Nošovice, pivovar, BUS (344m) – Nižní Lhoty (355m) – Vyšní Lhoty, u kříže, BUS (371m) – Kamenité, rozc. (480m)

Kdybyste prodloužili zelenou turistickou značku z Nošovic až do Frýdku a na druhé straně na Malou Prašivou, zrekonstruovali byste pravděpodobnou trasu prvních procesí věřících, stoupajících k poutnímu kostelíku sv. Antonína Paduánského. Takto má trasa jen 6km a kopíruje jedinou cestu, jež na Prašivou ještě v půlce 19.stol. podle historických map vedla. Poutní stezka se táhne přes tři vesnice a je lemovaná sakrálními objekty. Výhledy jsou spíše lokálního charakteru, přesto však pěkné. Trasa je vhodná pro cyklisty i dětské kočárky.

* * *

Co říct o malé, avšak pivem proslulé a obří automobilkou poznamenané obci Nošovice? Nošovice, původně Potměnošovice, vznikly kolem roku 1447, kdy se o nich hovořilo, že se tam teprve klučí lesy. Pověst praví, že původní název vsi byl odvozen od toho, jak místní lidé tajně v noci (po tmě) nosili v nůších sukno k prodeji na panskou valchu, jen aby nemuseli platit vrchnosti poplatek. Odtud pochází i motiv obecního znaku. Obec však ve skutečnosti pojmenoval lokátor Potmienoss, který osídloval pustá místa mezi Nižními Lhotami a Dobrou. První písemnost zmiňuje Potměnošovice v roce 1573. Podle urbáře z roku 1580 měly 22 osadníků, tj. asi 110 obyvatel. Od roku 1664 nese obec své současné jméno a má dvojnásobek obyvatel. Lidé pracovali především v zemědělství, tkalo se plátno a počátkem 19.stol. produkovala místní sklářská dílna vojenské polní láhve. V Nošovicích se tradičně vyrábí kysané zelí, které díky užití převážně ruční výroby včetně šlapání nohama získalo v roce 2007 ochrannou známku. Největší památkou v obci je zachovalý podhorský úsek přirozeného divočícího toku řeky Morávky a kaplička Piket z roku 1812 na rozhraní Dobré, kde byla během napoleonských válek svedena bitva a pohřbeni jsou pod ní padlí vojáci.

V centru Nošovic se počíná jedna z vůbec nejstarších turistických tras, kterou v Beskydech máme. Nejméně dvě staletí před založením jakýchkoliv spolků na podporu organizované turistiky zde totiž existovala regionální „turistika církevní“, o níž s jistotou víme, že byla prvním hybatelem lidských mas ve směru k horám. Začalo to ve chvíli, kdy se majitel frýdeckého panství, hrabě Jiří z Oppersdorfu, v loveckém zápalu vzdálil od své družiny, když pronásledoval postřeleného jelena na vrchol Prašivé. Opřen o mohutný strom se podle legendy postavil proti rozzuřenému jelenovi, znova po něm vypálil, jenže netrefil. Jelen se proti němu rozběhnul a přimáčkl hraběte parožím ke kmeni. Náraz byl tak silný, že se ani jeden z nich nedokázal vyprostit. Zatímco zaklíněný jelen na svá zranění sešel, vyděšený hrabě volal o pomoc. Polomrtvého ho až po třech dnech nalezli jeho sluhové, když pročesávali les. Jako výraz vděčnosti za záchranu života pak nechal hrabě z Oppersdorfu na místě oné události postavit v roce 1640 dřevěný kostel zasvěcený sv. Ignáci z Loyoly – v roce 1673 přesvěcený na kostel sv. Antonína Paduánského. Bezprostředně od jeho výstavby se na Prašivé začaly konávat mše a poutě, od roku 1891 se k nim přidaly navíc tzv. tábory lidu (řečnická shromáždění). Poutě a tábory přitahovaly obyvatelstvo z dalekého okolí a těšily se mimořádné návštěvnosti. Historické prameny zmiňují až 8000 poutníků na jedné pouti. Přicházeli měšťané z Frýdku, Místku, Těšína a také z Jablunkova, lidé z okolních vsí a někdy i Slováci z uherské strany. Jednotliví poutníci ke kostelu přicházeli i mimo poutě a u zavřeného kostelíku konali svou soukromou pobožnost.

