrtou serpentinou začíná být prostředí červeně značené turistické trasy konečně zajímavé. Mezerami mezi korunami smrků prosvítá centrum Ostravice a úbočí Lysé hory, ale pak náhle vyjdete z lesa do míst, kde podél stoupající pěšinky rostou četné listnáče a výhled se rozšiřuje. Co každopádně upoutá, je pohled dolů z ostrého svahu. Jste v místech na horním konci koryta již dříve dvakrát zmiňovaného bezejmenného potoka. Přes odrůstající stromy to sice není vidět, ale přímo pod vámi, asi o 100-150 výškových metrů níže, se nachází třetí serpentina červené trasy, odkud přibíhá pomyslná hranice PR Smrk. Ve směru koryta potoka vidíte široký záběr Ostravice, Lysou horu, Malenovice i Frýdlant n.O., golfové hřiště, obec Pstruží a část masivu Ondřejníka. Krátce nato vyjdete na vysoko položené široké vrstevnicové cestě, které se říká barabská stezka. Těžko o této stezce říct něco konkrétního – jaký je její význam apod. Víme, že vede defakto naokolo celé hory, zčásti je asfaltová, většinou však šotolinová.

Podél barabské stezky roste alej vrb jív, což jsou otužilé stromy (rostou v tundře či velehorách) obsazující i živinami chudá ale ne moc zastíněná stanoviště, např. okraje lesních cest. A protože většina smrků na severním úbočí Smrku vzala koncem 80.let za své, dostaly zde svou šanci právě jívy. Pod jejich větvemi se však projdete pouze pár desítek metrů. Napravo totiž okamžitě do příkrého břehu šplhá pokračování červené pěšiny, míjíte další ceduli PR Smrk a dál úzký chodníček stoupá už jen mírným až středním tempem. Stále se otevírají výhledy a děsí krkolomná příkrost svahu. Velice hezky je odtud vidět na protější Lysou horu (1323m) a také na Malý Smrk (1173m), na údolí Ostravice, Ondřejník (964m) a při dobrém počasí až do Ostravy. Na konci jednoho většího otevřeného úseku narazíte na prameniště. Voda teče přes pěšinu, avšak jeden z pramenů je upraven a je možné se z něj napít. Uvnitř dřevěné budky k tomu najdete i hrníček. Tento pramen v nadmořské výšce 1126m upravili 3.5. 2008 kamarádi z Trek company Klondyke 2000 a nazvali jej Tajemná Řásnovka podle knihy Jaroslava Foglara.

Sotva přejdete krátký zalesněný oblouk hory, vstoupíte do vyhloubeného koryta Bučacího potoka. Jeho tok je úzký, snadno překročitelný. V tomto místě tvoří přirozenou hranici Přírodní rezervace Smrk, která jeho korytem stoupá velmi prudce až k hřebeni. Skrze obnažené koryto lze shlédnout také dolů na Barabskou stezku, kde se nejvýchodnější bod hranice PR Smrk dotýká nejjižnějšího a nejvýše položeného bodu hranice PR Bučací potok a kde nemůže chybět ani známá zelená cedule se státním znakem. Za korytem potoka musíte znovu do lesa, ale to už vám zbývá jen asi 150m do horského sedla Smrku.

Samotné sedlo tvoří holé prostranství s dobrým výhledem na Ondřejník (964m), údolí říčky Čeladenky s obcemi Kunčice p.O. a Čeladná, klín řeky Ostravice se stejnojmennou obcí, soutok před městem Frýdlant n.O. a dohlédnout lze až k Frýdku-Místku. Intuitivně byste odtud mohli po vyšlapané pěšině lesem dojít na Malý Smrk (1173m) porostlý středně vzrostlými smrky, odkud při správné alokaci uvidíte na sousední Lysou horu (1323m) nebo více napravo ku Malému Polomu (1060m).

