Jasenice, BUS (330m) – Petřkovická hora (608m) – Strážnice (475m) – Kojetín, BUS (455m)

Petřkovická hora je nejvyšší bod protáhlého hřbítku s bezpočtem výhledů na beskydské kopce, do rovinnaté Moravské brány i do Poodří. Situována je na samé výspě Podbeskydí jako takový předsunutý nárazník, reklama a první krok na cestě za poznáním Beskyd. Jen se nenechat odradit z dálky jejím vzhledem ani prvními 500m! Terén není náročný. Projdete se po žlutě značené hřebenové lesní svážnici a stále budete zastavovat kvůli kochání. Petřkovickou horu bohužel nelze pojmout jako okruh, proto doporučuji vyjít jen na vrchol a vrátit se do místa startu, ať už z jedné nebo z druhé strany kopce. Trasa je 6km dlouhá a sjízdná i pro horské kolo.

* * *

První záznam o vsi Jasenice se datuje k roku 1374, kdy náležela k panství Krásno. Byla to zemědělská obec s domácím košíkářstvím a vápencovým lomem. Pletly se tu koše z loupaného proutí používané na prádlo, dětské kočárky či košatiny pro Tatru Kopřivnice. Do roku 1853 se v Jasenici v lokalitách Na Šachtách a Na Mušině těžila železná ruda pro Vítkovické železárny. Na návsi či v jejím přilehlém okolí se soustřeďuje většina zdejších památek: kříž (1883), malá kaplička (1891), kaple sv. Cyrila a Metoděje (1970) a válečný památník. V roce 1818 byla v Jasenici zřízena škola, přestavěná roku 1993 na Dům s pečovatelskou službou. V nepřístupném (oploceném) zatopeném lomu Vápenka hlubokém 15m, chráněném pod názvem Přírodní památka Jasenice, žijí vzácní raci, jejich zakrslé formy a perloočky. Byly zde učiněny i paleontologické nálezy. Dnes je Jasenice místní částí obce Lešná.

Hlavní příjezd do Jasenice je veden od Valašského Meziříčí, vedlejší cesty pak z Hostašovic a z Lešné. Přímo na návsi zastavuje autobus. Z Valmezu je to sem asi 10km daleko, z Nového Jičína asi 12km a z Hranic asi 22km. U silnice v blízkosti kaple visí na sloupu cedule Jasenice, BUS (330m) s jedinou žlutou směrovkou ukazující 3,5km na Petřkovickou horu.

Trasa se z návsi okamžitě stáčí vlevo do boční uličky a začíná středně stoupat k úpatí zalesněného kopce. Pomaličku se z asfaltky otevírají výhledy do polí, na Jasenici v údolíčku stisknutém vrásami vrchů Na Brdech (423m) a Slaná voda (415m), na areál chemičky DEZA a na Strážku (425m) za ní. 0,5km od startu potkáte boží muka. Budou vám předzvěstí, že máte sledovat travnatý prostor po své pravé ruce a v místě, kde končí plot, odbočit ze silnice na málo zřetelnou stezku. Po ní vstoupíte nenápadným otvorem v zeleni do lesa. Tady sklon stezky graduje. Svážnice je zpevněna zbytkovým stavebním materiálem a vy si můžete říct, že tenhle výlet nebude stát za nic. Vydržte! Po nějakých 200m dorazíte na travnatý průsek pod sloupy elektrického vedení. Odtud můžete poprvé zahlédnout Beskydy. Zatím to není panorama hodné popisu, pouze vězte, že tam vidíte Veřovické vrchy, Ondřejník (890m) či Červený kámen (690m). Když se otočíte, spatříte průsekem Slanou vodu (415m) se stožárem na vršku, Kelčskou pahorkatinu zastoupenou Choryňskou stráží (376m) a na obzoru vlnovku Hostýnských vrchů zakončenou Čerňavou (844m) a Kelčským Javorníkem (865m).

