Prašivá, tur. ch. KČT (706m) – Pod Čupelem (800m) – Kotař, rozc. (800m) – Kotař, tur. ch. (795m) – Ropička, tur. ch. (900m) – Pod Velkým Lipovým (925m) – Ropice, rozc. (1005m)

Čeká vás 10,5km dlouhá hřebenovka s nevelkým převýšením, několika turistickými chatami a četnými prameny, jež patří k nejoblíbenějším turistickým trasám v Beskydech. Hned v úvodu si můžete prohlédnout významný dřevěný horský kostel, čeká vás řada výhledů do okolí, přičemž zvláště z cílové Ropice je výhled opravdu kouzelný. Ropice je cenná hlavně z přírodního hlediska, ale jde také o křižovatku, odkud můžete buď pokračovat dál po hřebeni na Slavíč, anebo odbočit na turisticky podobně frekventovaný Javorový vrch. Trasu lze bez větších problémů sjet i na kole či na běžkách.

* * *

Svou pouť započnete na Malé Prašivé u rozcestníku Prašivá, tur. ch. KČT (706m), kam jste se mohli vyškrábat po modré z Pražma (6km), po červené z Dobratic (5,5km), po žluté z Vyšních Lhot (4km) či z Komorní Lhotky (4,5km). Je to historicky i turisticky nejvýznamnější bod této červeně značené trasy. Když se rozhlédnete, uvidíte na druhé straně travnatého plácku dřevěný kostel sv. Antonína Paduánského. Ten byl vystavěn roku 1640 z popudu frýdeckého hraběte Jiřího z Oppersdorfu, prý z vděčnosti za záchranu před rozzuřeným jelenem. Oppersdorfové byli a stále jsou starobylý šlechtický rod pocházející ze Slezska, z vesnice Oppersdorf u polského města Nysa. Do Čech společně přesídlili v 16.stol. bratři Jan, Vilém a Jiří. Jan byl z nich nejúspěšnější, vyznamenal se na mnoha bojištích Evropy, mimo jiné pomáhal potlačit české stavovské povstání a odměnou, věnem či nákupem získal několikero českých panství. Zemřel však bezdětný. Náš Jiří III. byl potomkem prvního Jiřího z Oppersdorfu. Roku 1626 povýšil do stavu říšských hrabat a roku 1636 odkoupil problematické panství Frýdek, jež bylo uplynulých 50 let decimováno tvrdým zacházením panstva a drancováním dánských vojsk. Za Oppersdorfů a později za Pražmů, kteří panství vyženili, nastal nebývalý rozvoj oblasti, ovšem to už jsme někde jinde.

Jiří III. z Oppersdorfu, tradiční vírou římský katolík vládnoucí na tradičně protestantském území, zasvětil kostel dne 5.10. 1640 sv. Ignáci z Loyoly, zakladateli jezuitského řádu, což byl nejvýznamnější řeholní řád římskokatolické církve a jeden z nejvlivnějších řádů na světě vůbec. Hlavní náplní řádu byla od založení (1534) misijní, vzdělávací a vědecká činnost, po bitvě na Bílé hoře (1620) se však hlavní činností řádu v Českých zemích stala zejména rekatolizace. Roku 1673 dochází nicméně ke změně zasvěcení kostela sv. Antonínu Paduánskému, uznávanému znalci Bible, misionáři a kazateli. Na Prašivou se konávaly velké poutě, jichž později využili také politici a od roku 1891 se zde odehrávaly tzv. tábory lidu. Na tato shromáždění přicházeli řečnit i takové osobnosti jako např. poslanci zemského sněmu slezského. Poutě a tábory lidu přitahovaly obyvatelstvo z dalekého okolí. Historické prameny zmiňují až 8000 poutníků na jedné pouti. Po Mnichovské dohodě měl kostel připadnout Polsku. Regionální tisk tehdy vyzval obyvatelstvo k poslední pouti ke svatému Antoníčkovi, která se konala v neděli 13.11. 1938. Pouť však přerostla v protestní shromáždění proti polskému záboru. V červnu následujícího roku se tradiční pouť konala již ve Vyšních Lhotách za hostincem, neboť poutníkům z protektorátu byla účast na poutích na Prašivé zakázána. Po obsazení Polska 1.9. 1939 připadla Malá Prašivá i s kostelem Německé říši a roku 1940 bylo konání poutí definitivně zakázáno. Na konci 2.sv. války, když Slezskem procházela fronta, byl kostel dne 4.5. 1945 zasažen z Raškovic 2x dělostřeleckým granátem. Jeden prorazil stěnu vpravo u vchodu a roztříštil schody na pavlač, druhý proletěl štítem a vyrazil střechou. Oprava proběhla rychle, a tak se po 5 letech mohla na Malé Prašivé znova uskutečnit pouť. Kostel byl pak ještě několikrát opravován a dnes je pod ochranou památkového úřadu. Jde o jednoduchou stavbu. Na obdélnou loď z roku 1640, sroubenou z mohutných jedlových trámů, navazuje mírně odsazený trojboký presbytář a nad trojúhelníkovým štítem je osazena malá věžička. Od její přístavby v roce 1860 do poškození granátem byla cibulovitá, nyní je jehlancovitá. Celá stavba je od roku 1753 pobita šindelem kvůli ochraně před nepříznivými povětrnostními vlivy. Sakristie a kruchta přibyly roku 1772, roku 1779 kazatelna. Tehdy neobvyklým bleskosvodem ji opatřil farář František Stáhala (1842-1872), který zároveň nechal u těšínského malíře Wankeho zhotovit obraz sv. Antonína Paduánského.