Turistický rozcestník Smrk, sedlo (1150m) je situován pár metrů v lese nad sedlem a je vytočený k vrcholu hory. Z Ostravice jste ušli 7km, k vrcholu zbývá poslední 1km a do Horní Čeladné 10km. Po východní straně hory schází ještě žlutá značka k hrázi Šance (5,5km) a modrá na Samčanku (8km).

Vrchol Smrku netvoří klasická špička, je to jen nejvyšší bod horského hřbetu. Ve své vrcholové partii je Smrk zploštělý, avšak červeně značená hřebenovka nepostrádá i určitý náběh. Od sedla půjdete důsledně do kopce, ale není to nic hrozného. Brzy míjíte zelenou cedulku s textem: „1.zóna CHKO Beskydy“. Označení „1.zóna“ znamená, že jde o jádrovou oblast, která obsahuje přirozená a polopřirozená lesní a málo člověkem pozměněná společenstva a druhově rozmanité nelesní plochy. Péče Správy CHKO se zde zaměřuje na jemné formy lesního hospodaření, účelové obhospodařování luk a pastvin a vybrané části lesa ponechává samovolnému vývoji. Celkem existují 4 zóny CHKO, kde 2.zóna zahrnuje polopřirozené lesní porosty, ve 3.zóně je kulturní krajina a 4.zóna vyjadřuje osídlené lokality a k nim přiléhající zemědělské pozemky.

Zhruba na 150m se k turistické značce připojuje též hranice PR Smrk, jež se korytem Bučacího potoka vyšplahala až sem a zas pokračuje vlevo pokrýt jižní úbočí hory. Jak jdete výš a výš k vrcholu, střídají se kolem cesty shluky normálního lesa s mohutnými osamocenými smrky i s četnými pahýly suchých kmenů. Tyto souše nejsou výsledkem řádění kůrovce, nýbrž člověka. Severní úbočí Smrku bylo totiž v 80.letech 20.stol. zasaženo exhalacemi z ostravských průmyslových provozů a odlesněno po odumření velké části porostů oslabených imisemi a teplotním zvratem na sklonku roku 1978. S následky této události se hora Smrk vyrovnává jen velmi pomalu, podobně jako vrcholová partie sousední Kněhyně.

Čím blíže k vrcholu, tím je hřebenovka pohodovější. Úplný kousek před cílem pak potkáváte dva zvláštní památníky. Přímo vlevo u pěšiny stojí lidový památník Johna Lennona (1940-1980) s jeho fotografií, který začal vznikat v 80.letech 20.stol. jako připomínka tohoto slavného hudebníka a textaře. Pár kroků dál napravo od pěšiny byl o více než 10 let dříve navršen památník Jana Palacha (1948-1969). Sem chodí lidé pravidelně už od roku 2003 uctít Palachovu památku v den výročí jeho narození. Obě mohyly vznikly v dobách normalizace jako špatně dostupná a tak hůře sledovatelná místa setkávání beskydského a podbeskydského disentu. V roce 2004 k nim pak přibyl ještě kamenný pomník věnovaný památce hokejisty a hokejového trenéra Ivana Hlinky.

