Hostašovice, ŽST (400m) – Domorac, silnice (395m) – Sirnatý pramen Domorac (399m) – Hodslavice, Palac. muzeum (345m) – Straník, rozc. (390m) – Strážnice, rozc. (475m) – Kojetín, BUS (455m) – Svinec, vrchol (546m) – Skalky, rozc. (411m) – Skalka, host. (360m) – Nový Jičín, město, ŽST (280m)

Turisté na vlastivědné stezce Františka Palackého nepřijdou o jedinou zajímavost, půjdou-li po červené značce. Trasa je dlouhá 12km a je zaměřena v prvé řadě na poznávání kulturně-historických, ale také neopakovatelných přírodních lokalit. Nejvyšším bodem, a zároveň nejpěknějším místem cesty je vrch Svinec, odkud se naskýtá daleký kruhový rozhled. Uvidíte toho opravdu hodně, ačkoliv ne každého může zaujmout všechno. Doporučuji proto tuto trasu zejména pěším návštěvníkům, a to kvůli dostatku času na zastavení či zkoumání, s menšími obtížemi lze vše zdolat i na kole.

* * *

Železniční zastávka Hostašovice je situována v lese při úpatí Veřovických vrchů a je od stejnojmenné obce vzdálena natolik, že s ní nemá kromě názvu pranic společného. Trať byla vystavěna roku 1888 jako součást vedlejší větve Severní dráhy císaře Ferdinanda, a až po Frenštát pod Radhoštěm zároveň tvoří hranici Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Druhá větev kolejí z Hostašovic do Nového Jičína byla po povodních v červnu 2009 silně poškozena a provoz na ní zastaven.

Když budovu stanice obejdete, najdete rozcestník Hostašovice, ŽST (400m) a na něm údaj o vzdálenosti 0,5km k dalšímu ukazateli. V opačném směru se červená značka ubírá 16km na Velký Javorník, vrchol Veřovických vrchů, a je tu i modrá 4km na Jehličnou a 10km do Zašové. Ve směru červeného hrotu s popiskem E3 sejdete schody do lesa a parkovým chodníkem dojdete po cca 150m k autobusové zastávce při frekventované silnici Valašské Meziříčí – Nový Jičín. Tu přejdete a pokračujete po chodníku kolem odpočívadla ke sloupu s cedulemi Domorac, silnice (395m). Další ukazatel bude až po 2km v Hodslavicích. Krátkou zajímavou odbočkou pro vás však může být sirnatý pramen 200m odtud lesem nahoru. Lépe je však dojít k nedaleké odbočce vlevo a u cedule označující hranici Přírodního parku Podbeskydí zahnout znovu doleva na upravenou lesní stezku. Hned u mostu vedle bufetu sejdete na upravené prostranství s vodními prameny a obrázkem Cyrila a Metoděje. Lokalita má vlastní turistické označení Sirnatý pramen Domorac (399m) a jde o Přírodní památku Prameny Zrzávky. Je třeba říci, že skutečné prameniště potoka Zrzávka se nachází přibližně o 1,5km jižněji na svazích Trojčenky, mimo toto chráněné území, nicméně v Domorazském sedle vyvěrá 5 pramenů, z nichž dva jsou od sebe vzdáleny pouze 4m a každý má významně jiné složení, což je považováno za unikátní hydrologický úkaz. První obsahuje sirovodík a podle toho i zapáchá (říká se mu Smradlavka), druhý obsahuje síran železitý a zbarvuje vše okolo do červena (říká se mu Kyselka či Zrzávka). Třetí pramen je situován 300m hlouběji v lese, jen pár metrů od cesty, a je dobře označen cedulí PP. Jeho sirnatá voda barví vše na bílo, proto se mu říká Bílá studánka nebo Čtenice podle doby, kdy se zde v pobělohorské době tajně scházeli evangelíci z Hodslavic ke čtení Bible. Všechny tři prameny stékají do potoka Zrzávka, ten se vlévá do Jičínky, ta do Odry a Odra ústí do Baltského moře. Prameny Zrzávky byly vyhlášeny na ploše 0,47ha dne 2.12. 1993 k ochraně minerálních pramenů a dosud dochovaných přirozených lučních mokřadních společenstev v čele se suchopýrem, ostřicí úzkolistou či prstnatcem májovým.

Nutno ještě dodat, že se u odbočky k pramenům nachází infopanel NS Františka Palackého č.21 s hrubou informací o PP Podbeskydí, jenž byl vyhlášen roku 1994 za účelem uchování krajinného rázu v nejcennějších částech Podbeskydské pahorkatiny a ochrany hodnotných lokalit a biotopů, které mají význam pro zachování druhové pestrosti živých organismů. Rozloha přírodního parku je 126,5 km2. U rozcestníku Domorac pak byl také panel č.22 s názvem Domorazské sedlo. Jím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Černým mořem, důležitý silničný tah, hranice CHKO Beskydy a rozkládá se zde též PP Domorazské louky s hojným výskytem vzácných vstavačovitých rostlin. Přes Domorac navíc odešel mladý hodslavský student František Palacký na Slovensko a vraceje se, jel dle zápisků v deníčku 18.3. 1823 na voze přes Meziříčí a Domorac domů. Dne 27.8. 1909 kráčel tudy po návštěvě rodného domku Palackého profesor T.G. Masaryk s chotí a dvěma dcerami do Jarcové, kde byl na letním bytě. Po domorazské cestě se však stěhovali i Čechové v roce 1938 před záborem Nového Jičína říšskými Němci. Roku 1939 průsmykem protáhla několikrát německá vojska a zazněl tu i sladký italský zpěv a vlašská řeč, když italští vojíni, jedouce vlakem do Polska, strávili na Domoraci delší dobu, neboť se zde nečekaně setkali s jinými Italy, kteří kdysi železniční trať stavěli a následně se tu i usadili. V lednu 1945 přijeli zákopníci z Čech a nedaleko strážního domku, kde dráha protíná silnici, vykopali od vodní propusti dráhy široký a hluboký příkop přes cestu až do lesa, aby tak zamezili německému vojsku ústup na Meziříčí a aby se Němci zdrželi přesunem přes Hostašovice, kde je v noci ze 6.5. 1945 dostihla Rudá armáda.

