Kopřivnice, ŽST (330m) – Váňův kámen (450m) – Bílá hora (542m) – Štramberská Trúba (425m) – Štramberk, Národní sad (390m)

Pouhých 5km dlouhá modrá trasa z Kopřivnice přes Bílou horu do Štramberka se může chlubit vysokou koncentrací zajímavostí. Jsou to zejména nejrůznější historické budovy, cestou narazíte ale i na dvě rozhledny, dvě skály či jeskyni. Každý si tu najde to své. Většina trasy vede městskou zástavbou, což je fajn, protože výstup na kopec není nic moc a sestup je fádní. Fyzicky to ale není náročné.

* * *

Město Kopřivnice je známé především jako sídlo automobilky Tatra, s níž se pojí celá jeho novodobá historie. Katastr Kopřivnice byl však už od 2.pol. 2.stol. př.n.l. osídlen Kelty, kteří si u Šutyrovy studánky pod Červeným kamenem zřídili opevněné sídliště. Šlo o jednu z nejzazších lokalit, kde vůbec Keltové na našem území žili a kde se potkávali s lidmi púchovské kultury. Ti měli sídliště hned naproti v poloze Váňův kámen. Někdy mezi lety 1280-1290 si na úpatí Červeného kamene postavil Jindřich z Hückeswagenu hrad Šostýn, pod nímž pak vznikla ves Kopřivnice. Nejstarší písemná zmínka o obci však pochází až z roku 1437. Dne 5.10. 1621 Kopřivnici přepadli a vydrancovali vzbouření Valaši. V červnu 1695 došlo k selskému povstání. Roku 1812 zde založil Ignác Raška továrnu na keramické zboží, kterou dál rozšířili jeho syn, vnuk a pravnuk. Roku 1850 založil Ignác Šustala kopřivnickou továrnu na kočáry, z níž se o pár let později vyvinula automobilka Tatra. Hrobky obou průmyslových rodů se nacházejí na starém hřbitově pod budovou fojtství, v jejímž areálu naleznete i další movité památky. V květnu 1907 přednesl v místním přeplněném sále Amerika svůj první předvolební projev T.G. Masaryk. O 4 roky pozdě se stal Masaryk čestným občanem města. Mezi zdejší zajímavosti patří kostel sv. Bartoloměje (1895), Muzeum Fojtství, Muzeum Tatra, Lašské muzeum, 2 rozhledny, několik památných stromů či skála Váňův kámen.

Na počátek modré trasy se dostanete buď vlakem, nebo autobusem, který zastavuje kousek od nádraží. Koleje sem byly v roce 1881 přivedeny vlastně jen díky štramberskému vápencovému lomu, a to zásluhou jeho majitelů bratrů Guttmannových. Pro potřeby Tatrovky pak bylo nádraží v roce 1979 rozšířeno. Dne 2.10. 1981, u příležitosti 100.výročí dráhy Štramberk – Studénka, zahájila provoz také nová nádražní budova. Ta však není mimo svou dobovou megalomanskost ničím zvlášť zajímavá. Akorát před ní na parkovišti visí ukazatel Kopřivnice, ŽST (330m). Zatímco vaše značka míří 1,5km na Váňův kámen, druhá větev modré značky směřuje 8km do Hukvald a žlutá šipka ukazuje 7,5km do Frenštátu.

Dříve než vyrazíte na cestu, zajděte si ještě vedle do parku Edvarda Beneše, kde stojí klasicistní Šustalova vila. Tato vila byla postavena v roce 1889 a jejím majitelem byl Josef Šustala, syn zakladatele slavné kopřivnické výrobny kočárů. Od 18.2. 1999 je národní kulturní památkou. Po 2.sv. válce připadla budova městu, které v ní 24.8. 1947, u příležitosti oslav 50.výročí výroby prvního kopřivnického automobilu, otevřelo Lašské muzeum. Expozice začal utvářet ze svých soukromých sbírek slavný kopřivnický rodák, cestovatel a spisovatel Emil Hanzelka. Šlo o dokumenty mapující místní historii, archeologii, etnografii či vývoj průmyslu. Později se přidávaly sbírky spojené s továrnou Tatra a jejími výrobky, jež časem utvořily tak komplexní soubor, že se osamostatnily a přesunuly do nedalekého Technického muzea. Dnes tu ve stálých expozicích najdete hlavně historii výroby Raškovy keramické továrny a dílo kopřivnického rodáka, malíře Zdeňka Buriana. Kromě Šustalovy vily se v parku nachází též rozložitý Platan Emila Hanzelky, což je platan javorolistý vysoký asi 30m, s obvodem kmene 340cm. Za památný byl vyhlášen v roce 1997.

Modrá trasa projde nádražní ulicí a zabočí doprava ke kruhovému objezdu, odkud se naskýtá první výhled na Bílou horu (557m) s rozhlednou. Tady jen přejdete silnici a vydáte se směrem ke kostelu. Jako první po své levé ruce spatříte měšťanskou školu, o jejíž vznik se zasadil první kopřivnický nadučitel Leopold Vícha. Leopold Vícha byl vlastivědný pracovník a jeden z nejvýznamnějších sběratelů lašských lidových písní. Sic pocházel od Opavy, Kopřivnici si zamiloval. Na schůzi obecního výboru dne 7.2. 1908 navrhnul zřídit českou chlapeckou měšťanskou školu, k jejíž výstavbě došlo v letech 1909-1910. Stavbu provedl příborský stavitel Bedřich Karlseder podle návrhu firmy Vojtek a Rossmann z Polské Ostravy. Budova v sobě kombinuje novorenesanční i secesní prvky, v průčelí jsou navíc zasazeni František Palacký a Jan Amos Komenský od pražského sochaře Václava Nováka. Před školou je situován pomník padlých se sochou kováře z roku 1931 od mistra Josefa Kubíčka a po jeho straně roste památný strom Ořech Leopolda Víchy. Tento jedinec ořešáku černého je 25m vysoký a obvod jeho kmene měří 240cm. Za památný byl vyhlášen 28.4. 1997. Strom disponuje mohutnou, široce rozvětvenou korunou a svou ztepilostí představuje významný krajinotvorný prvek.