Hora Prašivá, resp. Malá Prašivá (707m), patří spíše k těm méně vysokým a je ze všech stran snadno přístupná. Snad i proto nemine den, aby se k tamním lákadlům – kostelu a turistické chatě – nevydal aspoň jeden turista. O víkendech nebo o svátcích na ni pak míří doslova procesí lidí. Vydejte se tedy k úpatí Malé Prašivé po „poutní“ zelené turistické stezce z Nošovic, lemované drobnými sakrálními stavbami!

Zelenohrotý rozcestník Nošovice, pivovar, BUS (344m) je situován na kandelábru naproti vjezdu do areálu Plzeňského Prazdroje, jenž zde produkuje oblíbené pivo Radegast. V 60.letech bylo rozhodnuto najít na severní Moravě vhodnou lokalitu pro nový moderní pivovar s velkou kapacitou soustředěnou na jediném místě. Po pečlivém vyhodnocení byla vybrána právě obec Nošovice. Rozhodujícími důvody byly vhodné klimatické a ekologické podmínky této oblasti, dostatek kvalitní horské vody, blízkost ostravské aglomerace, kvalifikovaná pracovní síla i možnost dostatečného odbytu. Výstavba pivovaru započala 7.7. 1966, kdy byl položen základní kámen a první várka piva pak byla uvařena 3.12. 1970. Na chuti Radegastu se podepsaly dva důležité elementy – chutná voda z říčky Morávky a první sládek Jaromír Franzl. Právě on prosadil, že pivo z Nošovic bude mít hořkou chuť, což v té době nebylo obvyklé. Jaromír Franzl byl šestým sládkem v rodinném klanu Franzlů. Mezi lety 1942-1969 prošel celou řadou moravských pivovarů od funkce výrobního náměstka až po ředitele. Pivovar Radegast, kde působil 10 let v pozici sládka a další 2 roky jako ředitel, byl vyvrcholením jeho profesionální kariéry. Ačkoliv poté odešel do důchodu, po roce 1989 se vrací, aby pomohl při zavádění technických inovací. V roce 2005 byl Jaromír Franzl uveden do Síně slávy českého pivovarnictví a sladařství, čímž se zařadil mezi největší osobnosti oboru. Dnes je Radegast druhým největším pivovarem v Česku. Současná roční produkce je přes 2 miliony hektolitrů tradičního českého piva plzeňského typu. Pivovar má vlastní sladovnu a zaměstnává celkem 340 lidí. Zdejší pivo je dlouhodobě nejoblíbenější na Moravě. Průzkum, uskutečněný mezi Ostravany staršími 18 let odhalil skutečnost, že 74% respondentů považuje značku Radegast za symbol moravskoslezského regionu. Za nejlepší pivní značku vyráběnou na Moravě ji považuje 81% dotázaných. Každý pátý dotázaný si myslí, že Radegast velmi dobře reprezentuje Českou republiku v zahraničí. Nealkoholické pivo Birell, kterému zdejší sládci rovněž vdechli život, je nejoblíbenějším nealkoholickým pivem v ČR. Toto a mnohé další o výrobě piva Radegast se můžete dozvědět při exkurzi nebo v návštěvnickém centru pivovaru, kde vás rádi uvítají. Spousta je toho napsaná také na panelu Naučné stezky Prašivá, jejíž první panel se nachází jen asi 115m od prvního rozcestníku směrem k Dobré.