Kromě politiků se srocování lidu při poutích na Prašivou hodilo i českým vlastencům. Když v počátcích organizované beskydské turistiky na sklonku 19.stol. začal na horách budovat turistické chaty a útulny německý spolek Beskidenverein, vznikla mezi Čechy potřeba začít jim konkurovat také českými chatami. O založení českého turistického spolku bylo rozhodnuto při příležitosti pořádání hospodářské a průmyslové výstavy v Dobré v roce 1910. 1.září se konala první schůze Beskydské jednoty slezské se sídlem v Raškovicích a jejím předsedou byl zvolen továrník Josef Adámek, raškovický starosta. Jednota si mimo jiné stanovila, že na Prašivé vybuduje turistickou chatu. Prosadila tak 10 let zamýšlený záměr Dr. Kordače, který jednal v roce 1899 o zakoupení pozemku na Prašivé v blízkosti kostelíka. Potřebnou parcelu se ovšem podařilo odkoupit až v roce 1912. První plán chaty vypracoval architekt Joža Dvořák. Výstavba však nebyla realizována, poněvadž vypukla válka a většina aktivistů odešla na frontu. Krátce po válce jednota přesídlila z Raškovic do Frýdku a dne 17.12. 1919 dostala nový název Pobeskydská jednota slezská. Předsedou se stal Jan Valeček, vrchní soudní rada v Moravské Ostravě, jehož portrét dnes visí v jídelně chaty. Jan Valeček byl nadšeným lyžařem a turistou. Právě on znovu inicioval výstavbu první české turistické chaty na slezské straně Beskyd, k čemuž známý místecký stavitel Jaro Čermák vyhotovil nový projekt. Stavba byla zahájena 11.4. 1921, stála 273300Kčs a již 2.10. téhož roku byla i předána k užívání. O její výstavbu se zasloužili kromě okolních obcí, peněžních ústavů a státních lesů také soukromé osoby a stovky drobných dárců. Sám prezident Masaryk jako člen Pohorské jednoty Radhošť přispěl 5000 korunami. Prvním nájemce chaty na Prašivé se stal známý hostinský pan Tesárek. Pobeskydská jednota slezská byla v roce 1923 začleněna do Klubu československých turistů a chata se tak stala jeho majetkem. Od září 1939 do konce války patřila chata Němcům a přístup na ni nebyl povolen. V poválečném období byl KČST zrušen a objekt si přivlastnil stát. Teprve roku 1992 došlo k obnovení činnosti KČT a chata po vleklém soudním sporu připadla opět původnímu majiteli. Zastřešená rozhledna, jež je nedílnou součástí turistické chaty KČT na Prašivé, je však dlouhodobě z technických důvodů uzavřená.