Hned za měšťanskou školou se nachází Masarykovo náměstí se sochou T.G. Masaryka od Otokara Španihela z roku 1947. Kopřivnice ji získala darem od slovenského města Nitra. Naproti přes silnici spatříte dále v úrovni náměstí tzv. katolický dům, postavený v letech 1913-1914, který využívaly místní katolické spolky k pořádání veřejných vystoupení. No a vedle Masarykova náměstí již stojí uprostřed parčíku pseudogotický kostel sv. Bartoloměje s vysokou štíhlou věží. Myšlenka na zbudování moderního svatostánku pro obyvatele rozrůstající se Kopřivnice vznikla v roce 1881 v hlavě tehdejšího faráře Rudolfa Víchy. Dosavadní dřevěný kostel sv. Bartoloměje totiž přestával farníkům stačit, a tak farář založil fond, do něhož se složili místní lidé, něco darovala záložna, něco olomoucký arcibiskup. V roce 1892 se započalo s přípravou pozemku, jenž pro stavbu chrámu poskytl majitel kopřivnické továrny na keramické zboží Jan Raška. Projekt kostela vytvořil vídeňský architekt Ludwig Schöne, stavbu vedl novojičínský stavitel Heinrich Czieke. Přípravy trvaly celou zimu. Hned v dubnu 1893 se pak začalo s výkopy a do zimy téhož roku byla celá hrubá stavba pod střechou. V průběhu dalšího roku probíhaly vnitřní úpravy. Například výzdobu provedl příborský rodák, malířský mistr Kot z Vídně. V kostelní věži visely 4 zvony, z nichž 3 pořídila rodina Šustalů, majitelé továrny na výrobu bryček. Nový kostel sv. Bartoloměje byl vysvěcen 7.7. 1895 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Ten do Kopřivnice přijel za velké slávy kočárem z Hukvald. Starý kostelík tímto datem dosloužil a byl následujícího roku stržen. Mimochodem před vchodem do kostela stojí pískovcový Krystyjanův kříž, jenž je starší než sám kostel. Někdy před rokem 1870 jej dal u okresní silnice naproti svému statku vztyčit Jan Raška přezdívaný Krystyjan. Ve spodní části podstavce čtete nápis „Odstup ode mne, abych se v čem chlubil jedině v kříži Pána našeho Ježíše Krista.“

U kostela přechází modrá značka na druhou stranu hlavní cesty, vstupuje do sídliště a pokračuje po příjemné stezce podél naddimenzovaného koryta drobného potůčku Kopřivnička. Ta pramení v nadmořské výšce 472m u Janíkova sedla pod Červeným kamenem, stéká úpatí kopce pod zříceným hradem Šostýn, protíná městskou zástavbu a v Příboře se vlévá do Lubiny. S tou teče až do Baltského moře. Kopřivnička je dlouhá 6,9km a plocha jejího povodí činí 13,5 km2. Průměrný spád toku jsou pouhé 3%.

Pod bývalým centrem staré Kopřivnice se modrá značka stáčí doprava na lávku a poprvé začíná stoupat. Právě v tomto místě narazíte na zídku zrušeného starého hřbitova. Uvnitř na středovém prostranství stával dřevěný kostel sv. Bartoloměje, zbořený po dostavbě kostela současného. Jeho vchod se nacházel přímo pod zachovanými schůdky vedoucími dnes slepě do trávy. Ačkoliv se jedná o objekt dávno zaniklý, šlo o významnou regionální památku. Nejstarší datum, kdy víme jistě, že tady tento kostel už stál, je rok 1567. Tímto letopočtem byl totiž opatřen nejstarší zvon ve věži, sv. Václav. Podle místních badatelů byl však kostel ještě staršího založení. Pravděpodobný je konec 14.stol. nebo začátek 15.stol., kdy vznikla i ves Kopřivnice. Z popudu faráře Rudolfa Víchy byl již velmi sešlý starý kostelík v roce 1871 opraven a rozšířen, přesto opět brzy přestal kapacitně postačoval. Konec kostela předurčila poslední mše svatá, která se konala v červenci 1895. V roce 1896 byl starý dřevěný kostel zbořen. Dřevo z něj se rozřezalo a prodalo lidem na otop. Veškeré vybavení kostela jako kazatelna, staré korouhve, dřevěné svícny, ornáty a jiné věci byly spáleny na polní cestě proti novému kostelu. Bývalá křížová cesta byla rozprodána mezi občany. Do nového kostela se přenesla pouze socha Panny Marie, obraz růžencové Panny Marie a sv. Josefa. Původně trojdílný oltář ze starého kostela se dnes nachází v Zemském muzeu. Zvony si po zrušení kostela odebral zvonař Hilcer.

Vstoupíte-li kovanou bránou na starý hřbitov, smíte si prohlédnout dobovou fotografii kostela na panelu Naučné stezky Lašská – Kopřivnice, která modrou značku od počátku do konce provází a poskytuje turistům hrubé informační zázemí. Všimněte si, že se na snímku zcela vpravo nachází také jedna velká hrobka v podobě křídlového oltáře. A ta se spolu s hřbitovní kaplí dochovala dodnes. Je to Raškova rodinná hrobka z konce 70.let 19.stol., symbolicky doplněná o náhrobní desky členů rodiny, zakrývající původně jejich nedaleké samostatné hroby. Ani ta novogotická hřbitovní kaple není vlastně tak úplně kaple jako spíš Šustalova rodinná hrobka. Pro továrnickou rodinu Šustalů ji v roce 1891 vytvořil Heinrich Czeike, jenž je podepsán pod řadou významných kopřivnických staveb. Kaple vyniká kombinací režného zdiva s velkolepě pojatým průčelím opatřeným pilíři. V podzemní kobce, rozšířené roku 1923, jsou uloženy ostatky 10 příslušníků rodiny Šustalů. Jinak ze starého hřbitova nic nezůstalo. Pro nezájem chátral a v 80.letech 20.stol. byl přeměněn na park.