Zelená značka se vydává rovinkou po dlážděném chodníku podél hlavní silnice. Díky tomu, že jde o staletí neměnný průtah napříč obcí, setkáte se zde se všemi pamětihodnotmi. Jako první po cca 400m uvidíte nalevo školní budovu z roku 1875 a před ní památník padlých v 1.sv. válce a 2.sv. válce. Během té druhé zahynulo 13 nošovických občanů a obec dočasně rozsekla hranice Protektorátu.

O dalších asi 300m dál stojí tzv. kaple na Horním konci čili Studentská kaplička. Drobná klasicistní kaple byla vystavěna v polovině 19.stol. na vyvýšeném břehu v místě, kde končila zástavba obce, nicméně v důsledku postupného zvyšování úrovně silnice se její zamřížovaná nika se svatými obrázky ocitla takřka v rovině s cestou. Podle pověsti ji nechal postavit bohatý sedlák z Morávky, který na tomto místě ztrestal svého syna za špatné výsledky pololetního vysvědčení. Syn se poté zlepšil v prospěchu a stal se jedním z nejlepších studentů reálného gymnázia ve Frýdku (čerpáno od Prof. Bohumila Kocicha, překladatele nošovické kroniky z němčiny do češtiny, která se bohužel nedochovala).

Na pětisměrné křižovatce odbočte doprava, jakoby k Lysé hoře (1323m), jež se v dáli pyšní svým vysílačem. Ve směru hlavního tahu pozůstává podkova Travného (1203m) jako rozpůlená bábovka od babičky, k níž se ze strany přimykají kupky vrcholků kolem Prašivé (843m) a Godula (737m). Opětovným posunem po rovinaté asfaltce se dostanete na travnatou parcelu s kruhovým výhledem. Krom dříve jmenovaného tak můžete natočit hlavu ke Skalické Strážnici (438m) nebo pohlédnout na chátrající objekt starého gruntu, který tu takto stojí už přibližně 150 let.

Kaplička na Dolním konci u cesty je drobný zděný objekt, značící dříve okraj Nižních Lhot. Přísluší ke gruntu č.p. 1, jehož původní majitelé kapličku neznámo kdy, patrně však někdy koncem 19.stol., při svém statku vystavěli. Bílá kaple na půdoryse obdélníku s mírně ustoupeným půlkruhovým závěrem je zakončena atypickou čtvercovou stanovou střechou, která se shoduje s půdorysem zděné spodní stavby. Zděnou část završuje mohutná, jednoduše profilovaná korunní římsa. V čelním zděném štítu je umístěna drobná prázdná nika. Jediným a hlavním otvorem do kaple jsou vstupní dveře s půlkruhovým závěrem, jež kryjí dřevěné dveře s mříží. Kaple je dodnes v majetku majitelů usedlosti č.p. 1.

Nižní Lhoty jsou malou vesnicí, rozkládající se v prostředí údolní nivy řeky Morávky. Stejně jako okolní obce vznikla lánovou kolonizací na přelomu 13. a 14.stol. a pod svým prapůvodním jménem je pravděpodobně zahrnuta i v soupisu daňově povinných vsí z roku 1305. Buď tehdy byla součástí Vyšních Lhot anebo šlo o Rudgerovu Ves, později v roce 1450 označenou jako Rozkova Lhota. Samostatnou Dolní či Spodní Lhotu známe z pramenů až v roce 1573, kdy těšínský kníže Václav prodal Frýdecko bratrům Matyášovi a Jiřímu z Logova. Víme, že zde v roce 1580 sídlilo 10 sedláků a svobodný fojt. S Nižními Lhotami se poprvé setkáváme až v gruntovní knize z let 1607-1739. Obec v té době měla typický zemědělsko-pastevecký ráz. Skutečnost, že v 18.stol. silnice vedoucí údolím do horské oblasti vedla již mimo zastavěnou část obce, měla za následek její izolovanost a jen velmi pomalý hospodářský růst. V obci byl jeden obchod se smíšeným zbožím, hostinec, výčep, mlýn, krejčí a stolař. Bezzemci a chalupníci se kromě námezdní práce živili tkalcovstvím, jak tomu bylo i v ostatních podhorských obcích, později začali dojíždět do tkalcovských továren ve Frýdku či Ostravě. Společenský rozvoj pozorujeme spíše v touze obyvatel po obecném vzdělání. Děti chodívaly do vzdálené školy v Dobré a měly z různých důvodů nepravidelnou docházku. Škola v Nižních Lhotách byla proto zřízena roku 1870 v soukromé chalupě č.p. 27 a o 5 let později se přestěhovala do vlastní budovy, kde se učilo 97 let, než byla pro nedostatek dětí zrušena. V roce 1924 spustila obec amatérskou (vodní) elektrárnu na statku Eduarda Muroně a v roce 1933 vznikla druhá ve mlýně Pavla Matuška. Plošná elektrifikace přišla až o dalších 7 let později.