Z Malé Prašivé (706m) se přes Prašivou a Ropici táhne až pod hraniční Malý Polom 22km dlouhá, červeně značená hřebenová stezka bez větších výškových výkyvů. Ta patří k jedněm z nejoblíbenějších a šířka prošlapané pěšiny o tom leccos vypovídá. Vydejte se proto lesním koridorem směrem na Prašivou (843m), kam míří zpevněná cesta. Kousek za chatou již začnete ostřeji stoupat, ale blíže k vrcholu sklon postupně polevuje. Stezka přichází ke štíhlému vysílači stojícímu na zarůstající mýtině pod vrcholem. Je odtud pěkný výhled. Při úpatí mezi poli leží vertikálně od hory ves Dobratice, oddělená snadno patrnou horizontální linií dálničního tahu z Frýdku-Místku do Českého Těšína, za níž pokračuje k severozápadu stromy obrostený tok řeky Lučiny, jež se opodál vlévá do Žermanické přehrady. Podíváte-li se napravo od ní, zahlédnete též přehradu Těrlicko. Vzadu mezi oběma přehradami se nachází město Havířov a úplně na obzoru se v širokém pásu rozpíná ostravská aglomerace s velkými městy jako Ostrava, Orlová, Karviná a za dobrého počasí možná i Bohumín. Částečně je u dálnice vidět též areál nošovické automobilky Hyundai.

Přes zalesněný vrchol Prašivé (843m) vede neznačený chodníček, tak se nenechte zmást a vydejte se vyšlapanou pěšinou napravo. Trasa obkružuje jižní svah a na hřeben se vrací nad plochým sedlem. Mírně sejdete dolů, pak zas mírně pošlapete nahoru a vrchol Čupelu (872m) obkroužíte pro změnu zleva, přestože i tady jde neznačená pěšina rovně přes vrchol. Už krátce po sejití z hřebene budete svižně klesat. Přitom po pravé straně minete Žulovou studánku, pramen upravený 6.4. 1985 junáckým oddílem Kosmík z Havířova a vyzděný po roce 2005. Na hřebeni se opět setkáte s „přesvrcholovou“ pěšinou a lesem klesáte do horského sedla, kde se nachází plácek s lavičkami, improvizovaným ohništěm a rozcestníkem Pod Čupelem (800m). Ušli jste 2,5km a před sebou máte 1km. Cedule s bílým hrotem ukazuje do strany 1km k modré značce z Prašivé do Pražma, konkrétně k vyhlídce Nad Vysutým (700m).

Ze sedla pod Čupelem stoupá široká lesní pěšina opět středně do kopce. Stejně jako v předchozích případech, i přes vrchol Kotaře vede neznačený chodníček, červená značka jej však obkružuje zleva. Ihned se dostáváte na malou mýtinu, odkud lze matně mezi stromy rozeznat sousední vrch Kyčera (768m) a část Prašivé (843m). Mezi nimi protéká lokálně významná říčka Stonávka, jež napájí Těrlickou přehradu a vyvěrá právě tady na Kotaři. Její pramen však neuvidíte, nachází se totiž až o dost níž v úbočí. Asi 150m před ukazatelem Kotař, rozc. (800m) narazíte zato na jiný pramen. Říká se mu Nad Odnohou, není upravený a slabě teče přímo přes cestu. Zde již hřebenová linie opět svižně klesá. Červená turistická značka spolu s běžkařskou trasou pokračuje 0,5km k chatě na Kotaři, ovšem můžete si vybrat také modrou, která schází 5km do Komorní Lhotky a končí po 9km v Hnojníku. Její druhé rameno sleduje hřeben, a pak schází 3,5km do Morávky.

Klesání k chatě je mírné a pohodlné. Dřevěná turistická chata na Kotaři stojí na ne příliš udržovaném odlesněném plácku při úpatí vrchu Lipí. Postavena byla v roce 1936, slouží jako hostinec s venkovním posezením a dá se tu i přespat. Z terasy se otevírá výhled na Lysou horu (1323m), nejvyšší vrchol Beskyd s dominantním vysílačem, kus podkovy Travného (1203m) a maličký vrch Obora (702m). Před chatou stojí u vyježděné cesty Kotař, tur. ch. (795m) se zmiňovanými modrými šipkami 3km do Morávky a 5,5km směrem zpět ke Komorní Lhotce. Po červené to sem byly od Prašivé 4km a vás teď čeká ještě pochod 2km k chatě na Ropičce.