Středním stoupáním se podél hřbitovní zdi dostanete k hlavnímu silničnímu tahu, zahnete doleva a po cca 120m dorazíte k Muzeu Fojtství, jež sídlí v areálu skutečného bývalého fojtství. Od něj je hezký výhled přes louku na Bílou horu (557m). Fojtství je 26m dlouhý a 15m široký objekt s mansardovou střechou. Vstupní síň domu je rozdělena na dvě přibližně stejné části. Vpravo měl fojt svůj byt (kuchyně, reprezentační pokoj se štukovým stropem, ložnice). U příčné chodby, přístupné z hlavní haly, byly dvě místnosti sloužící jako fojtův výminek. V levé části objektu se nacházel šenk spojený s kuchyní a zvlášť vyhrazenou místností pro honoraci. Z hlavní síně vedly schody na půdu se sýpkami. Pod fojtovým bytem bývaly kdysi klenuté chlévy a sklepy přístupné ze dvora. Po přestavbě budovy do současné podoby (1789) tu zbyl jen jeden kamenný klenutý sklep. Ve dvoře se nacházely rozsáhlé stodoly srubového charakteru. Zděný suterén jedné z nich posloužil později jako první Šustalova dílna na kočáry, ale dnes už nestojí. Ze dvora vedla brána na tzv. záhumenní cestu a na náves u starého hřbitova. K fojtství patřil navíc mlýn (zbořený v roce 1961) s rybníkem, který bral vodu z tzv. Šutyrovy studánky na svahu Červeného kamene. Tento mlýn byl příslušenstvím fojtství až do roku 1869. Fojtovi patřila dále stará bělárňa na bělení plátna, dvě velké ovocnářské zahrady, kus lesa zvaný Fojťák (vykácený) a pole táhnoucí se od fojtství až k závišickému katastru. O dědičném kopřivnickém fojtství se poprvé dozvídáme z písemné zprávy z roku 1567, kdy byl fojtem jistý Bartoloměj. K roku 1708 se připomíná fojt Jura Šustala, k roku 1722 Jura Kubík, avšak do trvalého majetku rodiny Šustalů se kopřivnické fojtství dostalo až v roce 1755, kdy ho od Jury Kubíka koupil Tomáš Šustala z Drnholce za 540 říšských zlatých. Roku 1790 převzal fojtství Tomášův syn Jakub zvaný pro svou zámožnost Fojt velký, který budovu ještě před převzetím výrazně přestavěl. V dalších letech přebírají fojtství syn Ignác (1810), jeho nejstarší syn Jan, zvaný pro svůj bohatý plnovous Fusáč (1834). Fusáčův mladší bratr Ignác, zakladatel dílny na výrobu kočárů a bryček, však otiskl svůj osud do kopřivnického fojtství asi nejvíc a zapříčinil pozdější vznik zdejšího muzea. Po něm prošlo fojtství rukama několika rodin, z nichž ta poslední, rodina Randýskových, prodala objekt v 70.letech 20.stol. podniku Tatra. Ten jej renovoval, zřídil v něm muzeum a to nakonec v roce 2005 odkoupilo město. Ve dvoře se nachází volně přístupná stodola s vystavenými bryčkami a cedulí: „V tomto domě byla zahájena v roce 1850 řemeslná výroba národního podniku Tatra v Kopřivnici.“ Našli byste tu i několik zachráněných hřbitovních křížů a uvnitř domu např. část plátna pomalovaného výjevy z dějin církve a obce, jež zdobilo vnitřní obložení starého kostela. U brány roste památný strom Fojtova lípa. Pod ní fojtové konali porady a soudili provinilce.

Ignác Šustala se narodil 7.12. 1822 a právě on se stal nakonec nejvýznamněším členem rodinného klanu Šustalů. V mládí se vyučil sedlářskému a lakýrnickému řemeslu. Po vandrovních letech, během nichž zdokonaloval svůj um, si roku 1850 otevřel ve svém rodném domě dílničku na výrobu kočárů a bryček. Jeho lehké vozíky vyhovovaly zejména potřebám venkova, a byly proto velmi žádané. Už za 3 roky zaměstnávala jeho firma 8 tovaryšů plus několik učňů. V tutéž dobu (1853) vstoupil do podniku jako investor a podílník Adolf Raška, majitel továrny na keramiku, a zrodila se společnost Ignatz Schustala & Comp., jež vyráběla bryčky, převážně tzv. Neutitscheinku, ale i velké luxusní cestovní kočáry. Vzrůstající export do Ruska, Haliče či Pruska ale i do zámoří vedl k založení odbytového skladu v Haliči a filiálek v Ratiboři, Wrocławi, Vídni, Praze, Berlíně, Černovicích a v Kyjevě. Důvodem bylo enormní geografické rozšíření „domácího“ trhu po vzniku Rakousko-Uherska v roce 1867. Šustala sám byl nejen zdatný obchodník a organizátor, ale byl velmi nadaný i po technické stránce. Ve své firmě uplatnil řadu vlastních patentů a zlepšení. V roce 1870 dokázal se 150 kvalifikovanými dělníky různých profesí vyrobit 1200 kočárů. Sortiment rozšířil i o různé užitkové vozy. Největší úspěchy slavily jeho speciální poštovní vozy. Po smrti Adolfa Rašky v roce 1877 začala mít dílna finanční potíže. Ignác Šustala proto uvítal objednávku 15 železničních vagónů pro nově otevřenou lokální dráhu Studénka – Štramberk. Přes nedostatek zkušeností v tomto oboru bylo rozhodnuto převést část kapacity podniku na stavbu vagónů, včetně zřízení vlastní tovární vlečky. Jako technického poradce se podařilo získat Ing. Hugo Fischera z Röslerstammu, který se už ve vagónařině vyznal. Později po přeměně podniku v akciovou společnost Kopřivnická vozovka roku 1890 se Fischer stal ředitelem vagónky a jejím prokuristou. Zakladatel podniku Ignác Šustala zemřel 29.1. 1891 ve Vídni raněn mrtvicí při jednání o zakcionizování firmy vídeňským kapitálem. Další rozmach podniku pod vedením svého syna Adolfa už nezažil. V roce 1897 vyrobila Šustalova firma jeden z prvních osobních automobilů v Evropě (Präsident) a v roce 1898 první nákladní automobil. Kopřivnická automobilka Tatra, do níž se Šustalova firma postupně transformovala, je dnes druhou nejstarší dosud existující automobilkou světa.

Od fojtství pokračujete asi 170m rovinkou po chodníku podél rušné silnice. Na druhé straně cesty tam uzříte kamenný Váňův kříž s téměř nečitelným nápisem „Tento svatý kříž jest vystavěn ke cti a chvále Boží od Jana Hrčka a manželky jeho Terezie.“ V roce 1863 jej dal při Starém záhumní postavit rolník Jan Hrček zvaný Váňa. Ve střední části podstavce je vyobrazen reliéf Panny Marie Bolestné, nad nímž jsou nástroje Kristova umučení a kříž s korpusem Kristova těla.

Tady silnici přejdete a vydáte se středním stoupáním mezi moderními domy až nahoru do zahrádkářské kolonie a odtud rovnou na louku při úpatí Bílé hory. Shora se otevírá celkem hezký výhled na město s přilehlými kopci, avšak výše bude ještě lepší. Hlavně nezapomeňte před osamělým keřem odbočit doprava na nenápadný úzký chodníček v trávě, jenž vás zavede ke shlukům stromů. Zde se vyplatí otočit a podívat na město pod vámi. Paneláková zástavba je zasazena v zeleni a na jejím pozadí se zvedá masiv Červeného kamene (690m), jenž je Janíkovým sedlem oddělen od nalevo situované Pískovny (584m). Vpravo od Červeného kamene se objevuje nízký vrch Na Peklech (602m) a za ním Veřovické vrchy. Jejich hřeben tvoří zleva nejvyšší Velký Javorník (917m) s rozhlednou, výčnělek Kamenárky (862m), oblouky Dlouhá (859m), Krátká (767m), bezejmenný (768m) a Huštýn (747m). Hřebenovka sice pokračuje dál, ale víc z ní momentálně vidět není. Vlevo od Pískovny se rozkládají Palkovické hůrky s předsazeným Kazničovem (601m), při jehož úpatí leží obec Mniší. Nalevo od něj v popředí dřepí malá Větřkovická hůrka (447m) a nad jejich naznačeným propojením splývavě vystupuje Hradní vrch (479m) se zříceninou mocného hradu Hukvaldy, kde ve středověku sídlila správa celého panství. Vzadu se již rozkládá hlavní masiv Palkovických hůrek složený z nevýrazných čelních vrcholů Zadní Babí hory (546m), Babí hory (619m) a nejvyššího Kubánkova (660m) situovaného napravo za hradem.