Pokračujete úzkou, lehce se klikatící asfaltkou po rovince mezi domky a zahrádkami do centra, kde stojí Obecní úřad. U něj na sloupu visí ukazatel Nižní Lhoty (355m). Zjistíte, že jste urazili 1,5km a stejná dálka vás čeká, než potkáte příští rozcestník. Zatím si můžete odpočinout ve stínu stromů čtením druhého informačního panelu NS Prašivá, který pojednává o historii obce, o jejím bohatém spolkovém životě a o největších místních cennostech.

Stezka nabírá trajektorii k velké kapli Navštívení Panny Marie, jejíž věž se vzpíná proti podobně vysoké věži protější hasičské zbrojnice. Zbrojnice je starší (1931) a najdete na ní pamětní desku se 14 jmény občanů padlých v 1.sv. válce. Základní kámen zděné římskokatolické kaple byl slavnostně posvěcen na Hod Boží Svatodušní 9.6. 1946. Kaple částečně supluje kostel. Stojí na místě původní dřevěné zvonice z roku 1867, byla vysvěcena 28.10. 1946 a je zasvěcená Panně Marii Frýdecké jako poděkování za ochranu obce během 2.sv. války. Toto poděkování je vyjádřeno i plaketou vedle vchodu.

Jak budete vycházet z obce, stav asfaltky se postupně zhorší a vyvede vás na prázdný pozemek ohraničený lesem. Pozor, kolem plotu posledního domku nebo pak pod dráty elektrického vedení tu odbočují vyježděné koleje směrem k řece (v létě zahlušené plevelem), kam byste se rozhodně měli podívat! Na víc než 5km dlouhém úseku řeky Morávky byla roku 2007 vyhlášena Národní přírodní památka Skalická Morávka, která se právě zde, na hranici katastrů Nižních a Vyšních Lhot doširoka rozlévá. NPP chrání přirozený divočící tok řeky ve štěrkových náplavech, jaké vídávali dřívější poutníci každý den, neboť přesně tak, jak dnes vypadá tento úsek Morávky, vypadaly původně všechny beskydské toky, než je člověk uměle zreguloval do rovných koryt. Řeka vytváří mělké a široké řečiště, štěrkové lavice a říční ramena. Při zvýšeném průtoku vody běžně dochází k přesunování štěrkových náplavů a při povodních se koryto může posunout až o stovky metrů. Takových typů toků jsou v České republice už jen poslední zbytky. Řeku obklopují zachovalé jasano-olšové lužní lesy, na náplavy je vázána řada vzácných druhů rostlin a živočichů. Mezi stromy najdeme vzácnou vrbu lýkovcovou, z keřů zde obývá jednu z posledních lokalit kriticky ohrožený židoviník německý. Vyskytují se tu přeslička různobarvá, třtina pobřežní, z živočichů třeba rak říční, mihule potoční, vranka pruhoploutvá, volavka bílá, pisík obecný, kulík říční, ledňáček říční, vydra říční aj. Skalická Morávka je jediným místem v ČR, kde se objevuje saranče marše Türkova a poprvé v rámci celé ČR zde byly nalezeny také dva druhy pavouků. Pro ochranu území je důležité zachovat přirozený dynamický vývoj říčky. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, řeka Morávka trpí nedostatkem štěrků. Příčinou je soustava vodních děl výše proti proudu a hrazení bystřin v horních částech povodí. Vyvstává tu velké nebezpečí zaříznutí toku do měkkých podložních vrstev, což by mělo za následek pokles hladiny spodní vody v okolní krajině a též zánik unikátních stanovišť a na ně vázaných životních forem. Proto je ochrana štěrkových náplavů před těžbou také důležitá.