U chaty v úbočí vrchu Lipí (901m) stojí asi 100m lyžařský vlek a opět přes něj vede chodníček. Turistu může zmást široká cesta od vleku dolů doprava, jež se může jevit jako ta správná, jenže jde bohužel o trasu modrou, vedoucí do Morávky. Červená hřebenovka šplhá krátce proti sjezdovce a poté se jímá obkroužit vrchol zprava z jihu. Překračujete kořeny stromů vrostlé do pěšiny a hned tu je první výhled do dáli, který však odpovídá výhledu z terasy chaty na Kotaři, jen je teď vidět už téměř celý Travný (1203m) včetně nevýrazného předvrcholu Malý Travný (1099m). Druhý omezený výhled následuje po chvilce a ukazuje bezejmennou rozsochu (706m) Kotaře a část údolí řeky Morávky. Po úbočí Lipího vede vyšlapaná lesní stezka. Dlouho táhle na střídačku stoupá a klesá (spíše stoupá), přičemž také prochází kolem údajně léčivého pramene kpt. Blechy. Pramen je zakryt kameny a na kovové cedulce se píše: „Štábní kapitán Rudolf Blecha, člen protifašistické odbojové skupiny „Obrana národa.“ Zraněn fašisty na Goduli, zemřel v dubnu 1945 v Mauthausenu. Pramen obnovil Sokol Český Těšín 1995.“ Asi 100m za pramenem je pak malý průsek, kde můžete vidět nejdříve lučinaté údolí Velký Lipový uzavřené oblou Kyčerou u Morávky (833m), za níž v dálce stojí hora Slavíč (1054m), po obzoru se lehce vine část hraničního hřebene při Malém Polomu (1060m), je vidět masiv Travného (1203m) a v údolí centrum obce Morávka. Jste právě v polovině délky trasy.

Při návratu na hřeben uvidíte ještě jeden průsek směřující nahoru k vrcholu Lipího, ovšem stezka jej podchází a vede nyní po rovince smrkovým lesem. Trochu mimo chápání je zde krátký úsek, kdy značka opouští širokou pěšinu a prochází neudržovaným prostranstvím pár metrů od ní, ale toho si stejně asi ani nevšimnete. Brzy již hřebenovka naznačuje opět stoupání, nicméně znova se místo na vrchol Ropičky (918m) vydává do strany a obkružuje jej zprava. Z lesa seběhnete přímo u turistické chaty.

Dřevěná turistická chata Ropička stojí v místě spojení rozsoch Prašivá a Godula, pod zalesněným vrcholem Ropička. Původní chata byla postavena polským turistickým spolkem Beskyd v letech 1911-1913. Otevřena byla 16.6. 1913, avšak brzy nato, v noci ze 3. na 4.4. 1918, vyhořela. Současnou Bezručovu chatu zbudoval Klub československých turistů, odbor Slezská Ostrava. Základní kámen byl slavnostně položen 25.5. 1924, posléze 5.10. téhož roku byla chata otevřena. Od 60.let až po 80.léta prošla „socialistickým“ vývojem, kdy zejména její interiér se tomuto období silně přizpůsobil. Přelom století znamenal pro chatu Ropička vůbec nejtěžší epochu, protože byla ne příliš úspěšně provozována různými nájemníky, kteří ji postupně dostali do žalostného stavu. V roce 2008, z titulu srdečního vztahu a za pomoci ryze soukromých finančních prostředků, začala celá série oprav a nastartovala se její nová éra. V okolí chaty a části přízemí je část určená pro turisty, ostatní část slouží komerčním účelům, aby si tak vydělala na svůj provoz, obnovu a další rozvoj. Chatu je možné si pronajmout, její kapacita činí 30 lůžek. Dojezd možný na základě povolení.

U chaty stojí ukazatel Ropička, tur.ch. (900m), pomocí něhož se správně nasměrujete k nejvyššímu vrcholu celé této soustavy rozsoch, od níž získala také svůj název – Ropice (1082m). Nejdříve vás však čeká 2km dlouhý úsek s několika výhledy. Od Prašivé jste vzdáleni 6km, po zelené 6km od Morávky či z druhé strany 5km od Komorní Lhotky. Široký udusaný koridor překonává malý hrbol v hřebeni a opět se ocitá v rovném sedle. Tady se díky průseku může předvést v plné kráse sousední mohutná hora Javorový (1032m), jejíž jedno odtud viditelné rameno končící Gutským vrškem (741m) zakrývá pohled na Třinec. Hřebenovka počíná stoupat na Příslop (945m), kudy jako v předchozích případech vede napříč vrcholem neznačená pěšina. Turistická značka obchází vrchol zprava, středně stoupá a otevírá přes průsek daleký výhled na Lysou horu (1324m), úpatí Travného (1203m) s částí obce Morávka, částečně na Pražmo, vršek Ondřejníku (964m), v dáli lze zahlédnout štramberskou Trúbu či kompletní Palkovické hůrky (660m). Hřeben za Lipím je opět rovina, jež po chvíli přichází na odlesněné prostranství s odpočívadlem. Odtud můžete prvně pozorovat kupovité vršky Velký Lipový (1003m) a Ropice (1082m). Při úpatí Velkého Lipového stojí ukazatel Pod Velkým Lipovým (925m).