Uzoučký, očividně málo frekventovaný chodníček vstoupí do lesíka, kde se musíte potýkat s křovím. Tu se objeví cedule Přírodní památka Váňův kámen. Zmíněnou skálu Váňův kámen však spatříte až poté, co ještě kousek středně vystoupáte na izolovaný palouk. PP byla vyhlášena 17.12. 1993 na ploše 0,77ha a její ústřední dominantou je asi 15m vysoké skalisko s 11 náročnými lezeckými cestami, kde se v období první republiky začala psát historie štramberského horolezectví. Možná i proto se skála zachovala, zatímco jiné podobné útvary v okolí podlehly průmyslové těžbě vápence. Váňův kámen tvoří valouny a bloky odolného jurského vápence (usazeniny mělkého druhohorního moře), v nichž lze najít zkameněliny dávného ekosystému žijícího na korálovém útesu. Odhaduje se, že obsahuje na 600 druhů fosilních organismů. Jeho bělostná barva a nápadnost, s jakou jej eroze vypreparovala z méně odolných bašských pískovců Bílé hory, odedávna provokovala fantazii místních obyvatel, kteří jej pojmenovali Čertův kameň. Dnešní název, používaný od 19.stol., je odvozen od jména sedláka, na jehož pozemcích se nacházel. Výsušné svahy kolem skály jsou útočištěm pro mnoho teplomilných druhů rostlin a živočichů podobně jako blízké skály Štramberského krasu. V roce 1897 nalezl archeolog profesor Karel Jaroslav Maška u Váňova kamene bronzové jehlice a kolekci kamenných nástrojů z pazourku či křemene, jež nasvědčují přítomnosti pravěkého sídliště lidu púchovské kultury (120 př.n.l. až 0 n.l.). S místem je spojeno také datum 26.6. 1695, kdy se zde uskutečnilo jedno z největších selských povstání na Severní Moravě. Povstalci se tu prve srotili vlastně už v květnu 1683. Prohlásili, že trpí nouzí, neboť již nic nemají a vše museli odevzdat vrchnosti, že jsou sužováni dalekými povozy, bitím purkrabího Jana Čermáka, vězením od důchodního písaře a vymáháním posledních peněz. Spor byl tehdy ukončen smírem, ale stížnosti na biskupskou kancelář pokračovaly. V neděli 26.6. 1695 se u Váňova kamene shromáždilo asi 1500 nespokojených sedláků ze všech 30 vsí hukvaldského panství – na dohled od panského sídla, a zároveň kousek od hranic sousedního panství, kam by v případě nebezpečí uprchli. Vzbouřenci odmítli robotovat a očekávali vyjednavače. Dva dny nato přijel sám krajský hejtman František Josef hrabě z Oppersdorfu, aby je vyslechl. Poddaní si nejvíc stěžovali na hukvaldského hejtmana, purkrabího, polesného a písaře. Hrabě je napomenul, aby odešli domů a nic nepodnikali, dokud nepřijde vyřízení jejich žádosti od olomouckého biskupa (majitele hukvaldského panství). To ale neudělali. Biskup Karel z Lichtenštejna byl vzpourou na svém panství velmi pobouřen a v neděli 3.7. poslal na Hukvaldy 2 své úředníky – kroměřížského hejtmana Maxmiliána Kyselovského z Kyselova a jeho účetního Jana Ferdinanda Johna. Biskup sám doporučoval rozehnat sedláky vojskem. Jiného mínění byl však Oppersdorf. Ten se jal za sedláky orodoval, a to zejména proto, že v okolí nebylo dost vojáků, kteří by si se vzbouřenci poradili. Za Kyselovským na Hukvaldy přišli tehdy vyjednávat 2 pověření sedláci, kteří navíc sdělili, že má hejtman přijít za nimi do tábora. Ten svolil, přišel a vyzval je k jednání na radnici v Příboře. Vzbouřenci však takové jednání opět odmítli a předali mu písemné požadavky za každou obec. I když se Kyselovský též osobně přikláněl k vojenskému zákroku, nezbylo mu nakonec nic jiného než přednést vůli krajského hejtmana Oppersdorfa, že budou sedlákům roboty sníženy, což stačilo, aby se v pátek 8.7. všichni rozešli do svých domovů. Vše se zdálo urovnáno, dokud nepřišli drábi hnát robotníky na panské jako zastara. To už se hrabě Oppersdorf naštval. Postoupil celou záležitost na úřady do Brna a konečně i k císaři Leopoldovi I., který chtěl za každou cenu udržet v zemi klid, protože hrozila válka s Turky. Hrabě zakázal proti poddaným zakročit silou, sedlákům nicméně vytkl jejich chování. Smír se ale nedostavil. Do 10 dnů bylo celé panství zase na nohou a v pátek 16.7. se chtěli sedláci opět shromáždit v polích. Tentokrát to však nenáviděný hukvaldský hejtman Maxmilián Harasovský z Harasova předvídal a poslal na ně 90 mušketýrů z hradní posádky, ačkoliv mu to jeho nadřízený hrabě Oppersdorf i samotný císař zakázali. Část vzbouřenců se mu podařilo zajmout, část se rozprchla do lesů, ostatní utekli na sousední panství, kam moc hukvaldského pána nesahala. Harasovský je přesto nechal pronásledovat až tam a 24 jich v okovech přivlekl na Hukvaldy. Jednoho sedláka sám zabil, několik dalších přišlo o život. Po pár dnech dal vězně odvézt k soudu do Kroměříže. Krajský hejtman zuřil a Harasovského si pozval na zámek do Paskova na kobereček. Ten se však omluvil a nepřijel. Oppersdorf si proto předvolal všechny hradní úředníky, řádně jim vyčinil, aby s poddanými zacházeli mírně a zanedlouho potvrdil i snížení robot. Hukvaldský hejtman Harasovský byl následujícího roku ze své funkce sesazen a o 11 let později, v neděli 30.10. 1707 v noci přepaden valašskými zbojníky přímo na svém zámku v Trnávce, kde byl zmučen, okraden a zámek zapálen. Na následky bití a mučení pak zemřel. Obdobně dopadl i jeho bratr Václav v nedalekých Kateřinicích.