První domky obce Vyšní Lhoty vás bleskurychle navedou krátkou uličkou k ústí do hlavního silničního tahu. Nemůžete jej přehlédnout. U bíle omítnuté dřevjanky stojí čelem k cestě velký kamenný kříž z roku 1897 s krátkou citací Bible. Na kandelábru pár metrů od něj tu nenápadně visí ukazatel Vyšní Lhoty, u kříže, BUS (371m), z jehož nadmořské výšky vyčtete postupné nenápadné stoupání trasy a z jeho šipek umístění přímo v její polovině. Před sebou máte 3km.

Vyšní Lhoty patří k nejstarším obcím regionu, byly založeny někdy v letech 1288-1292 knížetem Paškem Mudrým Warmundem, proto byly zpočátku zvány Lhotou Mudrého nebo Warmundovicemi. Nejstarší písemná zmínka o vsi pochází z roku 1305, další zápis z roku 1580 obsahuje jména osadníků. V urbáři frýdeckého panství z roku 1770 jsou jména osadníků uvedena také a poznačeno, že obec čítá 118 popisných čísel. Mnohá jména z tehdejšího seznamu jsou ve vsi zastoupena doposud. Přes území obce vedla důležitá obchodní cesta zvaná Solárka, po níž se vozila sůl z Rakous, obživu však skýtalo hlavně tkalcovství a zemědělství. Roku 1900 se zde dokonce konala zemská tkalcovská a zemědělská výstava. Požár usedlosti Karla Filipce roku 1924 byl přímou výzvou k založení hasičského sboru. Přičiněním učitele Jana Mojžíška, starosty obce, došlo v neděli 22.3. 1925 k založení Sboru dobrovolných hasičů, jenž je dnes největší občanskou organizací v obci čítající více než 100 členů. Hasiči vedle svého původního poslání velmi významně působí i v oblasti kulturního a společenského života. Mezi zajímavosti obce patří raritní dělící jez s uměle vybudovaným přivaděčem vody z Morávky do Žermanické přehrady, 3 kříže, 2 kapličky, zvonička, socha sv. Antoníčka a dřevěný poutní kostel z roku 1640 na Malé Prašivé.