Hlavní silnice z Domorazského sedla pokračuje do Hodslavic a spolu s ní krajnicí i červená turistická značka. Netrvá dlouho a po pravé straně se otevírá brána do přírodního areálu vodní nádrže Kacabaja. Nádrž byla vytvořena uměle jako ochrana před záplavami. Plní ji několik potoků pramenících v úbočí Oprchlice a voda z říčky Zrzávky. Hráz dosahuje výšky 7m a je 175m dlouhá, v koruně 3,5m široká a naskýtá se z ní neotřelý pohled na celý hřeben Veřovických vrchů, počínaje Oprchlicí (639m) napravo a konče Velkým Javorníkem (918m) nalevo.

Trasa vede dalšího cca 1,5km podél silnice. Naštěstí se za dopravní značkou s názvem obce již objevuje chodník, který vás přivede houstnoucí zástavbou až do centra Hodslavic, kde jsou soustředěny veškeré zajímavosti obce. Předem je nutno návštěvníka upozornit, že se zde skoro vše točí kolem osobnosti Františka Palackého, o němž se zmiňuje mimo jiné i infopanel na náměstí. Palacký se narodil 14.6. 1798 v Hodslavicích, v protestantské rodině místního učitele. Nejprve se vzdělával u svého otce, poté studoval v Kuníně, latinskou školu v Trenčíně a následně i evangelické lyceum v Prešpurku (Bratislavě). V letech 1819-1823 působil jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách, což mu umožnilo přístup do světa vyšší kultury a pokračovat v sebevzdělávání. Někdy v roce 1819 se s konečnou platností rozhodl věnovat především studiu českých dějin. Od současných odborníků se naučil pracovat s historickými daty a stal se známou osobností mezi pražskými vlasteneckými kruhy. Roku 1838 byl jmenován oficiálním stavovským histografem a o 10 let později vyšel první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Téhož roku vstoupil i do politiky. Byl přesvědčen, že doba malých států je již minulostí a že lidstvo směřuje k vytváření velkých politických a hospodářských celků. Prosazoval myšlenku federativní rakouské monarchie, tedy austroslavismu. Podle něj slovanským národům nehrozí od Rakouska zdaleka takové nebezpečí jako od Německa či Ruska. Roku 1868 položil Palacký základní kámen ke stavbě Národního divadla. Zemřel 26.5. 1876 v Praze a na vlastní přání byl pohřben v zámečku Lobkovice u Neratovic, který patřil jeho tchánovi a kde má dodnes na již nepoužívaném hřbitově svůj hrob. František Palacký je zakladatelem moderního českého dějepisectví a má přezdívku Otec národa.

Jméno obce Hodslavice se odvozuje od zakladatele Hodislava, který přišel na toto území asi během kolonizace za Přemysla Otakara II. ve 13.stol. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1411. Hodslavice zpočátku náležely pod správu Starojického hradu, později pod Štramberk. V roce 1585 byla ves postižena morem, ale postupně se hospodářsky i kulturně rozvinula. Najdete tu 3 kostely, památkově chráněný větrný mlýn holandského typu z roku 1864, dále dřevěnou fojtovu stodolu z 1.pol. 19.stol. a též fojtství (současná budova postavena na konci 18.stol.), jehož majitelem byl od roku 1684 prapraděd Františka Palackého a jeho příbuzní následně drželi fojtství po mnoho generací.

Jak už bylo řečeno, v centru Hodslavic se nachází hned několik kulturně-historických památek. Jako první si zřejmě povšimnete bronzové sochy Františka Palackého v životní velikosti. Odhalena byla v září 1968 při příležitosti oslav 170.výročí jeho narození. Autorem je akademický sochař V. Navrátil. V čele náměstí pak stojí obecní úřad a nalevo od něj nejcennější hodslavická památka, dřevěný kostel sv. Ondřeje. Ten stojí na místě starého chrámu, který historici prvně zmiňují roku 1437. Starý katolický kostel zchátral a v roce 1523 bylo nařízeno odvádět desátky na jeho opravu. V roce 1551 byla pravděpodobně dokončena oprava nebo přestavba a kostel byl vysvěcen. Nasvědčuje tomu nápis „MD ANNO LI, 9 M - D IIII“ (roku 1551, 9.měs. - 4.dne) nalezený na příčce ve věži. Vlivem náboženských změn v 15. a 16.stol. se na zdejším panství šířil zpočátku umírněný utrakvismus (křesťanský směr vyšlý z husitství, v 15.stol. dominantní v Čechách a silně zastoupený i na Moravě), později učení Jednoty bratrské a nakonec luterství (novoutrakvismus). V té době probíhaly v kostele i bohoslužby nekatolické, jejichž potřebám se měnil také vzhled budovy. Nejpozději okolo roku 1560 byla zdejší fara v držení nekatolického pastora. Další z nich zde pak působili v letech 1588, 1600, 1614 a poslední, nejmenovaný, v roce 1624, kdy byl kostel znovu vrácen pod katolickou (jezuitskou) duchovní správu. K znovuzřízení a obsazení katolické fary v Hodslavicích došlo až v roce 1858. Roku 1614 byly odlity 2 zvony, větší byl roku 1875 přelit, neboť prasknul, menší zvon se dodnes honosí nápisem „Gloria in excelsis Deo 1615“. Loď kostela je téměř čtvercového tvaru, od kněžiště ji odděluje nápadně nepravidelný triumfální oblouk vyklenutý ze dřeva. Několik sloupů nese rozšířenou kruchtu, připojenou k západní stěně kostela. Ke kněžišti se na severní straně připojuje později dobudovaný prostor a na jeho jižní straně malá sakristie. K původnímu vybavení patří masivní kamenná křtitelnice tesaná do podoby kalicha a podstavec svatostánku, dříve zřejmě sloužící za oltář. Barokní oltář vytvořili jezuité v Novém Jičíně roku 1658. Svatostánek je dřevěný, otáčivý a na něm kříž a Beránek na knize se 7 pečetěmi. Figurální výzdoba oltáře pochází z různých dob. V nejvrchnější části stála známá Hodslavská Madona. Gotickou sošku z lipového dřeva se zlaceným pláštěm, zlacenými vlasy a zlacenou korunkou v podobě liliových listů nahrazuje nyní její přibližná kopie. Ve středu oltáře byla umístěna socha patrona chrámu, sv. Ondřeje, po jeho levé a pravé straně doplňovaly výzdobu sošky sv. Josefa Pěstouna a sv. Jakuba (obě kolem roku 1700). Ondřej, Josef a Jakub byli bohužel z kostela odcizeni v roce 1992 a vyvezeni mimo území republiky. K vybavení kostela patří ještě raně barokní kazatelna, nad níž visí jako symbol Svatého Ducha bílá holubice se zlatými paprsky, dřevěná lavice a novodobá obrazová výzdoba. Podloubí, jež je dosud v zadní části kostela, bývalo dříve okolo celé budovy. Kolem kostela existoval v dřívějších dobách také hřbitov. V jeho posledním dochovaném a udržovaném hrobě odpočívají manželé Anna a Jiří Palačtí, rodiče zdejšího významného rodáka. Před kostelem stojí kamenný kříž vysvěcený 4.5. 1894. Kostel je národní kulturní památkou a již neslouží plně své původní funkci. Mše svatá je zde sloužena jen jednou ročně, v den svátku sv. Ondřeje.