Raškův kámen obejdete zleva, načež zamíříte k jeho zátylku, odkud lze na skálu snadno vylézt. Pěšina se po pár metrech dostává do lesíka k rozcestníku Váňův kámen (450m). Zastaralé modré směrovky ukazují nazpět k neexistujícímu ukazateli a dopředu 1,5km na Bílou horu, ač je to ve skutečnosti jen asi 700m. Následujících cca 240m se musíte bohužel prodírat úzoučkým koridorem v džungli mladých stromů a k tomu středně stoupat proti úbočí. Pak už vyjdete na široké lesní svážnici, odkud po pár krocích dojdete do oblouku tzv. Hrstkovy cesty. MUDr. Adolf Hrstka byl prvním předsedou Klubu československých turistů ve Štramberku a KČST Kopřivnice po něm v roce 1932 pojmenoval zpevněnou cestu vedoucí na temeno Bílé hory. Na jejím začátku právě tady v zatáčce postavil klub v roce 1934 pískovcový pomník s nápisem „KČST 1934 Hrstkova cesta“. Najdete jej skrytý v zeleni v břehu nad skladem dřeva. Text „KČST“ byl za okupace poškozen Němci a turisté jej po válce schválně nechali na připomínku neopravený.

Z cesty se tu otevírá hezký výhled ke Kopřivnici. Zejména jsou vidět kopce Červený kámen (690m) s Pískovnou (584m), nad jejichž sedlem vystupuje špička nejvyššího vrcholu Beskyd, Lysé hory (1323m). Od Pískovny nalevo lze spatřit zacloněný Ondřejník (964m), od Červeného kamene napravo pro změnu zalesněný rozkydlý vrch Na Peklech (602m), za ním Velký Javorník (917m), Kamenárku (862m) a Dlouhou (859m). V cípu mezi kopci vyvstává též výřez Velké Polany (981m), předvrcholu Radhoště.

Stará úzká asfaltka ovíjí jihovýchodní úbočí Bílé hory a středním sklonem stoupá vzhůru. Jen občas dá mezi nízkými stromy nahlédnout na město, na již zmíněné kopce v jeho blízkosti, na Ondřejník (964m), nově taky na Smrk (1276m), Lysou horu (1323m) s Malchorem (1219m), na část hřebene vzdálené Prašivé, na Kazničov (601m) či Palkovické hůrky (660m). Brzy dojdete pod vrchol Bílé hory s turistickým ukazatelem Bílá hora (542m). Až nahoru trasa nevede, ale zajít tam můžete. Na konci asfaltové cesty stojí rozhledna Bílá hora s úžasným kruhovým výhledem. O zbudování vyhlídkové věže na Bílé hoře se uvažovalo už ve 20.letech 20.stol. Podle záměru štramberského starosty MUDr. Adolfa Hrstky měla na holém vrcholu vyrůst kamenná mohyla, jež by byla památníkem obětem 1.sv. války, a zároveň by umožňovala co nejlepší rozhled do kraje. Projekt však nebyl kvůli nedostatku financí zrealizován. Jednání o výstavbě současné věže se datují až ke konci roku 1997. Komplikovaná jednání v průběhu roku 1998 přinesla výsledek a dokázala spojit dvě konkurenční společnosti EuroTel spol. s r.o. a RadioMobil a.s., které dnes společně využívají vysílač nad vyhlídkovou plošinou k pokrytí Štramberka a Kopřivnice televizním signálem. Stavební povolení nabylo právní moci 6.10. 1999, takže většina výstavby probíhala v zimních měsících, což podstatně komplikovalo montážní práce, zejména pak instalaci betonového dříku, který vyžadoval použití speciálního jeřábu o nosnosti 90 tun. Dodavatelem stavby včetně projektové dokumentace byla Teplotechna Ostrava a.s. Moderní architektonickou konstrukci rozhledny na Bílé hoře navrhnul Ing. arch. Milan Šmíd, jenž pro vnější spirálové schodiště využil tvar šroubovice DNA. Vlastní víceúčelová věž je postavena na betonových základech hlubokých 1,5m o průměru 11,5m. Ze základů vychází betonový dřík, který se skládá ze skruží skládaných na sebe. Průměr těchto skruží je 2,6m s tloušťkou stěny 21cm. Vrchol věže je tvořen ještě několik metrů vysokým kónickým vysílačem, na němž jsou upevněna technologická patra. Pro stavbu bylo použito 520 tun betonu a 39 tun ocelových konstrukcí. Samotný železobetonový vrchol věže s vysílačem váží 11 tun. Pro zachování koloritu okolní krajiny bylo přeloženo i nadzemní vedení elektrické přípojky do země. Hodnota celé investice dosáhla téměř 12mil.Kč. Město Kopřivnice zajistilo zbudování přístupové cesty, na níž se podílelo částkou 2mil.Kč. Slavnostní uvedení rozhledny do provozu proběhlo 28.4. 2000. Rozhledna na Bílé hoře dosahuje výšky 43m, vlastní vyhlídková plošina se nachází ve výšce 26m, má užitkovou plochu 42 m2 a nosnost 500 kg/m2. Znamená to, že kdyby nebyl počet osob na věži omezen požárním předpisem, unesla by víc než 200 dospělých osob. Rozhledna je navržena tak, aby při orkánu o rychlosti 176 km/hod. neměl vrchol odchylku od osy víc než 27cm. Je tedy i ve větru velmi stabilní.

Příští turistické zastavení očekávejte ve Štramberku u Trúby, je to asi 1,5km daleko. Během té doby zdoláte středně ukloněnou klesající pěšinu v lese na severní straně hory, která není ničím zvlášť zajímavá, dokud nevyjdete z lesa ven. Z periferie Štramberka shlédnete okraj Libotínských vrchů s napůl travnatým Puntíkem (500m) či Libhošťskou hůrku (494m) a v dáli za nimi rozlehlé nížinnaté Poodří. Najděte info panel naučné stezky s názvem Skála Rudý a u něj se dejte podél chatek nahoru do svahu. Skála, jež byla v 19.stol. nazývána Čertovo hovno podle svého tmavého zbarvení odlišného od ostatních skal v okolí, vznikla ztužením písčitého mořského dna. Konkrétně ji tvoří šedohnědé vápnité slepencové pískovce bašského souvrství. Svůj současný název získala poněkud kuriózně. V době, kdy v televizi běžel populární seriál Čtyři v tanku a pes, představoval útvar pro místní děti tank a stejně jako v seriálu na něj napsaly bílou barvou velkými písmeny „Rudý“. Nápis vydržel dlouhá léta a název se mezi obyvateli vžil. Okolí skály bylo využíváno jako obecní pastvina. Na tu navazoval systém terasových polí, kde jednotlivé terasy zpevňovaly až 2m vysoké kamenné zdi. Pozůstatky těchto polí, mezí, bývalých pastvin a skalních výchozů jsou domovem vzácných druhů rostlin a živočichů. Rostou zde např. vstavač mužský, bradáček vejčitý, okrotice bílá či hořeček brvitý.