Velký Lipový je první vrchol hřebene, přes který musí značka přejít a věřte, je to fuška. Na Ropici zbývá 2,5km, avšak alternativně se dá přejít i po žluté 2km na Šindelnou a odtud pak 1km po modré. Žlutá jinak vede také 4km na Morávku. Pod Lipovým si můžete vybrat ze tří chodníčků, ale ten pravý je ten úplně vpravo. Po hrubém kamení stoupáte táhle ostře vzhůru na Velký Lipový (1003m). Kruhový výhled tu však nehledejte, nahoře vás čeká jen malý palouk a kovová tyčka označující nejvyšší bod. Značka se tudy jen mihne a stáčí se hned nalevo, travnatou pěšinkou do mírného sedla. Zmíněný nejvyšší vrch horské skupiny Ropice (1082m) již ční nad korunami smrků a čeká, až se pustíte i do jeho zdolávání.

Většina návštěvníků zřejmě respektuje, že turistická značka obkružuje úbočí hory z pravé strany, avšak najdou se i takoví, co nadále prošlapávají neznačenou pěšinu na vrchol. Červená znamení vás povedou prosvětleným lesem, v němž kousek od pěšiny vyvěrá čistý pramen plný drobného vodního hmyzu. Ve východním sektoru hory se opět setkáte s průsekem směřujícím k vrcholu. Kdo tak dosud neučinil, nechť vyrazí pár desítek metrů do kopce podívat se, jak to nahoře vypadá. Vrchol Ropice (1082m) je podlouhlý, lehce odlesněný, bez výhledů a v nejvyšším místě naleznete vedle zrezivělého geodetického bodu také dřevěnou tabuli s názvem hory a improvizovanou lavičku. Poměrně nedávno zde byl instalován také dřevěný Perun bez nohou, třímající v ruce blesk. Na vysvětlující tabulce se lze dočíst toto: „Perun na Ropici (Pierun) je jedním ze slovanských bohů, kteří byli na našem území uctíváni, stejně jako Svantovít, Radegast a Dažbog. Perun je bohem hromů, bouře a blesků, ale také úrody. Symbol vzájemné tolerance a svornosti Čechů, Slováků a Poláků.“ Má též funkci boha deště, ovšem v době expanze Slovanů v 10.stol. získal funkci válečnou a právní, např. se stal ručitelem smluv s Byzantskou říší. Jeho jméno se dá odvodit z „per“ (prát, bít) a „-un“, což je zesilující přípona. Znamená tedy „Ten, kdo silně bije.“ Podle zpráv ze 6.stol. byl ctěn jako nejvyšší bůh, na konci pohanské doby byl však mimo Rusko většinou nahrazen bohy lokálními. Perunovi byly většinou přinášeny potravinové oběti (chléb, maso, drůbež apod.), někdy však staří Slované zabíjeli obřadně i lidi. Z roku 983 n.l. je znám konkrétní případ, kdy byl obětován člověk – křesťan za to, že Peruna označil za modlu (falešného boha). Perunovým atributem byla sekera jakožto symbol blesku. Vzhledem k tomu, jak vážně brali Perunův kult Slované v Rusku, Pobaltí či Polsku, působí jeho rozesmátá socha na Ropici spíš jako karikatura. Jestli to byl záměr nebo zda si autor o tomto staroslovanském božstvu nic nenastudoval, to nevím. Každopádně s tolerancí a svorností nemá Perun taky pranic společného – a nikdy neměl, když byl přece bohem války…