Střední stoupání pokračuje křovinatými lesními světlinami na první výhledový úsek, jenž býval mýtinou a teď zarůstá náletem. Nachází se ještě ve stoupáku pod hřebenem, což mu dává výhodu nadhledu. Panorama se postupně otevírá, až nakonec odhalí dominantní celek Veřovických vrchů, který se skládá z hlavního hřebene a „přes-silniční“ vrchovinky. Zadní vrchol se jmenuje Velký Javorník (918m), na jeho špici stojí 26m vysoká rozhledna s dalekým kruhovým výhledem a s oblibou odtud vylétávají paraglidisti. Dalšími hřebenovými výstupky jsou Dlouhá (859m), Krátká (767m), bezejmenný (766m), Huštýn (747m), Trojačka (709m) a Oprchlice (639m), z čehož poslední dva už jde hůř rozpoznat, protože z tohoto úhlu pohledu trošku splývají. Samostatně vyhlížející pahorek Na Kamenném (502m) je od Oprchlice oddělen údolím Domoraz, jež je známo pro trojici volně přístupných minerálních pramenů sdružených pod názvem Přírodní památka Prameny Zrzávky. Na Kamenném a jeho přidruženém vršku Na Brdech (423m) se prostírá oplocený areál vojenského muničního skladu. Díky lokálnímu odlesnění můžete dokonce spatřit i některé skladovací objekty. Od úpatí Velkého Javorníku doleva se zhoupává oblouk údolí řeky Jičínky do svahů vrchu Na Peklech (602m), mezi nimiž v dálce vystupují Ondřejník s předvystrčeným nejvyšším bodem Skalka (964m), odkud také velmi rádi vzlétávají paraglidisti, a Lysá hora (1323m), nejvyšší vrchol českých Beskyd, oblíbené to místo pro sportovní nadšence i obyčejné turisty. Od Veřovických vrchů doprava se pro změnu táhne poměrně dlouhý kompaktní hřeben Vsetínských Beskyd, které milují běžkaři. Jediným opravdu snadno identifikovatelným bodem tohoto horského celku je centrální oblý výstupek Vrchhůra (692m). No a v závěru mezi stromy možná dokážete najít i městskou zástavbu Valašského Meziříčí přezdívaného Valašské Athény.

Pokračujte do lesa, odkud zakrátko znova vyjdete na mýtině. Ta nabízí podobné výhledy jako před chvílí, jsou však zacloněné skupinkou stromů, takže pojďte dál. Terén polevuje do klasické, v podstatě jen zvolna stoupající hřebenovky. Lokalita se nazývá Hůra a je definována širokou uježděnou lesní cestou táhnoucí se po relativně úzkém horském hřbetu. Hustá zeleň se čas od času rozestoupí, aby nabídla výhledy jako třeba hned ten další v pořadí, který se otáčí k západu. Nad ostrým křovinatým svahem je tu ke stromu fixována lavička. Po pravé straně omezeného panoramatu uvidíte běžet úbočí blížící se Petřkovické hory, rozlehlé Poodří a náhorní plošinu Oderských vrchů. Jedinou relativně dobře viditelnou obcí v podhůří je Palačov, za poli, loukami a remízky je ve skulině, kudy z Oderských vrchů vytéká řeka Odra, situováno město Odry. Levá koncovka Oderských vrchů, pro niž si musíte maličko popojít, naznačuje, že lze dohlédnout až k Lipníku nad Bečvou, což je odtud nějakých 30km vzdušnou čarou. Prohlédnout si můžete také široce rozkydlý Maleník (479m), nejvyšší bod Kelčské pahorkatiny, jež je horským podcelkem Podbeskydí, podobně jako Petřkovická hora. Jezdíte-li po dálnici Hranice – Lipník n.B., míváte Maleník po své levé ruce.

Hřbet Hůrek drží ještě chvíli za vyhlídkou rovinku, načež se zhurta zvedne a v křižovatce cest se dává ostře doleva. Pár kroků nato se objeví malý prostor nad úboční mýtinou, kde znova pohlédnete na venkovskou krajinu Kelčské pahorkatiny s Maleníkem, na oblast propojení Poodří a Moravské brány, na táhlé Oderské vrchy i hranickou cementárnu (máte-li dalekohled). Zřetelný už je dokonce i vrchol Petřkovické hory (608m).

Přehoupnete se přes neoznačenou nejvyšší kótu Hůrek (přibližně 515m), lehce se na ní stočíte doleva a rázně sestoupíte na louku v lokalitě Rokyty. Pruh volné krajiny směruje vaše oči na Lysou horu, ondřejnickou Skalku, na Velký Javorník a dvě obce při úpatí Veřovických vrchů: Veřovice a Mořkov. Z druhé strany se průzorem opět podíváte na Maleník a Oderské vchy.