Plácek na plochém vrcholu Smrku je obnažený, uprostřed stojí ukazatel Smrk, vrchol (1276m) Díky hradbě stromů okolo vrcholu tak jediný otevřený prostor s výhledem skýtá improvizovaná vyhlídka na severní straně, kudy přichází od rozcestí Nad Holubčankou již zmiňovaná exponovaná neznačená pěšina. Lze odtud výborně shlédnout podlouhlý masiv Ondřejníka s nejvyšším bodem Skalka (964m), částečně Palkovické hůrky s nejvyšším bodem Kubánkov (660m), Červený kámen (690m) u Štramberka a při vyjasnění též vzdálený Praděd (1463m), nejvyšší vrchol Jeseníků. Dále jsou to Veřovické vrchy s Velkým Javorníkem (918m), Radhošť (1129m) s nezaměnitelnou siluetou kaple na vrcholu, Nořičí hora (1047m), Velká Stolová (1049m) s Malou Stolovou (1009m) a samozřejmě vrcholek sousední Kněhyně (1257m), z druhé strany pak Lysá hora (1323m). Co se týče údolí, můžete sledovat kompletní brázdu od výraznějšího Frenštátu p.R. nalevo přes Čeladnou dole při úpatí Smrku až k Frýdku-Místku nebo Ostravě. S dalekohledem je toho vidět samozřejmě mnohem víc. Barevné praporky rozmístěné přednedávnem poblíž vyhlídky jsou budhistické modlitební praporky zvané lungta. Tibeťané věří, že se jejich třepotáním ve větru šíří mír, dobro a štěstí. Jejich barvy symbolizují pět elementů: oheň, dřevo, zemi, vodu a kov. Natištěný kůň nesoucí drahokam osvícení plní prý všechna přání a mantry v sanskrtu jsou věnovány různým božstvům. Buddhisté věří, že vítr prastaré mantry stále předčítá a odnáší je k duchům hor. V našich reáliích je však něco takového spíše pouhý zahraniční import, okoukaný ve filmech o Himalájích a určený k posílení kýčovitých romantických představ o horách, než že by plnily svůj původní náboženský účel.

Rozcestník ukazuje 3,5km po červené k Polaně. Po hřbetu hory se jde ještě krátce po rovince, pak už ale začíná úzká vyšlapaná stezka lesem mírně klesat. Zanedlouho minete místo, odkud mezi stromy částečně vykoukne hlava Kněhyně (1257m) a vzápětí dosáhnete jakési podivné prohlubně, skoro by se dalo říci mini sedla, pravděpodobně vytvarované odtékáním dešťové vody do koryta Kořenské ráztoky. Když se zajdete podívat blíže k okraji svahu, můžete lépe pozorovat Kněhyni s jejími přilehlými vrcholy. Bez povšimnutí také nezůstane množství popadaných kmenů, o něž jakoby se nikdo nestaral. Suché trosky stromů však patří do Přírodní rezervace Smrk a jsou nezbytnou součástí přirozeného životního cyklu lesa.