Malé rozměry dřevěného kostelíku nepostačovaly kapacitě rozrůstající se obce, a tak bylo roku 1905 přistoupeno ke stavbě nového římskokatolického kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova kousek východně od stávajícího dřevěného. Pro jeho vzhled byl zvolen pro zdejší kraj netypický neorománský sloh, inspirovaný speciálně pařížským chrámem Sacre Couer. Dne 29.6. 1905 byl posvěcen základní kámen, jenž leží uprostřed pod věží, hrubá stavba byla dokončena 13.6. následujícího roku, 21.7. byl na hlavní věži vztyčen kříž a chrám byl dne 21.10. 1906 vysvěcen za účasti knížete arcibiskupa olomouckého Dr. Františka Sal. Bauera a papežského komořího Dr. Antonína Cyrila Stojana. Náklady na výstavbu činily 173.377,35 Korun. Výzdobu kostela provedli podle návrhu arch. Jaroslava Majora z Prahy akademičtí malíři Jiří Jelínek a Antonín Bašný. Druhá etapa výmalby byla provedena v roce 1967.

V centru obce se kromě dvou katolických kostelů a sochy nachází ovšem také rodný dům Františka Palackého č.p. 108. Dům byl postaven v roce 1796 otcem Františka Palackého, který zde zřídil evangelickou školu, v níž sám vyučoval. Domek má rozměry 18,4 x 8,3m, stavba je zděná se sedlovou šindelovou střechou. Na stěně u vchodu visí dvě mramorové tabule: „Zde narozen František Palacký, historiograf království českého dne 14.června 1790. Věnuje beseda občanská ve Frenštátě 1868.“ a „Na paměť návštěvy sokolstva českého ve dnech 14. a 15.srpna 1890 k oslavě stých narozenin Františka Palackého věnuje Česká obec sokolská.“ Rodný domek je spravován Vlastivědným muzeem Nový Jičín, v hlavní velké místnosti sídlí muzeum Fr. Palackého, v menší byla instalována expozice o obci Hodslavice. Rodný domek byl 24.2. 1978 prohlášen národní kulturní památkou.

Na pouliční lampě poblíž sochy Palackého visí rozcestník Hodslavice, Palac. Muzeum (345m). Od něj nyní vede červená značka 3,5km na Straník, takže se vydejte ve směru hrotu ještě pár desítek metrů podél silnice na Nový Jičín, a pak u pošty nezapomeňte zahnout doleva. Uličkou mírně stoupáte k evangelickému kostelu. Než však k němu dojdete, podívejte se na dům vpravo pod ním. Jde o starou evangelickou školu, jež byla dostavěna v roce 1846, jak uvádí nápis v jejím štítu. Přízemní zděný dům je zastřešen polovalbovou střechou se zděními štíty, střešní krytinou je pálená oblévaná taška, která nahradila šindelovou krytinu a hlavní vstup do budovy tvoří patrně ještě původní dvoukřídlé dveře. V bývalé školní světnici se zachoval trámový strop. Zajímavé je, že místní evangelíci měli vlastní vyučování mnohem dříve než katolíci. Původně se vyučovalo v soukromém bytě, prvním učitelem byl hned po vydání tolerančního patentu roku 1781 Martin Pán z Myjavy, po něm další dva učitelé a od roku 1786 Jiří Palacký, který ve vlastním příbytku, o němž už byla řeč, vyučoval až do roku 1829, za což mu církev platila 6 zlatých nájemného. Roku 1820 pak byla církví postavena vlastní dřevěná školní budova na Křižanově gruntě, s níž byl spojen byt pro učitele, jenž zároveň dostal v užívání 5 měřic pole. Později byla vystavěna budova zděná. V současné době slouží stará evangelická škola potřebám farnosti Českobratrské církve evangelické a též jako památník prof. J.L. Hromádky, významného činitele evangelické církve, teologa a filozofa, který tuto školu v mládí navštěvoval.

Ke vchodu do evangelického kostela přijdete zespod. Jeho historie se začala psát v roce 1813, kdy byl na den sv. Petra a Pavla, tedy 29.6., položen základní kámen. Kvůli nedostatku prostředků trvala stavba 6 let a jeho podobu omezila nařízení císaře Josefa II. Kostel měl malá okna, postrádal věž i zvony a postaven musel být na odlehlejším místě, dál od hlavní silnice tak, aby vchod směřoval do polí. Po vydání tolerančního patentu byla okna zvětšena a 14.6. 1851 počala přístavba velké kostelní věže se 2 zvony ulitými roku 1852. Na velkém byste našli symbol „Víra, naděje, láska,“ na malém knihu s nápisem Biblia. Kostel je jednolodní, ukončený polygonálním presbytářem, na západní straně stojí dřevěná kruchta. Věž kostela je třípatrová s cibulovou bání a otevřenou lucernou. Roku 1891 byl v kostele instalován nový oltář, 1905 položena nová střecha.