Stezku nad krajem louky obepíná pruh zeleně. Střední stoupání se pouští jakoby do výškrabu na Petřkovickou horu, avšak ještě předtím tečuje upravenou vyhlídku. Poznáte ji podle masivní lavičky, „Artušovského“ železného meče zaraženého do kamene a vrcholové knihy. Vyhlídka vám nově představí rybné Choryňské rybníky, za nimiž zahlédnete vám již známou Kelčskou vrchovinu. Střední stoupání pokračuje zeleným tunelem na návrší, odkud krátce rychle padá do dolíku s omezeným výhledem na Beskydy. Další krátké střední stoupání lesem vrcholí u stromu s nápisem „podél lesa vlevo 300m vzhůru“. Vpravo se za stromy stále rozkládá rozsáhlá travnatá stráň, kam lze občas vyběhnout a kochat se Veřovickými vrchy, Ondřejníkem či Štramberskou vrchovinou. Víte-li kde, můžete dohledat i vrcholek Radhoště. Netřeba se však zdržovat, protože za okamžik dorazíte na nejlepší výhledové místo celé trasy.

Poslední rychlé sklesnutí vás konečně dostane do sedla pod Petřkovickou horou. Vidíte ji teď přímo před sebou. V trávě vyjeté koleje vás provedou pásem lesa, odkud začnete ostře stoupat na horní díl louky. Zatímco se budete pomalu škrábat nahoru, za zády se vám rozvine široké panorama hor. Jakož i dříve tu dominují hrbolaté Veřovické vrchy s rozhlednou na nejvyšším Velkém Javorníku (918m). Přímo za nimi vyčnívá hora Radhošť (1129m) s poutní kaplí sv. Cyrila a Metoděje z roku 1898. Jde o jedno z nejnavštěvovanějších míst v Beskydech. Při úpatí Veřovických vrchů se rozkládá několik obcí, z nichž asi nejvýraznější je Mořkov. Výstavba mořkovského kostela sv. Jiří zapříčinila vznik tradice mořkovských poutí, což bývala úplně první veselice v roce a účastnili se jí i obyvatelé obcí na druhé straně vrchů. Velký Javorník se zprava nepřímo dotýká dalších samostatných kopců. V popředí bobtná nevysoký Na Peklech (602m), za ním se doširoka roztahuje Ondřejník složený ze tří výstupků Ondřejník (890m), Suché úbočí (864m) a Skalka (964m), a ve směru Skalky se vzadu rozkládá masiv Lysé hory (1323m). Ondřejník je silně zasažený kůrovcem, díky čemuž se z dříve nudného kopce stala jedna velká rozhledna s dohledem až k Malé Fatře, do Jeseníků, do Moravské brány či do Polska. Lysá hora je pro změnu nejvyšší bod Beskyd a milují ji sportovci i široká veřejnost. Nabízí kruhový rozhled s dosahem až do Vysokých Tater, do polských Beskyd, do Jeseníků a skrz celé české Beskydy. Mimo tato krásná místa poskytuje louka na Petřkovické hoře výhled do údolí bezprostředně pod ní. Můžete spatřit Straník, místní část Nového Jičína, v níž se nachází zkamenělý vývěr lávy. Malé vršíky vedle Straníku se jmenují Zadní kopec (417m) a Včelín (432m). Následují rozkydlé Libotínské vrchy s nejvyšším bodem Hlásnice (558m), ze kterých bylo na konci 2.sv. války ostřelováno ustupující německé vojsko, dále ostrý zub Červeného kamene (690m) či homole Bílá hora (557m), na jejímž vrcholku lze bližším zkoumáním nalézt rozhlednu a při jejím úpatí malebné městečko Štramberk přezdívané Moravský Betlém. Ten se proslavil sladkým pečivem zvaným štramberské uši a falickou hradní věží zvanou Trúba. Disponujete-li dalekohledem, nemůže vám uniknout ani nedobytný hrad Hukvaldy z poloviny 13.stol. s Pakovickými hůrkami v pozadí. Dále, popojdete-li si ke kraji louky, můžete jako bonus znova shlédnout Choryňské rybníky, Kelčskou vrchovinu charakterizovanou venkovskými památkami, holou vyvýšeninu (422m) při úpatí zdolané Hůry, okolí Valašského Meziříčí s přesahem na kopce podél toku Vsetínské Bečvy a na Hostýnské vrchy. Za zmínku stojí zejména výrazně vyvýšený závěr Hostýnských vrchů, jenž tvoří masiv Kelčského Javorníku (865m), jemuž z vrcholu čouhá 35m vysoká rozhledna s dalekým kruhovým výhledem. Vedle něj lze zahlédnout zleva Čerňavu (844m) a zprava Hostýn (735m), kopec s mezinárodně známou poutní bazilikou.