Ostřejší terénní vlnu za sedlem vyjděte šikmo doleva a odtud rovnou za nosem klesejte mírně již k okraji lesa. V tom okamžiku jako byste vstupovali do jiného světa, do mrtvé krajiny, kterou se prohnal hurikán. Rozsáhlý polom na jihozápadní straně hory ale není dílem větru, nýbrž průmyslových zplodin. Jak bylo dříve řečeno, v 80.letech 20stol. oslabily lesní porost na Smrku exhalace a zkázu dokonal následný teplotní zvrat. Některé ztrouchnivělé pahýly ještě stojí, většina jich ale padla k zemi a rozpadá se, stezka nestezka. Je někdy náročné je překračovat. Díky polomům však můžete zažívat nejširší výhledové panorama této trasy. Dominantní je v popředí masiv Kněhyně (1257m), z níž k severu vybíhající tisícovky Malá Stolová (1009m), Velká Stolová (1049m) či horní partie Nořičí hory (1047m). Vzadu za nimi se schovává hrbolatý hřeben Veřovických vrchů (918m). Vrchol Čertova mlýna (1205m) nabývá podobného tvaru jako Kněhyně, avšak jeho jižní strana se pozvolna prodlužuje až k Bukovině (995m) a blíž ke Smrku vyráží pouze jedno mohutné rameno s opomíjenou horou Magura (1067m). Při jejím úpatí se nachází osada Ráztoky. U nenápadné Bukoviny se hlavní hřeben stáčí do vrchu Blato (938m) a přes sedlo pokračuje jeho odnož na bezejmenný vršek (827m), kde stojí turistická chata Martiňák a dál doleva přechází do změti několika hůrek s nadmořskou výškou okolo 900m. Pokud bychom výše jmenované popsali jako první hřeben, pak druhý budou tvořit Vsetínské vrchy. Ty se dají počítat od sedla Třeštík pod vrškem Čartak (952m) na státní hranici se Slovenskem, odkud se hned zvedají do na první pohled nejvyššího bodu Vysoká (1024m), která je zároveň jedinou tisícovkou tohoto pohoří. Následuje řádka snižujících se hřebenových výstupků jako Polana (937m) či Kotlová (868m), u níž dochází k rozdvojení hřebene na Hluboký (848m) a Soláň (860m). Za Solání trochu dominuje už jen Tanečnice (911m), u níž vybíhá z hlavního hřebene vedlejší rameno Žebračka (818m). Tenkou linku na úplném horizontu pak tvoří Hostýnské vrchy, vidět je dokonce i jejich nejvyšší vrchol, jakoby vlnkovitý masiv s názvem Kelčský Javorník (865m). Třetí významný hřeben v řadě jsou Javorníky. Hned jejich nejvyšší vrchol, slovenský Veľký Javorník (1071m) se nachází skoro v zákrytu za Vysokou a poznáte jej snadno podle velkého lyžařského areálu Kasárne se sjezdovkou ve tvaru písmene „U“ na jeho rameni. Celkem slušně lze zaměřit dlouhou hřebenovou holinu končící u nenápadného Stratence (1055m), čtvrtý hrbol vpravo od něj, trochu výraznější než okolní, je nejvyšší český vrchol Javorníků, Malý Javorník (1019m). Ještě o něco dál pak můžete zvláště v zimě dobře identifikovat velký lyžařský areál Kohútka a za ním hřeben víceméně končí Čerňanskou Kyčerou (885m). V těchto místech Javorníky překračují už jen vzdálené slovenské Strážovské vrchy, vystupující až ke Strážovu (1213m). To ale není vše. Všechny tři zmíněné české hřebeny pokračují přece i více na východ. Od významného údolí říčky Čeladenky mezi Smrkem a Kněhyní se směrem doleva vytyčují dva výraznější vrchy, ten bližší nemá jméno (923m), vzdálenější se nazývá Trojačka (987m), mezi ně se zleva vkliňuje podlouhlý Klubovec (838m) a od něj nalevo stojí Javořinka (838m) s odlesněným flíčkem osady u vrcholu. Pro přesnost, hřbítek za Javořinkou s pruhem sjezdovky u vrcholu se nazývá Zbojnická (773m). Hned potom za nimi už je významný celostný hřeben, jenž navazuje na Vsetínské vrchy a říká se mu Zadní hory. Když si opět najdete horu Vysoká a vyhloubené sedlo Třeštík, potažmo hraniční přechod Bumbálka, od něj směrem doleva vyměříte podlouhlý Beskyd (900m), další je Korytové (881m) s podvrcholovou osadou, Polanky (881m) a za nimi hluboké Kelčovské sedlo, odkud hřeben znova stoupá přes několik bezejmenných hrbolů na Bobek (871m) s osadou. Javorníky nemají dlouhé trvání a nalevo od Veľkého Javorníku uzavírají hřeben tři nakumulované tisícovky Hričovec (1059m), Solisko (1012m) a Čemerka (1052m), o něco dál to je Čerenka (947m) s rozsáhle odlesněným svahem (ski areál), no a pak už to zvolna klesá do nevýznamných míst v okolí Makova. Za dobrého počasí za Javorníkama uvidíte i Malou Fatru. Pokud byste si vyšli ještě víc do prostoru, lze spatřit též Tatry.