V roce 2010 se začalo pracovat na vyhlášení Přírodní rezervace Ropice, resp. Ropice I. a Ropice II. Větší rezervace Ropice I. obklopuje vrcholy Ropice a Velký Lipový a je převážně situována na strmých severních svazích obou vrcholů v pramenné oblasti Ropičanky. Menší Ropice II. se rozkládá jihovýchodně od kóty Ropička, na strmých svazích zdrojnic Velkého Lipového potoka. Celková rozloha 255,3ha. Rezervace zahrnují přírodě blízké lesní ekosystémy tvořené převážně starými bukovými lesy s doupnými stromy či smíšenými porosty s převahou smrku. Dále jsou zde předmětem ochrany geomorfologické jevy a procesy jako skalní stěny a suťové pokryvy na svazích, především však rozsáhlé svahové deformace vyvolané skalní lavinou na severním svahu Ropice. Příznačný pro celý severní svah Ropice je vysoký stupeň tektonické porušenosti godulského souvrství. Unikátní přírodní archiv o dynamických geomorfologických procesech představuje zazemněné hrazené jezírko u severní hranice PR, které vzniklo přehrazením skalní lavinou. Severní svahy tvoří tzv. nivační kotel, což je obdoba ledovcového karu, svahů amfiteátrovitého tvaru v závěru ledovcových údolí. Ty se utváří destruktivní činností ledovcového tělesa, kdy led samotnou svou vahou může vytrhávat celé bloky hornin a postupně tak ohlazuje podloží. Kary bývají obvykle ze tří stran obklopeny strmými srázy a čtvrtou stranou je odváděna ledovcová masa. Zde odvádí sníh a vodu říčka Ropičanka. Na území PR byly zjištěny regionálně významné montánní a submontánní druhy květeny jako mléčivec alpský, kamzičník rakouský a pérnatec horský. Nejvýznamnější je nález kozlíku trojeného, zajímavý je výskyt kýchavice bílé Lobelovy či oměje pestrého na lesních prameništích. Z mechorostů jsou to játrovka kýlnatka zavlažovaná a palčice vykrojená, které patří v Beskydech ke vzácným druhům, vyskytujícím se jen v nenarušených biotopech. Na území bylo zaznamenáno 62 druhů ptáků, z toho 46 druhů zde hnízdí a 19 je zařazeno mezi zvláště chráněné podle zákona. PR Ropice je prokazatelně součástí trvalého biotopu medvěda hnědého, rysa ostrovida i vlka.

Po návratu na původní trasu brzy vyjdete na zčásti odlesněném prostranství, odkud se naskýtá dosud nejkrásnější výhledové panorama. Zprvu upoutá sevřené údolí potoka Slavíč. Úbočí, jež odtud vidíte zcela vpravo, jsou východní partie Slavíče (1054m). Zvláštní klínový pahrbek jménem Babí vrch (952m) jej spojuje s nejbližším protějším kopcem, Kalužným vrchem (993m), přičemž oblíbená hřebenová magistrála pokračuje ještě dále přes Smrčinu (1014m) až sem k Ropici (1082m). Pohlédnete-li dál přes údolí potoka Slavíč, spatříte horní partie hraničního hřebene s největším vrcholem Velký Polom (1067m) přímo jakoby za Babím vrchem. Opodál vpravo v hřebeni pak vystupuje také výrazný homolovitý Burkův vrch (1031m) a při dobrém počasí lze tímto směrem spatřit též Malou Fatru s nezaměnitelným horským útvarem Veľký Rozutec (1609m). To za Smrčinou pro změnu zčásti vyčuhuje temeno hory Kozubová (981m) a v dáli se rozkládá šedomodrá linka dalších slovenských hor, za nimiž však dobrému pozorovateli neuniknou ani rozeklané Tatry. Popojdete-li posléze ještě kousek dál ke dřevěnému odpočívadlu, rozevřou se pohledy navíc na polskou stranu. Předně se vedle Kozubové vyrýsuje protáhlý Ostrý (1044m), v jehož směru lze dále identifikovat hraniční hřeben v oblasti Velkého Stožku (978m), níže hustě zabydlenou oblast Trojmezí a zcela vzadu polsko-slovenský velikán Babia Góra (1722m).

Vyšlapaná měkká pěšina vchází mírným klesáním do lesa, stáčí se okolo jakéhosi vodního zdroje, zužuje se a hustý les kolem tmavne. Opět se rozšiřuje až ve volnějším lesním prostoru, kde vás posléze čeká frekventovaná křižovatka Ropice rozc. (1005m) s podtitulem: „Nejvyšší vrchol 1082m vých. hřebene Beskyd. Zimní táboření 1987-1996.“ Od Prašivé to sem bylo 10,5km, přičemž hlavní červená hřebenovka pokračuje ještě na Kalužný (3km) a Slavíč (6km). Nově se tu pak odpoutává ještě modrá turistická značka vedoucí na Šindelnou (1km), Javorový vrch (5km) a do Gutů (9km).