Z louky pokračujte vzhůru do lesa. Středně stoupající kamenitá svážnice překlenuje drobný předvrchol a míří zostra k nejvyššímu bodu. Na stromě tam visí cedule Petřkovická hora (608m). Žluté hroty směrovek ukazují 3,5km nazpět k Jasenici, dopředu 2km na Strážnici a šipka pro místí žlutý okruh nabízí 0,5km sestup na Petřkovické Lurdy. V případě, že neplánujete pokračovat na Strážnici, zajděte si aspoň ještě kousek dál k odpočívadlu s vyhlídkou. Stojí za to, jelikož z ní uvidíte, co jste zatím neměli možnost. A pokud přicházíte právě z této strany, přičemž nemáte v úmyslu dojít až do Jasenice, seběhněte přeci jen ještě na tu louku zmíněnou výše. Fakt stojí to za to.

Petřkovické Lurdy jsou uměle vytvořená poutní jeskyně, v níž stojí socha Panny Marie Lurdské a pod ní se vine křížová cesta. Původcem nápadu zbudovat Petřkovické Lurdy byl novojičínský měšťan Stüber, který roku 1887 navštívil Lurdy v jižní Francii. Nedávná událost (1858) osmnáctinásobného zjevení Panny Marie chudé dívce Bernadettě ho zaujala natolik, že si po návratu domů vytipoval opuštěný pískovcový lom poblíž Petřkovic, za pomoci starosty, obecního úřadu a místních obyvatel jej roku 1888 vyklidil, upravil v něm jeskyňku a postavil schody. Z místního lomového kamene je vytesána též socha Panny Marie Lurdské. K jeskyni byla později dobudována ještě křížová cesta a vztyčen kříž, nahrazený roku 1958 jiným křížem. Křížovou cestu tvoří 14 kovových sloupků s vrcholovou kapličkou. Pašiové obrázky jsou zasazeny v dřevěných rámech a zastřešeny stříškou. Každý rok druhou neděli v srpnu se tady konává mariánská pouť.

Prořídlý porost na vrcholu Petřkovické hory (608m) umožňuje nahodilé výhledy na Beskydy i na Poodří. Šotolinová svážnice se sune krátce rovinkou plochého vrcholu, míjí kovový stožár, načež nabere výraznější klesající sklon a klopýtá po kamenech do plytkého sedla. Cestou potkává vyhlídku s odpočívadlem. Od něj lze spatřit druhou část trasy, tedy Dlouhý kopec (585m) a Svinec (546m), především se však otevírá nejširší možné panorama Poodří prolnuté do Ostravské pánve. Plochá krajina Poodří je patchwork polí, luk, lesíků a menších obcí, táhnoucí se po modrý horizont Nízkého Jeseníku. Jediné, co z roviny vystupuje, je nedaleký Starojický kopec (496m), zabraný z jihu obcí Starý Jičín. Malebnému pohledu na Starý Jičín dominuje kostel sv. Václava, jehož stáří se datuje před rok 1376, a zřícenina hradu ze 13.stol. Kromě nich vás možná zaujme město Odry, silo ve Studénce, mošnovské letiště, doširoka roztáhlá Ostrava a z druhé strany cesty se opět ukazují Beskydy.