Klesání polomem je střední, ale nabírá na intenzitě. Níže už není pro odrůstající mladé stromy vidět nic, takže si ani nevšimnete, jak rychle seběhnete břeh na širokou barabskou stezku. Tu však jen přetnete a pokračujete rovně do míst, kde tušíte nějakou budovu. Červené značení vás dovedlo k loveckému zámečku známému pod názvem chata Hubertka. Ta leží v nadmořské výšce cca 1150m a postavena byla roku 1910 pro olomouckého arcibiskupa Františka Salomona Saleského Bauera (jak dokládá nápis vytesaný na vstupním schodišti) a jeho hosty, kteří v horách rádi trávili chvíle honů. Objekt je dnes v majetku Lesů ČR a není přístupný. Zámeček byl stvořen jako roubený patrový obdélný objekt na kamenné podezdívce. V průčelí vystupuje z osy stavby větší vstupní rizalit v celé výšce stavby, který je ukončen trojúhelným štítem. Stěny chaty jsou pobity dřevěným štípaným šindelem tmavě hnědé barvy, střechu pokrývá prostá sedlová plechová střecha. Na prostranství kolem zámečku byste našli dřevěné lavičky a opodál v lese stylově upravenou studánku Hubertka s pitnou vodou, kde můžete v odděleném rozšířeném korytě smočit i bolavé nohy.

Od chaty sbíhá široká stezka možná i více než středně dolů serpentinami lesních cest, aby se po chvíli napřímila a nasadila pozvolné tempo klesání koridorem stromů ke spodní hranici PR Smrk. To je už i více kamenitá, kříží nějakou lesáckou vrstevnicovou cestu a středním úhlem schází až k Polana, rozc. (892m). Od Ostravice jste ušli 11,5km, z vrcholu Smrku 3,5km a 5,5km zbývá k cíli. U Polany se však také odděluje modrá značka, a to 2,5km na Podolánky či 6km k Martiňáku.

Následujících 5km vede hodně nudným jednotvárným terénem. Široká zpevněná cesta se táhne po vrstevnici k počátku dlouhého údolí Podolánek a než k němu mírným klesáním dorazí, několikrát ji přetne pouze některý z bystrých horských potoků, jež padají v ostrém sklonu po balvanových kaskádách do údolní říčky Čeladenky. Jdete lesem bez výhledů, takže když zhruba v polovině štreky narazíte na úzký průsek, važte si posledního pokoukání na Skalku (964m), Malou Stolovou (1009m) a Kněhyni (1257m). Jakmile se lesní cesta počne všelijak kroutit, vězte, že se blíží konec. Z lesa vyjdete u silnice tvořící hranici CHKO Beskydy. Na stromě tu visí rozcestník Horní Čeladná, rozc. (555m) a jeho červenomodré hroty ukazují svorně 0,5km doleva ke kapli. Opačný směr modré značky se vrací po 5km do Ostravice.

Posledních 500m uteče jako nic. Po asfaltu seběhnete k plotu, v jehož rohu visí na sloupu cedule Horní Čeladná, kaple, BUS (514m). Ušli jste 17km, ale můžete ještě pokračovat po červené 4,5km na Malou Stolovou a dál 10km na Pustevny, případně údolím po silnicích dojít po modré 4km ke karpatskému kostelíku v Kunčicích p.O. či 7,5km na vrchol Skalky. V opačném případě zkuste nasednout na nedaleké autobusové zastávce na spoj domů.

Nakonec ještě něco k té kapli. Dřevěná kaple sv. Cyrila a Metoděje v lidovém stylu s valašskými prvky vznikla v roce 1936 podle návrhu Ing. Rosky z Kroměříže a připomíná Jurkovičovy stavby na Pustevnách. Kaple je roubená s otevřenou předsíní na sloupcích s balustrádou s ozdobně vyřezávanými srdíčky a křížky. Vedle kaple leží podobně laděný menší objekt, z něhož ústí pramen pitné vody. Na stěně altánku s výraznou jehlanovou střechou, nesenou dvěma vyřezávanými sloupy, uvidíte mozaiku s motivem sv. Cyrila držícího kostel. Místní této vodě přikládají zázračné a léčivé účinky. Obě stavby jsou dokladem dobové módy, kdy arcibiskupství budovalo na významných lokalitách drobné sakrální stavby.