Od vchodu kostela pokračujte uličkou rovně a vzápětí doprava. Dostali jste se na periferii Hodslavic. Tady také hned vychází turistická značka do divočiny. Uhýbá doleva na starou drolící se asfaltku a pokračuje podél křovím zarostlého bezjmenného potoka do zvláštní neobydlené oblasti. Jak cesta pozvolna stoupá, odkrývá se za zády pohled na část obce na pozadí Veřovických vrchů. Kolem stezky se střídají pastviny s lesíky, remízky a křovisky, to vše na trojici mírných pahorků, tak silně připomínajících krajinu rumunských Karpat. Vždyť Podbeskydská pahorkatina je také součástí karpatského oblouku! Karpaty jsou rozsáhlé pásmové pohoří střední a východní Evropy, délka jejich oblouku činí 1500km, šířka se pohybuje mezi 12-350km a svou rozlohou předstihují i Alpy. Nejvyšším bodem celých Karpat je Gerlachovský štít (2655m) ve slovenských Vysokých Tatrách, nejvyšším bodem české části Karpat je Lysá hora (1323m) v Moravskoslezských Beskydech. 55% rozlohy pohoří leží v Rumunsku a jen 3% v České republice. Krom několika rozlohou malých oblastí vysokohorského charakteru jsou Karpaty spíše nízké a zalesněné hory. Jméno pohoří se připomíná už u Ptolemaia ve 2.stol. n.l. a vychází z předkeltského (asi tráckého) slova „karp-“, což znamená kámen, skála, útes či strž. Však také severozápadní cíp katastru Hodslavic leží na návrších a půda obsahuje železité součástky, což je sice úrodný druh půdy, zato se ale v těchto místech nachází mnoho tvrdých skal, z nichž se láme pikrit a těšenit. Karpaty jsou biotopem medvěda hnědého, vlka evropského, rysa ostrovida a vydry říční, kteří se pohybují i po Beskydech, a ještě jednu spojitost mají, a to že před dávnými lety přišli do Beskyd po karpatském oblouku z historického jihorumunského knížectví Valahia předci dnešních obyvatel moravského Valašska. Vždyť Hodslavice leží na pomyslné hranici Valašska! Pokud vás toto téma zajímá více, pak slovo „Valach“ znamenalo původně jen jiné označení obyvatele Rumunska. Knížectví Valahia s hlavním městem Bukurešť oficiálně existovalo až do roku 1861, kdy došlo ke spojení se sousedním Moldavským knížectvím a vytvoření dnešního Rumunska. Úplně původně jsou však ve 12.stol. jako Valaši zmiňováni pravděpodobní potomci koloniálních Římanů či romanizovaných balkánských národů jako Thrákové, Dákové a Ilyrové (všimněte si, že nejde o slovanské kmeny!), kteří působili jako průvodci po horských průsmycích a dunajských brodech. Tzv. Dunajští Valaši byli kmen pastevců ale i bojovníků, např. působili v přepadových oddílech byzantské armády a v červenci 1261 dobyli Konstantinopol (dnešní Istambul). Na Moravu se Valaši dostali při tzv. valašské kolonizaci probíhající ve 14.-17.stol. Na své migrační cestě ztratili postupně svůj původní jazyk s výjimkou některých rumunských slov (např. bača, brynza), ale zachovali si hodně ze své kultury (folklór, písně a kroje) a hospodářské zvyky, zejména chov ovcí. Pastevecký lid osídluje hospodářsky nevyužité kopcovité oblasti, nejprve se objevuje na území Hukvaldského panství a odtud proniká dál do hor. Severovýchodní Morava byla posledním osídleným regionem v procesu valašské kolonizace. Zpočátku byli Valaši poměrně svobodným etnikem – platili vrchnosti zvláštní daň a jejich postavení zaručovalo valašské právo. Brzy však splynuli s údolním obyvatelstvem. Pojem Valašsko se dostal do povědomí zejména přispěním krvavě potlačeného tzv. valašského povstání (1620-1644) proti Habsburkům za třicetileté války. V terminologii vrchnosti slovo Valach znamenalo totéž co rebel. Neklidným obdobím bylo i 18.stol., kdy se valašský lid bouřil proti náboženskému (tajné praktikování evangelické víry) a sociálnímu útlaku. Co se vytyčování hranic oblasti týče, historické moravské Valašsko vzniklo tam, kde se provozovalo karpatské slašnictví, dnes hraje hlavní roli identita obyvatel. Valašsko se dále rozděluje do regionů. Oblast kolem Frýdku-Místku se z důvodu zdejšího nářečí nazývá Lašsko, ale od Valašska se jinak příliš neliší. Podobně Novojičínsko se řadí k Lašsku i Valašsku.

Navzdory zakreslení v mapě vede turistická značka vyjetými kolejemi až ke stožáru vysokého elektrického napětí a pár metrů za ním jedna plechová šipka ukazuje kamsi k nebi, čímž se pravděpodobně myslí, abyste nějakým způsobem přelezli ohradník, který je zřejmě pod elektrickým proudem a vstoupili tedy na patrně soukromý pozemek. Za plotem se rozkládá svažitá pastvina a opodál kousek lesa. Popravdě, já se ten ohradník přeskočit ani nesnažila, takže si mohu pouze domýšlet, kudy v tomto úseku značka vede. Nejspíš k následujícímu stožáru, a pak okrajem lesa rovně z kopce na zpevněnou cestu, snad bývalou příjezdovku. U blízkého domu opět musíte přelézt plot a učinit pár desítek kroků k lávce přes potok Straník. Tady se napojíte na hlavní silniční tah přes obec Straník, po němž budete krajnicí pokračovat dle značek doleva.

Straník je místní částí Nového Jičína a vznikl jako samostatná obec počátkem 13.stol. na vymýcené lesní půdě. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1408, kdy patřil k panství Starý Jičín. Děti chodily až do roku 1867 do školy v Hostašovicích, než se začalo vyučovat přímo ve Straníku. Budova školy byla postavena v roce 1873. Obyvatelé se živili polním hospodářstvím a chovem dobytka, mnoho chalupníků se věnovalo řemeslu a lidé odcházeli za výdělkem i do Nového Jičína.

Mírným stoupáním pokračujete krajnicí vozovky jakoby na Hostašovice. Zakrátko po levé ruce míjíte kamenný kříž z neznámého roku s obrázkem Panny Marie. Na křižovatce běžte ulicí rovně do kopce. Kousek dál narazíte na žlutou zrekonstruovanou katolickou kapličku s věží a kamenný kříž z cca 18.-19.stol. a ještě o něco dál evangelickou kapličku. Horní konec Straníku leží již ve středním stoupání a jeho průchod je i navzdory špatnému značení orientačně snadný. U asfaltové cesty na Kojetín se následně nachází všechny přírodní zajímavosti obce.

Přírodní památka Polštářové lávy ve Straníku se nachází na samém okraji obce a na první pohled vypadá jako skála, na níž stojí kaple a pod ní kříž. Dole je však zasazen infopanel NS Františka Palackého č.13, kde se můžete dočíst, že skalka pod kapličkou je ukázkou podmořské sopečné činnosti v období spodní křídy. Odkryté těšínity (druh vyvřelé horniny) ve formě bochníkovitých bloků, tzv. polštářových láv, se utvořily rozbitím staršího výlevu, jež v trhlinách tmelí mladší láva s méně odolným tufickým materiálem (hornina vzniklá ze sopečného popela). Hornina mezi bloky je silně rozložená, velmi často zkarbonizovaná, prosycená uhličitanem vápenatým. Polštářové lávy vznikají při podmořských výlevech na strmých svazích, kdy se žhavá hmota tekoucí dolů roztrhá na části a hromadí se při úpatí. Jádra bloků se skládají z olivinického diabasu (magmatická hornina obsahující olivín) až diabasového pikritu (jemně zrnitá hornina), okraje bloku se hráškovitě rozpadají. Tyto části jsou tvořeny limburgity (novovulkanit). Pro svoji mimořádnou geologickou hodnotu je skalka jako přírodní útvar chráněna. PP byla vyhlášena roku 1997 a má rozlohu 0,04ha. Kolem skalní stěny je vysekáno dvouramenné schodiště a nahoře vystavěna kaplička Panny Marie z roku 1892.