Zatímco původní trasa poutníků vedla po dnešním hlavním tahu centrem Vyšních Lhot, kde stojí další dva sakrální objekty, a následně odbočuje vlevo na stoupající cestu, zelená turistická značka u kříže přechází vyvýšenou silnici a stoupá domkařskou kolonií zlehka do kopce, kde se posléze stáčí napravo. Vedle autobusové zastávky ji utíná silnice Vyšní Lhoty – Dobratice. Tady odbočíte doleva a krátce půjdete po krajnici, až vás zastaví most. Panelové koryto potoka pod vámi není náhodné. Jedná se o zmiňovaný povrchový přivaděč Morávka – Žermanice. Ten vznikal mezi lety 1951-1958 spolu s přehradní hrází na Morávce a rozdělovacím jezem vzdáleným asi 1,9km proti proudu. Důvodem byla nedostatečná vodnost říčky Lučiny pro samočistící procesy a regulaci hladiny v nově budované Žermanické přehradě. Otevřený gravitační kanál se začal tvořit u přírodního koryta Lučiny ve Vojkovicích, odkud práce pokračovaly po úsecích proti proudu a rozdělily tak stávající rozsáhlá pole. Zkušební provoz pohyblivého jezu byl spuštěn v úterý 15.3. 1960 a do trvalého provozu přešel o 10 let později. Přivaděč má délku 7,5km a pomocí 20 betonových stupňů rozdílných výšek od 2,5m do 4m překonává celkový spád toku o 94m. Při zvýšeném průtoku v Morávce se voda z řeky odvádí kanálem do Žermanic, při povodních se však odtok uzavírá, aby nedošlo k jeho zanesení štěrkem. Průměrný průtok v přivaděči činí 1,9 m3/s, maximální je stanoven na 15 m3/s.

Za mostem odbočuje značka na vyježděnou stezku podél vodního kanálu. Po 400m rovinky se objevíte na příjezdové cestě ke zvláštnímu areálu. Asfaltka tady víc než středně stoupá a nahlíží na bývalý záchytný uprchlický tábor Ministerstva vnitra ČR, který se má přeměnit na vězení pro menší delikventy. To byste asi nečekali. Areál má rozlohu cca 75 tisíc m2 a jeho součástí jsou ubytovací, administrativní či skladovací prostory. Jako dočasný domov pro uprchlíky sloužil od poloviny 90.let, a to se standardní kapacitou 580 lůžek. Od prosince 2009 však není objekt využíván, neboť se přestavuje na již zmíněné vězení.

Z příjezdovky se otevírají výhledy k horám. Úplně první pohled jde k Travnému (1203m), pak je tu Lysá hora (1323m), Kněhyně (1257m), Ondřejník (964m), Palkovické hůrky (660m), Skalická Strážnice (438m), Vrchy (435m) a při pohledu do Frýdecké pánve rozeznáte také Frýdek-Místek či průmyslovou zónu automobilky Hyundai. Jediný problém je, že směrem k horám a vesnicím rostou souvislé pruhy lesů a detaily se ztrácí. Silnička stoupá a většinou nahlíží jen na Malou Prašivou (707m), pod jejímž vrcholem se nachází holý plácek pro vzlétání paraglidistů. Za chvilku se u ní zprava objeví ještě i rameno Čupelu (873m).