Do města vstoupíte přes sedýlko označované jako „pod Bílou horou“. Dlážděné prostranství obklopují původní štramberské roubenky, nad nimiž ční kamenná hradní věž zvaná Trúba. Jako by se člověk vrátil o 200 let zpátky. Dřevjanky měly přitom namále, když v roce 1855 vypuknul dole na náměstí ničivý požár, který sežehl 40 domů a 2 stodoly na východní straně Zámeckého kopce. Zůstaly jen chalupy v Jaroňkově ulici, kde vděční obyvatelé roku 1860 vztyčili sloup se sochou Panny Marie, ochránkyně před požáry.

Středověká ulička vede mírně do kopce k bývalým hradbám, na něž se přilepilo pár dalších domů. Nato projdete hradní bránou, na níž stojí nadepsáno „Cuius regio – eius religio“, v překladu „Koho země, toho víra“. Dlážděná přístupová cesta obchází jádro hradu s válcovou věží a dostává se do přední části u turistické chaty Dr. Hrstky, kde se z kamenné terasy na hradbách otevírá výhled do kraje. Na stromě tu visí cedule Štramberská Trúba (425m). Neaktualizované modré směrovky se odkazují na již neexistující rozcestníky, každopádně za sebou už máte nějaké 4km a závěrečný 1km před sebou. Do Národního sadu vás doprovodí také žlutá značka přicházející 6km z Příbora.

Původ hradu Štramberk, postaveného na skalnatém Zámeckém kopci (509m), není znám. Je spojován se zeměpanskou správou území či obranou zemských hranic v období po roce 1200 a nejnovější práce považují za jeho stavitele šlechtický rod Benešoviců (olomoucká přemyslovská knížata). Ve 13.stol. byl hrad majetkem duchovního a rytířského řádu templářů, po zrušení řádu v roce 1312 držel hrad český král Jan Lucemburský a po něm v letech 1333-1346 moravský markrabě Karel, později zvaný Karel IV. Od roku 1350 byl hrad Štramberk majetkem zakladatele města, moravského markraběte Jana Jindřicha, pak jeho syna, markraběte Jošta Lucemburského. Nejvýznamnějšími majiteli po roce 1380 byli páni z Kravař. Od roku 1533 štramberský hrad postupně chátrá. Jeho nejstarší vyobrazení z roku 1722 svědčí o dvoupalácové dispozici s hospodářskými budovami a dvěma hranolovými baštami. V roce 1783 se přední část hradu zřítila a zdivo bylo rozebráno na stavební materiál. Severovýchodní opevnění vnitřního hradu se dochovalo v původní výšce. V letech 1901-1903 byla na popud Hrstkova turistického klubu zbylá věž zastřešena a upravena na rozhlednu dle návrhu významného pražského architekta Kamila Hilberta. Vnější hradby byly místy dozděny a postaveny dvě hradní brány. V opevnění je jako upomínka vsazena čestná bronzová pamětní deska MUDr. Adolfa Hrstky (1864-1931), štramberského starosty, lékaře a neúnavného propagátora města od akad. sochaře Františka Juráně. Gotická věž hradu s areálem a přilehlými úseky opevnění, pro niž se ujal název Trúba, tvoří výraznou dominantu města, které je od roku 1994 jejím majitelem. Věž vysokou 40m obklopovala široká kamenná ohradní hradba, uzavírající malý dvůr o půdorysu nepravidelného pětiúhelníku. Dvůr byl na třech stranách velice úzký, avšak na straně proti vchodu byl širší. Zde, naproti věži, se nacházel menší hradní palác, patrně dvoupatrový, z něhož ve výšce 10m vedl ke vchodu do věže krytý můstek. Věž, vyzděná z lomového kamene, má vnější průměr 9,6m, v dolní části je zdivo 3,5m silné. Vnitřní prostor je čtvercového půdorysu se zaobleným nárožím. Dle ústní tradice bývala v nejnižším a nejužším vnitřním prostoru věže hladomorna. Do jednotlivých poschodí se jinak vcházelo po dřevěných schůdcích či žebřících. Ve výšce cca 24m je zdivo věže už jen 1,7m silné a čtvercový vnitřní profil se mění na kruhový o průměru 6m. Až do této výše je věž prosvětlena malými štěrbinovými střílnami, nahoře jsou okna větší. V dalším patře je možno přes malý portál s pískovcovým ostěním vystoupit na 1m široký dřevěný krytý vyhlídkový ochoz, který spočívá na 32 kamenných krakorcích. Nejprostornější je věž v nejvyšším patře, kde naleznete 4 velká jednoduchá okna. Věž bývala zakončena vysokou kuželovitou střechou.

Zatímco shora z Trúby se pokocháte kruhovým výhledem na město i okolí, z odpočinkové terasy dole dohlédnete akorát na vrch Kotouč (511m) obléhaný městskou zástavbou, na široké rozpláclé Libotínské vrchy s výraznou lysinou na Holiváku (485m), také napůl travnatý, napůl zalesněný okrajový Puntík (500m), dále je tu odsazená Libhošťská hůrka (494m) a rovinnaté Poodří bez výraznějších orientačních bodů. Chata Dr. Hrstky stojí v místech zříceného hradního paláce. Štramberský KČST zbudoval v areálu hradu v roce 1925 hned dvě chaty – Jaroňkovou útulnu u zadní brány a Rašínovu útulnu, která se po 2.sv. válce přejmenovala na Chatu Dr. Hrstky. Historie ovšem není to jediné, co je na tého chatě zajímavého. U zadního vchodu se totiž za plechovými dveřmi skrývá nenápadná komůrka, v jejíž podlaze skví mříž a dole pod ní zeje hluboká průrva zvaná Slámova sluj. Rozsedlinovou jeskyni pod hradem objevili dělníci v roce 1924, když kopali základy pro Chatu Dr. Hrstky. Pojmenování Slámova sluj dostala podle povídkáře a národního buditele Františka Slámy, který ve svých dílech často zmiňoval podzemní prostory pod štramberským hradem. Ke konci roku 2013 dělali ostravští speleologové v jeskyni průzkumy, nově ji zaměřili a zmapovali. Zjistili, že je 51,2m hluboká, čímž představuje druhou nejhlubší jeskyni tohoto typu v ČR. Jeskyně vznikla přirozenými gravitačními pochody ve vápencovém masívu, pod nímž se nachází klouzavé flyšové sedimenty. Došlo tak k rozpukání celého Zámeckého vrchu a rozšíření vertikálních puklin do podoby rozsedlinových propastí. Chodby takto vzniklých jeskyní jsou úzké, vysoké a pravidelně tvarované, bez krápníkové výzdoby. Ve Slámově sluji zjišťují speleologové konkrétní pohyby, k nimž v masívu dochází. Jeskyně je otevřena volně k nahlédnutí vždycky v otevírací době Trúby. Zpřístupněna však není, protože je velice náročná a nebezpečná. Už vstupní prostor je velmi úzký. Člověk v přilbě v něm nedokáže ani otočit hlavu, pročež by v případě záchrany a vytahování člověka z jeskyně vznikl zásadní problém. Jeskyně je navíc silně zvětralá a při sestupech dochází často k uvolňování kamenů. Zkušeným jedincům nabízí chata Dr. Hrstky maximální součinnost a zázemí, po osobní domluvě i skupinového průvodce.