Červená značka stoupá v doprovodu NS teď už výrazněji vzhůru klikatou cestou lesem. Není tu chodník, takže si musíte dávat pozor na auta. V jednom nenápadném zákoutí úbočí vrchu Strážnice (545m) potkáváte rozcestník Straník, rozc. (390m). Rozbíhá se od něj modrá značka přes Strážnici 4km k hostinci Čerťák, ovšem co se týče vaší červené, je poněkud zmatený. Nejen že se jmenuje jinak, než by podle ukazatele z Hodslavic měl, ale taky na svých starých šipkách konstatuje o 500m posunutou kilometráž. Namísto 3,5km to sem z Hodslavic jsou 4km a místo 1km, co vykazuje příští ukazatel, to je k němu odtud jen 0,5km. Tomu bych docela věřila.

Pár desítek metrů dál po cestě se nalézá další přírodní vzácnost s nezbytným info panelem. Jde o pikritový lom s jezírkem. Nejprve vysvětlení, co je pikrit. Pikrit je hypabysální ultramafirická hornina charakteristická obsahem feromagnéziových minerálů přesahujících 90%, a to převážně olivínu. Laicky řečeno, pikrit je magmatická hornina složená z tmavých minerálů, takže má na pohled většinou černou až zelenočernou barvu, přičemž tou zelenou složkou v něm je právě olivín. Vlivem nedostatku času při krystalizaci (např. při vyvření magmatu do studené vody) má pikrit jemně zrnitou mandlovcovitou strukturu. Často se vyskytuje ve spojení s dalšími magmatickými horninami jako diabasy nebo těšínity, často je i součástí ložních žil. Pikrity se na území ČR vyskytují pouze v oblasti Podbeskydí okolo Staříče a Nového Jičína a mezi Prahou a Plzní v oblasti zvané Barrandien. V opuštěném pikritovém lomu nad Straníkem jsou viditelné horizontálně uložené žíly tzv. olivinického těšínitu (tmavě zelená vyvřelina). Přes nízké větve stromů a brčálově zelenou hladinu vody však bohužel nic neuvidíte. Jezírko umožňuje rozmnožování některých druhů obojživelníků jako čolek obecný, skokan hnědý či slepýš křehký, a je proto významné pro ekologickou stabilitu území.

Brzy vycházíte z lesa do mělkého horského sedla, kde se úzká asfaltka stáčí do zatáčky a v té je zapíchnut tyčový ukazatel Strážnice, rozc. (475m). Za sebou máte již 7km a před sebou 0,5km do Kojetína. Zároveň se zde objevuje žlutá značka jdoucí z 5,5km vzdálené obce Jasenice a končící po 7,5km v Bernaticích n.O. Ke všemu je tu tabule NS č.11 shrnující krátce alokaci návštěvníka v oblasti podmořských vyvřelin, výčet významné flóry v čele s keřem klokoč zpeřený, a dále se již věnuje pravěkému hradišti Požaha na kopci nahoře za cedulí. Hradisko má oválný půdorys s osou dlouhou asi 200m a rozlohou 0,5ha (infopanel uvádí 1ha). Je obtékáno dvěma menšími vodními toky, na jihu má menší převýšení, na severní straně je převýšení až 200m, kde je vidět i terénní hrana opevnění. Výzkumem byl však jeho průběh ověřen po celém obvodu. Tvořila jej původně hradba o šířce asi 4m s čelní kamennou zdí zpevněnou v líci svislými sloupy, před níž byl vyhlouben příkop. Lokalitu uvedl do literatury roku 1926 Gustav Stumpf, který rozpoznal pozdně laténský (kultura mladší doby železné, jejímž nositelem byli Keltové) charakter nálezů. První výzkum tu však provedl až roku 1954 Lumír Jisl, který hradisko zařadil do púchovské kultury pozdní doby laténské. Požaha je považována za nejdůležitější dosud známé naleziště púchovské kultury na území Moravy. Další výzkumy uskutečnili v letech 1961-1962 Jaroslav Král a v letech 1984, 1987-1988 Miloš Čižmár, jež zkoumali vnitřní plochu a opevnění hradiska, přičemž získali kromě archeologických nálezů i četný hodnotný osteologický materiál. Je překvapující, že na rozdíl od jiných keltských sídel té doby, bylo zde velmi vysoké zastoupení kostí lovných zvířat (50% oproti 1-2% na nížinných sídlištích). Četný byl též nález ručně vyráběné keramiky soudkovitého tvaru, hrnců s odsazeným plochým okrajem zdobených nepravidelným rýhováním výdutě, různých typů míst a zásobnic. Pro určení chronologie mělo značný význam nalezení souboru 25ks železných a bronzových spon z doby halštatské (120 př.n.l. až přelom letopočtu). Počátek hradiska lze datovat do období 150 př.n.l. Nálezy železné strusky a zbytků tavicích pecí svědčí o výrobě železa. Z výzkumu pochází také bohatá kolekce drobných nálezů jako skleněné kroužkové perly, skleněné a jantarové korálky, bronzové náramky, prsteny, různé nástroje a zbraně. To vše dokládá důležité postavení lokality na dálkové obchodní trase známé jako Jantarová stezka, probíhající Moravskou branou. Kamenná hradba opevnění nese stopy velkého požáru, z čehož lze soudit, že bylo násilně dobyto. Odtud může pocházet i název místa „Požaha“.