Před úpravnou vody stojí třetí info panel naučné stezky. Pojednává o zbojníkovi Ondrášovi. „Nejstarší zmínky o vzmáhajícím se zbojnictví na Těšínsku pocházejí z přelomu 16. a 17.stol. Neustále rostoucí nákladnost dvora těšínských knížat a rostoucí náročnost drobných feudálů, ke kterým se přidával počínající náboženský útisk, vedly k omezování práv svobodných sedláků a k zavádění nových druhů poddanských povinností. Docházelo ke skupování volenství a dědičných i zákupních fojtství. Za těchto ztížených podmínek byl častým jevem útěk poddaných z jejich gruntů na statky jiné vrchnosti, nebo muži i ženy přecházeli ke zbojníkům.“ V této době operovaly v Beskydech desítky zbojnických band, nejvíce se však proslavila skupina vedená Ondrášem Fucimanem, synem janovického fojta. Ten někdy kolem roku 1710 opustil z blíže neznámých důvodů svou relativně dobře situovanou rodinu a po 4 roky přepadával lidi v širokém prostoru od Hlučína, přes Ostravu, Karvinou, Frýdek-Místek, Raškovice a Malenovice po Brušperk. „Společníky Ondráše při přepadech byli Jura Jurášek z Malenovic zvaný Juráš, Jan Bajtek z Raškovic, Jura Břuzka ze Skalice, Jan a Ondra Chlopčíkovi z Malenovic, Kuba Dvořák z Raškovic, Kolář a Bartek Pavlosek a jeho syn ze Sedlišť, Jura Pilenda, Josef Šobišovský, Řezníček ze Staříče, Tesař z Krásné, Jiří Vojtek ze Starého Města, Kuba Žapčak z Turzovky a asi i další.“ Činnost zbojníků, ohrožující bezpečnost a klid v kraji podnítila vrchnostenské úřady k vypsání odměny 100 zlatých tomu, kdo Ondráše živého či mrtvého dopraví k potrestání. „Slib beztrestnosti potvrzený samotným císařem Karlem VI. a vysoká odměna přivedly Ondrášovy druhy k rozhodnému činu – k zabití svého kapitána. K rozhodující akci došlo v noci z 31.3. na 1.4. 1715 u „Matky Hedviky“ na Horákově šenku ve Sviadnově.“ Juráš zabil Ondráše jeho vlastním obuškem (sekyrkou). Ve Frýdku dala vrchnost Ondrášovo tělo rozčtvrtit a jednotlivé části pro výstrahu ostatním rozvěsit na hospodě u zámku, pod zámeckým kopcem, u Starého Města a u městského lesa, aby posloužily jako potrava ptactvu. Juráš a jeho zbojničtí přívrženci byli nejprve dva měsíce vězněni v těžkém žaláři ve Frýdku a teprve poté na kauci propuštěni. Protože ještě téhož dne ve frýdeckém lese přepadli syna těšínského starosty a v přepadech nadále pokračovali, byli vylákáni pod slibem odměny za Ondráše do Těšína, kam dorazili 20.8. 1716. Po předvedení před fojta a purkrabího jim bylo oznámeno, že půjdou do vězení, načež se strhla rvačka, kterou prohráli. Po výsleších byli všichni posláni na galeje, jen Jura Polenda byl oběšen a Jiří Jurášek popraven v Těšíně lámáním pomocí okutého kola.

Přepadávali zbojníci i poutníky, kteří mířili na Prašivou? Možná. Hypoteticky. Asfaltová cesta se dál táhne středně do kopce, překračuje dva potoky, prochází mezi rodinnými domy. Stejnými místy vede už staletí, jenže tehdy tu byla asi jen pole. Přesto se krajina až tak moc nezměnila. Určitě i tehdy jste mohli koukat do pánevní oblasti v krajině plné mírně svažitých úrodných polí. Na jedné straně Malá Prašivá, na druhé Lysá hora a v nížině četné obce plus vodní nádrž Žermanice jako pevný orientační bod.

V křižovatce odbočuje značená trasa vpravo a vede nyní po silnici přímo proti úpatí hory. Poslední úsek měří asi 480m a končí ve stínu lesa u cedule Kamenitý, rozc. (480m) s podtitulem „Osada Vyšních Lhot. Křižovatka pěších tras a cyklotras. Restaurace Kohútka.“ Po zelené jste ušli 6km. Poté, co si chvilku odpočinete na lavičce a zkouknete svatý obrázek s vyobrazeným sv. Antonínem Paduánským výše u cesty, můžete se pustit po červené značce vzhůru 2km na Prašivou a dále na Ropičku (8km) nebo na Slavíč (18,5km), případně opačným směrem k vlaku do Dobratic (3,5m) či k Žermanické přehradě (12,5km).

Stezkou na Prašivou stoupají rok co rok vždy první neděli po svátku sv. Antonína (13.6.) stovky poutníků. Přes Kamenitý vedla vzhůru úplně první trasa. Mše se v dřevěném kostele sv. Antonína Paduánského neslouží pravidelně. Navštívit některou z nich máte možnost právě o pouti, pak průběžně podle rozpisu o prázdninách, krmášovou mši v neděli po výročí vysvěcení kostela (16.10.) a na Silvestra se tu slouží půlnoční mše.