Z hradu na náměstí sestoupíte lesem po křivolakém schodišti. Centrum má obdélníkový tvar s kostelem sv. Jana Nepomuckého v čele. Památkově chráněný svatostánek je štíhlá jednolodní stavba založená 16.5. 1721 jezuitským páterem Karlem Pfefferkornem. Chrám dlouhou dobu postrádal věž, ta byla přistavěna až v letech 1907-1908. Baroknímu interiéru vévodí sousoší Kalvárie z roku 1660, jež sem bylo přeneseno z poutního kostela Povýšení sv. Kříže na Kotouči, zrušeného císařem Josefem II. (a později zbouraného kvůli těžbě vápence). Výzdoba kostela je dílem malíře Jana Köhlera z Brna, stejně jako mozaika Panny Marie na budově fary situované přímo u schodiště vedoucího z hradu. Vše z počátku 20.stol. Před kostelem spatříte misijní kříž z roku 1834. V pamětním listě z roku 1614 se vedle fary uvádí škola (nejstarší zmínka o štramberské škole se váže už k roku 1592), v roce 1862 však obec postavila školu úplně novou na místě 3 vyhořelých domů vedle kostela. Provozována byla do roku 1998, kdy byla zrušena. Dnes tu sídlí penzion Stará škola. Další dominantou náměstí je centrální novorenesanční kašna z roku 1898, zřízená po zavedení městského vodovodu. V pískovcové nádrži polygonálního tvaru stojí na betonovém soklu litinová fontána s alegorickou postavou Hygie, oděné do dlouhých nařasených šatů, mající na rameni amforu zakončenou obrácenou mísou. Litinovou část kašny dodaly Štramberku železárny v Blansku.

Historické náměstí bylo původně obklopeno 22 roubenými měšťanskými domy s dřevěným podloubím a každému z nich bylo přiznáno šenkovní právo. První zděná budova se v centru objevila až roku 1779. Nachází se ve spodní části náměstí, původně měla podloubí, počátkem 90.let však byla rekonstruována a v současnosti v ní sídlí Městský kulturní dům. Takto byly postupně nahrazeny i ostatní domy na náměstí. Poslední roubená budova zmizela v roce 1894. Ve stejné řadě jako kulturní dům, jen trochu víc nalevo, stojí bývalá radnice (některé zdroje uvádí, že jde o č.p. 12, podle jiných je to č.p. 13). V architektonicky střízlivém domě č.p. 38 v horní části náměstí (vedle hotelu Šipka) započal v roce 1893 svou lékařskou praxi MUDr. Adolf Hrstka. Z balkónu tohoto domu pronášeli řečníci památné projevy, například při vzniku republiky v říjnu 1918. Dle dobového obrazu z roku 1730 stával na náměstí také pivovar, nezbytný pranýř a studna. Městský pivovar navazoval na tradici domácího vaření piva a šenkování, jež měli povoleno pouze měšťané žijící v domech na náměstí. Jeho areál se nacházel na kratší straně náměstí pod schodištěm k hradu. Pivovar profitoval na vysoké spotřebě místního moku, v roce 1744 musel být dokonce rozšířen a v roce 1787 k němu přibyla městská sladovna. Nejvyšší kapacita štramberského pivovaru byla 18 beček (asi 38,5hl). Staré budovy však nedokázaly odolat hlodání zubu času a v roce 1854 uvařil sládek poslední pivo. O 15 let později byl pivovar kvůli špatnému technickému stavu zbořen a s ním i přilehlá budova „nové“ radnice, kterou nechal spolu s kostelem v roce 1721 vystavět regens Pfefferkorn. Na radnici pak byla upravena budova školy při Dolní bráně, přestavěná do dnešní podoby v roce 1895. Městský úřad v ní sídlí dodnes. Znovuotevření Městského pivovaru v historickém domě č.p. 5 se uskutečnilo 21.5. 2005. Zajímavostí je, že během stavebních úprav a čištění členitých sklepů s kamennými klenbami narazili dělníci na 2 v kameni vysekané hluboké studny, odkud se v minulosti brala voda potřebná k vaření piva. Na jejich dně byly objeveny keramické úlomky středověkých pivních džbánů, které jsou důkazem, že se v domě vařilo pivo už dávno.

Než náměstí opustíte, je vhodné si říci něco málo i o historii města samotného. Štramberk založil 4.12. 1359 syn českého krále Jana Lucemburského, moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský (1322-1375), a to tak, že nařídil, aby pod hradem „...se zpustošené město znovu vystavělo a dle hradu Strallenberga se nazývalo.“ Podhradní ves je tu nicméně zmiňována už v roce 1211. Jan Jindřich dal Štramberku četná práva (vařit pivo, péct chleba, pořádat každé úterý trh aj.) a zbavil jej povinnosti platit hradnímu pánu dávky, což rozproudilo jeho hospodářský vývoj. Syn zakladatele města, markrabě Jošt Lucemburský, udělil roku 1380 hrad s městem v léno pánům z Kravař, kteří jej drželi až do vymření rodu v roce 1433. Poté panství často měnilo majitele. Poslední vrchnost z rodu Žerotínů prodává Štramberk roku 1558 za 39 tisíc zl. novojičínským měšťanům a město se stává podřízeným Novému Jičínu. Po bitvě na Bílé hoře (1624) připadl Štramberk jezuitům. Přesto, že se většina obyvatel hlásila k českobratrské církvi, pokusili se tu jezuité zbudovat centrum protireformačních snah – zřídili ve válkou zpustošeném městě dva kostely, křížovou cestu na vrch Kotouč či Boží hrob v jeskyni Čertova díra. Řada nekatolíků kvůli tomu raději emigrovala do Saska. Lidé se dlouho živili převážně obchodem a řemesly, doplňkově zemědělstvím. V roce 1880 nalezl profesor K.J. Maška z Nového Jičína v jeskyni Šipka na vrchu Kotouč část dolní čelisti neandrtálského dítěte, což byl archeologický objev mimořádného významu. Roku 1895 vznikl ve Štramberku odbor Klubu českých turistů, který pod vedením starosty MUDr. Adolfa Hrstky koupil a zachránil zbytky hradní zříceniny. Větší hospodářský rozvoj města začal až koncem 19.stol. založením vápencového lomu na Kotouči. Během 2.sv. války byl ryze český Štramberk přičleněn do Sudet a 10.10. 1938 obsazen německým vojskem. Osvobozen byl 6.5. 1945. Pro své jedinečné archeologické a architektonické památky i četné přírodní zvláštnosti byl Štramberk roku 1951 vyhlášen chráněnou lokalitou a v roce 1969 se stal městskou památkovou rezervací. Místním unikátem je urbanistický soubor roubených chalup z 18. a 19.stol., terasovitě nakupených na skalnaté stráně. Kolorit města dotváří řada plastik, původní studně s rumpály, boční pavlače domů aj. Celkem je ve Štramberku zapsáno 132 památek lidové architektury. Město proslavil také cukrářský výrobek zvaný „štramberské uši“, které se tu po staletí pečou v upomínku legendárního vítězství štramberských křesťanů nad mongolským vojskem dne 8.5. 1241.