Tohle však rozhodně není poslední zajímavost trasy. Jen co uděláte pár kroků vpřed, zahlédnete v další zatáčce přes louku úbočí cílového kopce Svinec (546m) s červenou střechou turistické chaty. V dálce pak mezi rameny Svince a Strážnice vykukuje zčásti odlesněný vrch Puntík (500m) a za ním zelená Libhošťská hůrka (493m). Nato sejdete do zářezu cesty mezi dva břehy a tam potkáte další zelenou tabulku se státním znakem. Vcházíte do malé Přírodní památky Pikritové mandlovce u Kojetína. Na rozlohu má 0,23ha a vyhlášena byla v roce 1997. Na ceduli se píše: „Bývalý lom po obou stranách silnice odkrývá těleso podmořského výlevu těšínitových láv. Těšínity jsou alkalické ultrabazické magmatity s velmi variabilním mineralogickým i chemickým složením. Zdejší lávy se řadí k porfyrickým pikritům, které se vyznačují převahou augitu, vysokým obsahem olivínu a minimem živců. Hornina je protkávána nepravidelnou sítí kalcitických žilek. V tělese jsou uzavřeny bloky starší lávy a tepelně přeměněné útržky (mandle) zrohovcovatělých jílovců.“ Na některé túry aby si člověk bral slovník odborných výrazů... Na panelu NS č.10 se ještě píše, že tyto pikritové mandlovce vznikly usazením ještě žhavých útržků lávy spolu se sopečným pískem a prachem, který se uvolnil při podmořském výbuchu.

Zatímco doteď jste ze Straníku jenom stoupali, nyní budete krátce svižně klesat do vsi Kojetín, místní části Nového Jičína. Podle zastavení NS č.9 se jedná o nejvýše položené sídlo v Podbeskydí. Pověst praví, že obec založil Kojata, jeden z 11 pacholků, kteří konali službu na hradě Starý Jičín. Podle půdorysu, jehož se užívalo při kolonizaci v 1.pol. 13.stol., klademe vznik Kojetína rovněž do tohoto období. První písemná zmínka se nicméně objevuje až roku 1497. Obyvatelé se živili zemědělstvím, zejména chovem hovězího dobytka.

V kojetínském dolíku najdete kromě autobusové zastávky a panelu NS také kamenný kříž z roku 1882 a vedle něj sloup s rozcestníkem Kojetín, BUS (455m) s podtextem: „Nedaleko obce se nachází hradiště Požaha z konce 2. a z 1.stol. př.n.l.“ Hroty červené E3 se rozpřahují zpátky vlevo 0,5km na Strážnici nebo vpravo 0,5km na Svinec. Do Nového Jičína chybí 4,5km. Vedle toho žlutá značka odchází 6km na Jasenici a přes Svinec a Starý Jičín 7km do mimobeskydských Bernatic n.O. Hned naproti přes cestu pak stojí ještě jeden kamenný kříž, ten však byl vztyčen památce padlých rodáků.

Vydáte se ulicí rovně do poměrně dosti stoupajícího svahu Svince, jenž je poslední výspou Podbeskydské pahorkatiny a ční do výše 546m.n.m. Na vzdálenosti cca 500m tedy uděláte převýšení 91m. V třetí čtvrtině ulice narazíte na dnes již čtvrtou kapli neidentifikovatelného data vzniku, nahoře u posledních domů pak v čele ulice roste už od pohledu pozoruhodný památný strom lípa srdčitá. Má opravdu tlustý kmen o obvodu 525cm, výšku 11m a šířku koruny 11m. Její stáří se odhaduje na více než 500 let, takže možná pamatuje i založení obce. Jedná se pravděpodobně o nejstarší lípu v okrese Nový Jičín. Podle info cedule původní koruna stromu již neexistuje, zůstalo jen duté torzo kmene, které silně obráží. Lípa je stále vitální a aby se zabránilo rozlomení kmene, provádí ochranáři pravidelné odlehčení koruny. Okrajově se o tom zmiňuje i panel NS č.8.

Přibližně 50m od lípy směrem nahoru do kopce potkává červenožlutá značka starou vylomenou bránu a ceduli Přírodní rezervace Svinec. Ta se rozkládá na výměře 38,25ha, vyhlášena byla 22.12. 1994. PR pokrývá v podstatě celou horu. Severní svahy Svince jsou porostlé lesem, zatímco vrcholová partie a jižní svahy jsou bezlesé, pokryté loukami s pásy remízků a křovin (podobně jako v té lokalitě za Hodslavicemi). Území je cenné zejména kvůli rostlinným společenstvům druhově bohatých luk a pastvin. Rostou zde orchideje vstavač bledý a vstavač mužský, hořec křížatý, hořec brvitý, chrpa čekánek, rozrazil ožankový, modřenec chocholatý, mochna přímá, kostřava žlábkatá, prvosenka jarní atd. V suťovém lese na severním svahu pak roste např. česnek medvědí, zapalice žluťochovitá či bažanka vytrvalá. Svinec je jednou z mála lokalit skrytě žijícího brouka euheptaulacus villosus – sedmorýžec z čeledi vrubounovitých.

Vyšlapanou pěšinkou poputujete středně náročným sklonem vzhůru, vyjdete ven z úbočního hájku a nyní rozkvetlou loukou míříte za jediným stromem vyučuhujícím nad zenit. Cestou se začínají kolem vás otevírat daleké výhledy. Jako první, když se otočíte, shlédnete zalesněnou Petřkovickou hůrku (608m), sedlo Strážnice a stejnojmenný zalesněný hřbet (545m) naproti přes údolí Kojetína. Kojetín sám vidět není, zato přes sedlo můžete v dáli zahlédnout nevýrazný vršek Na Kamenném (502m) v Domorazském průsmyku, ještě dál za ním v jedné linii kousek Vsetínských vrchů u Bystřičky a zpoza hory Strážnice se začínají vyrýsovávat kompletní Veřovické vrchy (918m). Z druhé strany Svince se vylupuje nezaměnitelný Starojický kopec (496m), na němž stojí zřícenina kdysi mocného hradu Starý Jičín z počátku 13.stol. V tu stranu se pak v dálce tvarují Oderské vrchy, za dobrého počasí uvidíte Hostýnské vrchy i Moravskou bránu. Travnatý vrchol Svince skýtá kruhový rozhled.

Místo, kde se nalézá kříž, strom, lavička, bleskosvod a rozcestník Svinec, vrchol (546m) není podle mapy skutečný vrchol. Ten leží až o něco dál po hřebeni v nevýrazném místě u následující tabule NS. Ale k věci. Svinec je nejvyšším bodem popisované trasy, od startu je vzdálem 8km, od cíle 4,5km. Žlutá značka se tu odpojuje a pokračuje 1km ke kapli u Oční studánky. Kamenný kříž, čelem vytočený k Starojickému hradu, vypadá velmi podobně jako všechny kříže na trase, neboť má ve výklenku podstavce figuru Panny Marie. V roce 1873 vykonal Johann Stieber, kostelník z novojičínské Španělské kaple, pouť do Svaté země, Egypta a Říma a po svém šťastném návratu postavil za pomoci dobrodinců v roce 1882 jako poděkování tento kříž, do jehož základů vložil kaménky z Olivetské hory, Karmelu a Táboru. O tom svědčí český a německý nápis vsazený do kříže, restaurovaný v roce 2001.