Stezka klesne do sedla, nato se krátce středně zhoupne pod zalesněný vrchol Dlouhého kopce a tam potkává tabulku s informací o Přírodní památce Pod Požahou. Ta byla vyhlášena v roce 2019 a má výměru 238,81ha. Předmětem ochrany jsou zde extenzivně sečené louky nížin až podhůří, bučiny, dubohabřiny a významné druhy cévnatých rostlin a živočichů. Obzvlášť hodnotné jsou enklávy teplomilných společenstev trav, se kterými se v této podobě na severní Moravě běžně nesetkáváme. Jde o luční společenstva, z větší části představovaná druhově ochuzenými ovsíkovými loukami, v rámci nichž se na malých plochách ostrůvkovitě vyskytují hodnotné segmenty širokolistých suchých trávníků sledujících mělké půdy na výchozech vulkanických hornin. Cenné jsou rovněž bylinné lemy rostoucí na mezích podél lesních okrajů. Kvalita lesních porostů v PP je velmi proměnlivá. Největší podíl zaujímají porosty vzniklé spontánně (náletem) nebo výsadbou na někdejší zemědělské půdě. Mají charakter dubohabřin, místy s lokálním výskytem významných druhů cévnatých rostlin. Přibližně čtvrtinu lesní plochy tvoří stanovištně nevhodné porosty jehličnanů, zhruba stejné zastoupení mají holosečné obnovní prvky a malé kultury. Z ochranářsky významných druhů rostlin lze zmínit velmi silnou populaci vstavače bledého a rostroušený výskyt vstavače mužského. V teplomilných lemech se objevuje mochna přímá či v regionu vzácný černýš rolní. V suchých trávnících a křovinách se lze setkat s teplomilným modřencem chocholatým nebo pryšcem prutnatým.

Za cedulí PP počíná cesta středně klesat. Netrvá dlouho a vyjdete na louce s výhledem na bochník Libotínských vrchů s vyčnívající Jedlí (544m), na zub Kotouče (511m) s obnaženou bělostnou skálou v místě lomu, na Bílou horu (557m) s městečkem Štramberk, na Palkovické hůrky za nimi, Červený kámen (690m) a masiv Ondřejníka.

Pokračujte prašnou stezkou po kraji louky do lesa, pořád rovně, po hřbetu hory středně dolů. Poté opět vylezete na louku, tentokrát s výhledem směrovaným na Veřovické vrchy. Svážnice se stáčí doleva pod sloupy elektrického vedení. Odtud spatříte jak sousední zalesněný kopec Strážnice (545m), tak třeba Lysou horu (1323m), anfas Smrku (1276m), části Radhošťského hřbetu, Na Peklech (602m), ale i Puntík (500m) v Libotínských vrších, Libhošťskou hůrku (494m) či předměstí Nového Jičína. Budete-li mít štěstí, zahlédnete v dáli také Ostravu.

Stezka ve svém závěru klesá již výrazně, proráží si cestu pruhem lesa, stále se stáčí doleva, až nakonec vychází na stráni nad silnicí ze Straníku do Kojetína. Tam v zatáčce stojí rozcestník Strážnice (475m). Zatímco žlutá turistická značka nastupuje do svého posledního 0,5km do Kojetína, prochází kolem červená značka z Hostašovic (7km) na Svinec (1km) a do Nového Jičína (5km). Také zde narazíte na panel Naučné stezky Františka Palackého, shrnující krátce alokaci návštěvníka v oblasti podmořských vyvřelin, výčet významné flóry v čele s keřem klokoč zpeřený, a dále se již věnuje pravěkému hradišti Požaha na kopci nahoře za cedulí. Hradisko má oválný půdorys s osou dlouhou asi 200m a rozlohou 0,5ha (infopanel uvádí 1ha). Je obtékáno dvěma menšími vodními toky, na jihu má menší převýšení, na severní straně je převýšení až 200m, kde je vidět i terénní hrana opevnění. Výzkumem byl však jeho průběh ověřen po celém obvodu. Tvořila jej původně hradba o šířce asi 4m s čelní kamennou zdí zpevněnou v líci svislými sloupy, před níž byl vyhlouben příkop. Lokalitu uvedl do literatury roku 1926 Gustav Stumpf, který rozpoznal pozdně laténský (kultura mladší doby železné, jejímž nositelem byli Keltové) charakter nálezů. První výzkum tu však provedl až roku 1954 Lumír Jisl, který hradisko zařadil do púchovské kultury pozdní doby laténské. Požaha je považována za nejdůležitější dosud známé naleziště púchovské kultury na území Moravy. Další výzkumy uskutečnili v letech 1961-1962 Jaroslav Král a v letech 1984, 1987-1988 Miloš Čižmár, jež zkoumali vnitřní plochu a opevnění hradiska, přičemž získali kromě archeologických nálezů i četný hodnotný osteologický materiál. Je překvapující, že na rozdíl od jiných keltských sídel té doby, bylo zde velmi vysoké zastoupení kostí lovných zvířat (50% oproti 1-2% na nížinných sídlištích). Četný byl též nález ručně vyráběné keramiky soudkovitého tvaru, hrnců s odsazeným plochým okrajem zdobených nepravidelným rýhováním výdutě, různých typů míst a zásobnic. Pro určení chronologie mělo značný význam nalezení souboru 25ks železných a bronzových spon z doby halštatské (120 př.n.l. až přelom letopočtu). Počátek hradiska lze datovat do období 150 př.n.l. Nálezy železné strusky a zbytků tavicích pecí svědčí o výrobě železa. Z výzkumu pochází také bohatá kolekce drobných nálezů jako skleněné kroužkové perly, skleněné a jantarové korálky, bronzové náramky, prsteny, různé nástroje a zbraně. To vše dokládá důležité postavení lokality na dálkové obchodní trase známé jako Jantarová stezka, probíhající Moravskou branou. Kamenná hradba opevnění nese stopy velkého požáru, z čehož lze soudit, že bylo násilně dobyto. Odtud může pocházet i název místa „Požaha“.