Z náměstí se dostanete po hlavní přístupové cestě vymezené kulturním domem a radnicí. Úzká dlážděná silnice zvolna klesá na menší jakoby náměstíčko s novodobým křížem, situované u spodní radniční budovy. Tu si původně postavil jako soukromý dům jistý měšťan Martin Blažek. Málokdo z turistů však ví, že právě tudy vedla ve středověku hranice vnitřního města, kam se dalo vstoupit jen přes masivní bránu. Ta se nacházela v ose koridoru spojujícího obě radniční budovy a lícovala se zadní zdí kulturního domu. Městské hradby se zachovaly na většině své původní délky a v letecké mapě jsou jasně patrné. Tvořila je jednoduchá kamenná zeď opatřená původně cimbuřím (ozubené zakončení vrcholu hradby), dnes zazděným. V určitých místech se u nich v náznacích rýsuje i parkánová zeď (menší hradba vně hradeb chránící vybíhající obránce). Do vnitřního města se vstupovalo dvěma již zaniklými branami. Tzv. Dolní brána u radnice fungovala jako hlavní vstup, Horní brána byla situována v severní části hradeb a fungovala převážně jako spojení města s hradem. Hradby samotné často posloužily jako obvodové zdivo domů, místy jsou však dobře patrné. Ve dvou rozích se dochovaly i gotické bašty (předsunuté věžové střílny), později přestavěné na obytné prostory, při čemž však bohužel pozbyly střílen (úzké štěrbiny pro vystrčení pušek) z 15.stol. Jedna taková zděná okrouhlá bašta se nachází asi 60m od vaší současné pozice. Stačí uhnout z trasy a vydat se pod radnicí doprava na ulici Horní Bašta. Tato ulice je výkladní skříní města, neboť ji lemují krásné, památkově chráněné roubenky na kamenných podezdívkách. Horní Bašta vznikla v 17.stol. jako poutní ulička. Po ní od Nového Jičína přicházela procesí se zastávkami u křížových kaplí směřující do města a dále k poutním kostelům na hoře Kotouč. Příkrý svah Zámeckého kopce dal vzniknout malebné kompozici chudých i bohatších měšťanských domů, mnohde přilepených na skalách, šplhajících až k městským hradbám. Ty jsou mimochodem mezi domy zřetelně patrné. Oproti vesnickým domům tu měli lidé omezené možnosti hospodaření, živili se proto námezdní prací nebo řemesly (soukenictví, tkalcovství apod.). V ulici nebylo možné vykopat studnu, což zapříčinilo vznik bedněné kašny mezi Horní Baštou a níže položenou Dolní Baštou, kam dřevěným potrubím přitékala přebytečná voda ze studny na náměstí. Do dnešních dnů se z ní dochovalo jen přístupové kamenné schodiště zvané „kašňuvky“.

Modrá turistická značka míří od zaniklé Dolní brány doleva do uličky Záuličí, kde lze opět mezi domy spatřit kamenné městské hradby. Zajímavý je tu ovšem také zděný rohový dům s nápisem MDCCCXXII ve štítu. Jde o jednu z nejstarších městských budov, zachycenou již na pohlednici z roku 1722. Letopočet 1822 vyjadřuje rok, kdy v ní řeznický cech zřídil jatka. V 6 masných krámech tu své zboží prodávalo 5 řeznických mistrů a 1 obecní nájemce. Aby ti u vchodu neměli při prodeji větší výhody, místa v krámech se po určité době střídala.

Ulička krátce středně klesá, načež se napojí na hlavní silniční tah městem. Ve stejnou chvíli se po levé straně objeví nenápadná bílá kaplička, IX. zastavení staré křížové cesty z Nového Jičína na Kotouč. Jak bylo již zmíněno, křížovou cestu postavili v 17.stol. jezuité. Měla 14 zastavení, z toho 7 se jich dochovalo, zbytek nahradily při obnově v roce 2013 dřevěné kříže. Pouť na Kotouč se konávala od roku 1660 vždy v předvečer svátku Nanebevstoupení Páně, v upomínku vítězství štramberských křesťanů nad mongolským vojskem. Než císař Josef II. v roce 1786 oba poutní kostely na Kotouči zrušil, navštívily je tisíce poutníků. Délka 8,5km navíc činí z této památné stezky jednu z nejdelších křížových cest v ČR.

Středověce úzkou hlavní ulici lemují nahuštěné domy, některé historické, jiné novodobé. Tím, jak je tu málo místa, musíte dávat velký pozor na auta. Ne všude se vešel chodník. Mírné klesání doprovází výhled na zalesněný Kotouč (511m) nebo pohled nazpět na štramberskou Trúbu. Takhle ujdete od kapličky asi 430m, než značka odbočí ostře doprava na cílovou rovinku u základní školy, jejíž výstavbu inicioval roku 1910 MUDr. Adolf Hrstka. Původní projekt architekta Grossmanna z Ostravy byl šestiúhelník, ale realizována byla nakonec jen 3 křídla. Čtvrté křídlo se přistavělo během rekonstrukce v roce 1998. Školní budova v historizujícím stylu je pro svou urbanistickou hodnotu od 27.11. 1996 památkově chráněná.

Naproti škole u brány Národního sadu visí rozcestník Štramberk, Národní sad (390m) s podtitulkem „národní přírodní památka koncipovaná jako galerie v přírodě“. Za sebou máte úspěšných 5km, po žluté byste mohli jít ještě 7km do Příbora, po červené 12,5km do Nového Jičína nebo 10km do Frenštátu p.R. Taky můžete vyrazit na Kotouč, navštívit jeskyni Šipka (0,5km) a udělat si 2,5km dlouhý lokální okruh, na němž budete potkávat sochařská díla s motivy známých osobností.