Pusťte se po hřebenové červené značce nejdřív do dolíku, a pak nahoru na skutečný vrchol Svince (546m). Tam stojí lavička a panel NS č.7 s textem o Starojickém hradu. Prý ve středověku náležel k nejkrásnějším a nejpevnějším hradům na Moravě a sloužil k ochraně Moravské brány, plus hranic království proti polským a uherským vpádům. Do 17.stol. tu sídlily významné české i cizí šlechtické rody. Po několikerém dobytí a poškození za třicetileté války ztratil hrad svůj význam, chátral a změnil se ve zříceninu. No, hrad odtud kvůli křoviskům vidět není, zato pohled na opačnou stranu je skvostný. V očích utkví dlouhý hřeben Veřovických vrchů, jehož vzestupně vysoké vrcholy se za sebou řadí pravidelně jako kulisy. Velký Javorník (918m), ten krajní úplně vzadu, co vypadá jakoby odsazený od zbytku masivu, je nejvyšším vrcholem. Následuje Dlouhá (859m), pak jsou malý kousek od sebe Krátká (757m) a bezejmenný (768m), Huštýn (748m), Trojačka (709m) a na tu skoro bez sedla navazuje závěrečná Oprchlice (639m). Jen pro zajímavost, Svinec a Veřovické vrchy spojuje jedna turistická značka dlouhá od vrcholu k vrcholu 24km. Severně od Veřovických vrchů, tedy jakoby nalevo při pohledu ze Svince, se rozkládá Podbeskydská pahorkatina. Tyto pahorky nejsou tvarově výrazné, pročež se hůře poznávají. Podíváte-li se na nejbližší plochý rozložitý kopec, uvidíte Jedli (543m). Za ní stojí malinko špičatější vrch Na Peklech (602m) a ten malý vršek, co se lepí na Velký Javorník, je bezejmenný (610m) v lokalitě Horečky. Také nalevo od Jedle se rýsují nějaké vrchy. Ten kostrbatý se jmenuje Červený kámen (690m) s vedlejším vrcholem Pískovna (583m), v ten samý směr je trošku vidět těžbou nahlodaný Kotouč (495m) a homolovitá Bílá hora (556m). Do výhledu se dostává též plochý lysý Holivák (483m), Puntík (500m) a zalesněná Libhošťská hůrka (493m). Za dobrého počasí můžete v dálce zahlédnout i Lysou horu (1323m) s vysílačem, nejvyšší vrchol Beskyd.

Hřeben pozvolna klesá vyšlapanou travnatou pěšinou k turistické chatě. Výhledy jsou úchvatné a podél stezky řada přivětivých laviček lákajících k posezení. Zhruba v půli cesty přichází od Kojetína asfaltová příjezdovka, na kterou sejdete a mírným klesáním po ní dojdete až k chatě Svinec. Chata má oplocený areál, avšak můžete projít brankou rovně k ostré sjezdovce s výhledem na Loučku. Nad sjezdovkou se skrývá infopanel NS č.6 s nezajímavým povídáním o sjezdovce a přírodě. Každopádně trasa odtud pokračuje rovně dolů do lesa. Pěšinka klesá fakt svižně, hodně rychle a v lese se rozšiřuje do široké kamenité pěšiny. V místě, kde tato pěšina ústí do asfaltky Kojetín – Nový Jičín, visí na stromě cedule Skalky, rozc. (411m) s navigací pro zelenou značku 1km na Čerťák a 8km na Libotín. Červená byla na vrcholu Svince před 1,5km a za 0,5km bude u hostince. Jen musíte kousek popojít po úzké silnici obehnané alejí anebo alternativně bokem cesty po fitness stezce pro děti. Pohlížet odtud smíte na obec Bludovice pod vrchem Hýlovec (433m), za nímž se zelená Jedle (543m), Puntík (500m) a Libhošťská hůrka (493m).

Rozcestník Skalka, host. (360m) visí na stromě. Do Nového Jičína chybí poslední 2km. Podél silnice vede středně z kopce pěkná promenáda, míjí infopanel Naučné stezky Františka Palackého č.4 o Přírodním parku Podbeskydí, jejíž hranici opět překračujete, tentokráte směrem ven. NS potom kvituje toto rozloučení ještě jedním panelem o lokalitě Skalky. Tady je jeho přepis: „Protáhlý hřbet Skalek s pestrou geologickou stavbou na SZ okraji Podradhošťské pahorkatiny přechází pozvolna do Moravské brány. Na podmáčených loukách, v prameništích, remízech a na okrajích lesních porostů východních svahů se vyskytují významné druhy rostlin, z nichž mnohé jsou chráněné nebo ohrožené (prstnatec májový). Na SV úbočí Skalek v údolí říčky Jičínky vybudovala v letech 1880-1904 rodina Hücklů, zakladatelů světoznámé továrny na klobouky, rodinné sídlo s krajinářsky hodnotnými parkovými úpravami. Soubor čtyř vil byl jako významný architektonický komplex vyhlášen v roce 1995 kulturní památkou. Území je pro mimořádné přírodní a krajinářské hodnoty a svou blízkost a dostupnost v každém ročním období vyhledávaným rekreačním zázemím občanů a návštěvníků Nového Jičína. Lesní pěšiny, romantické skalní útvary, odpočinková zákoutí s lavičkami nebo výhledy na město i na Beskydy směrem k Bludovicím nově vytvořenými průseky v porostech doplňují území bývalých slunečních lázní a v zaniklém lomu pod březovou alejí jsou dosud zřetelné obrysy tzv. kamenného divadla z let 1928-1929, v němž se ještě po válce odehrávala představení a kulturní vystoupení a které dnes nahradil amfiteátr postavený v letech 1973-1988. Skalky jsou součástí přírodního parku Podbeskydí s ochranou dochovaného rázu krajiny.“

Chodník vstupuje do Nového Jičína a nabízí zároveň první i poslední pohled na město. Potom už jen kličkuje křivolakou ulicí do centra. Značka rohem tečuje Smetanovy sady. Tabule praví, že se na místě tohoto nejrozlehlejšího jičínského parku kdysi konaly dobytčí trhy. V letech 1843-1890 se tu nacházel třetí městský hřbitov, který byl roku 1915 přeměněn na park. Dominantou sadů je pomník Johanna Gregora Mendla, zakladatele genetiky, rodáka z nedalekých Hynčic, představující zázrak stvoření a zákony dědičnosti. Vedle stojí busta Bedřicha Smetany, hudební pavilon a meteorologický domek, letní kino a naproti nemocnice Španělská kaple vystavěná v letech 1724-1727 na místě pohřebiště asi 1000 španělských vojáků, kteří zde padli ve službách císaře v roce 1621.