Žlutá značka pokračuje po krajnici úzké asfaltky, zvolna stoupá, až po 300m vystoupá na návrší s odpočívadlem. Jde o relaxační záchytný bod se stojanem na kola a výhledem. Za sebou máte Strážnici (545m), Dlouhý kopec (585m) a Požahu (518m), před sebou Svinec (542m), údolní rýhu s kojetínskými domy, dole pod kopcem předměstí Nového Jičína, Lihošťskou hůrku (494m) a Libotínské vrchy s Puntíkem (500m).

Z návrší se pustíte po silnici do Kojetína. Rychlý sešup míří do terénní rýhy se zvláštně strukturovanými boky, jež je ohraničena znaky Přírodní památky Pikritové mandlovce u Kojetína. PP má rozlohu 0,23ha a vyhlášena byla v roce 1997. Na ceduli se píše: „Bývalý lom po obou stranách silnice odkrývá těleso podmořského výlevu těšínitových láv. Těšínity jsou alkalické ultrabazické magmatity s velmi variabilním mineralogickým i chemickým složením. Zdejší lávy se řadí k porfyrickým pikritům, které se vyznačují převahou augitu, vysokým obsahem olivínu a minimem živců. Hornina je protkávána nepravidelnou sítí kalcitických žilek. V tělese jsou uzavřeny bloky starší lávy a tepelně přeměněné útržky (mandle) zrohovcovatělých jílovců.“ Méně odborně řečeno, tyto horniny vznikly usazením ještě žhavých útržků lávy spolu se sopečným pískem a prachem, který se uvolnil při podmořském výbuchu a utvořil ony mandle.

Do Kojetína dorazíte celkem záhy. V nejnižším bodě cesty najdete kromě autobusové zastávky a panelu NS také kamenný kříž z roku 1882 a vedle něj sloup s rozcestníkem Kojetín, BUS (455m) s podtextem: „Nedaleko obce se nachází hradiště Požaha z konce 2. a z 1.stol. př.n.l.“ Hroty červené E3 se rozpřahují zpátky vlevo 0,5km na Strážnici nebo vpravo 0,5km na Svinec, žluté hroty ukazují zpět 6km do Jasenice a dopředu 7km do Bernatic nad Odrou. Hned naproti přes cestu pak stojí ještě jeden kamenný kříž, jenž byl vztyčen památce padlých rodáků.

Kojetín je místní částí Nového Jičína. Jedná se o nejvýše položené sídlo v Podbeskydí. Pověst praví, že obec založil Kojata, jeden z 11 pacholků, kteří konali službu na hradě Starý Jičín. Podle půdorysu, jehož se užívalo při kolonizaci v 1.pol. 13.stol., klademe vznik Kojetína rovněž do tohoto období. První písemná zmínka se nicméně objevuje až roku 1497. Obyvatelé se živili zemědělstvím, zejména chovem hovězího dobytka.