Hned naproti začíná druhý park, Janáčkovy sady. Od konce 16. do poloviny 19.stol. bylo toto místo druhým městským hřbitovem. Ve střední části prostoru jsou uloženy bludné balvany (různobarevná švédská žula a rula), jež sem dosunul kontinentální skandinávský ledovec před 500-550 tisíci lety. Po zrušeném hřbitově tu pozůstala kaple sv. Kříže z roku 1757, taky je tu busta hudebního skladatele Leoše Janáčka, rodáka z nedalekých Hukvald, pamětní deska Karlu Krylovi, socha sv. Ignáce z Loyoly z roku 1749 a kostel Nejsvětější Trojice v pozdně gotickém stylu z přelomu 15. a 16.stol., součástí jehož interiéru je i řezbářská práce lidového baroka.

Na křižovatce přejdete rovně do úzké uličky s podloubím, mimochodem po levé straně se skrývá zámek Žerotínů, a náměstí pak vezmete napříč. Ačkoliv by se mohlo zdát, že památek jste už za celý den viděli až nad hlavu, historické Masarykovo náměstí v Novém Jičíně je samo o sobě jedna velká památková zóna. Tak třeba v místě, kde jste na něj vstoupili, stojí nárožní měšťanský dům s podloubím a bohatě členěnou klasicistní fasádou, který je známý především díky rakouskému císařskému generálovi Ernstu Gideonu von Laudonovi (1716-1790). Ten právě v tomto domě při svém tažení severní Moravou 14.7. 1790 zemřel. K 200.výročí této události byla generálovi odhalena na domě pamětní deska s jeho bustou. Poté vám možná padne do oka vystouplá stavba na druhé straně náměstí, perla moravské renesanční měšťanské architektury, dům z roku 1563 zvaný Stará pošta. Nechal si jej postavit novojičínský purkmistr Ondřej Řepa, aby tak dal na odiv své bohatství. K výstavbě byli povoláni italští stavitelé, kteří umístili arkády netypicky do průčelí místo do dvora. Název dostal od dědičné pošty, jež v něm koncem 18.stol. sídlila, ale hosty tu byli i význační lidé jako ruský generál Suvorov či ruský car Alexandr I. Uprostřed náměstí stojí dále mariánský morový stoup. Byl vystavěn v roce 1710 manžely Štircníkovými jako dík za pominutí velkého moru. Dle pověsti právě ve středu náměstí byla kupena na hromadu mrtvá těla nebožtíků, když vtom z nebe promluvil hlas Boží a přikázal zde postavit morový sloup. Po jeho vystavění mor ustal. Barokní pískovcový sloup zakončený korintskou hlavicí je tvořen kamenným podstavcem na půdoryse čtverce se čtveřicí postav světců v nárožích. Všem dominuje Panna Marie, avšak zajímavá je spíše socha palermské poustevnice Rosalie koncipovaná jako spící postava v jeskyni. Těsně vedle morového sloupu se nachází kašna se sochami tančících sedláků z roku 1929. Autor František Barwig oblékl postavy do německého kravařského kroje, což v době, kdy se mnozí obyvatelé Novojičínska hlásili k Sudetám, bylo příčinou mnoha národnostních šarvátek. Náměstí následně zdobí ještě dva další vodní zdroje, moderní mísovitá kašna se sochou a velkými jablky a stříkající fontánky lákající především děti. Nad domy ční za náměstím situovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Přestože jde o římskokatolický chrám, je pozoruhodné, že vysokou věž v čele postavili roku 1587 luteráni, kteří v náboženských válkách zvítězili a kostel zabrali. Zvonové patro muselo být však roku 1618 přestavěno a v patře s arkádovým ochozem vzniklo obydlí pro věžníka. No, zprostřed náměstí se pak můžete podívat ještě za sebe na renesanční městskou radnici s věží a hodinami. Původní objekt, pravděpodobně gotický měšťanský dům, v roce 1503 spolu s městem vyhořel, byl několikrát přestavěn (např. klenby jsou z roku 1586) a druhé patro přidáno až roku 1881.

Východ z náměstí je ještě značen relativně dobře, avšak v úzké uličce červená stezka mizí. Doporučuji proto sejít rovně až úplně dolů k autobusovému nádraží. Když jej obejdete, uvidíte vlakové nádraží a rozcestník Nový Jičín, město, ŽST (280m). Za sebou máte úspěšně 12km.

Název města Nový Jičín pochází podle jazykovědců od slovanského slova dik = divoký kanec, který se na tomto území hojně vyskytoval. Odtud zprvu Dičín, později Jičín. Předchůdcem současné obce byla osada pod hradem Starý Jičín, jež se díky výhodné poloze rychle rozvinula. První písemná zpráva pochází z roku 1313 zpod pera krále Jana Lucemburského, kdy byl Nový Jičín již městem. Téměř čtvercový tvar mělo nejen město ale i opevnění, zbudované původně jen z hliněného valu s palisádou. Od 14.stol. však již obepínala obec kamenná hradba. Šlechtic Vok z Kravař položil v té době základy současného stavu města, zejména nechal vystavět tvrz, kterou v letech 1500-1558 rod Žerotínů přestavěl na renesanční zámek. Žerotínové zbudovali také městskou radnici a zrekonstruovali vyhořelé náměstí. Nový Jičín byl po Jihlavě druhým nejvýznamnějším městem soukenické výroby na Moravě. Vlivem řemesel a obchodu město zbohatlo natolik, že se roku 1558 vykoupilo z poddanství a stalo se podřízeným jen královské koruně. 17.stol. se však neslo ve znamení moru a bojů se Španěly či Švédy. Za účast ve stavovském proticísařském povstání ztratil většinově protestantský Jičín za trest svou samostatnost a byl darován roku 1624 jezuitům (katolíkům), jimž patřil až do zrušení řádu roku 1773. O 2 roky později prohlásila Marie Terezie město opět za samostatné. V půli 19.stol. byla založena doutníková a tabáková továrna a továrna na kočárové svítilny, z níž se později vyvinul dnešní Autopal. Za 1.sv. války se stalo město baštou Henleinovy strany a v letech 1938-1945 patřilo Německu.