Dolní Bečva, BUS (415m) – Pavlovy Louky (575m) – Chata Mír, rozc. (?) - Pod chatou „Mír“, rozc. (646m)

Dolní Bečva si svou vlastní turistickou trasu už dlouho zasloužila. Tato žlutá o délce 4,5km vede nejprve hezky upraveným centrem obce, poté naváže oční kontakt s vrcholem Radhoště a zamíří mírným stoupáním za ním. V druhé části trasy se budete smýkat lesem a máte dvě možnosti odbočit k nějaké zajímavosti – ke staré zvoničce na Pavlově Louce a k bizarní turistické chatě Mír. Cestou se přitom otevře hned několik výhledů nazpět k Dolní Bečvě a do Vsetínských Beskyd. Sjet si to můžete i na horském kole.

* * *

První písemná zmínka o obci Dolní Bečva pochází z roku 1597. Od roku 1610 má své gruntovní knihy a stává se tak samostatnou obcí. Pod jménem Velká Bečva v roce 1676 čítala 39 stavení, později se nazývala Bečvice a až od roku 1848 byla součástí rožnovského panství. Pasekářská půda byla málo úrodná a ležela na stráních kopců, obdělávání bylo tedy málo výnosné. Pasekáři přesto museli odvádět tzv. valašskou daň – desátý kus dobytka v penězích nebo naturáliích. V 1.pol. 17.stol. vznikaly na rožnovském panství kvůli útlaku vrchnosti četné vzpoury, které však byly poraženy a v roce 1644 skončily na Vsetíně popravou 200 valašských rebelů. Ve 2.pol. 17.stol. trpěl region nájezdy Tatarů a Turků, kteří mnoho obyvatel povraždili nebo odvlekli do otroctví. Revoluční rok 1848 sice zlikvidoval robotu, hlavním zdrojem obživy obvatel Dolní Bečvy přesto zůstalo zemědělství. Postupně se ale i tady počal rozvíjet průmysl. Za 2.sv. války byla obec jednou ze základen protifašistického odboje a partyzánského hnutí. Nejstaršími památkami na Dolní Bečvě jsou dřevěná zvonice z roku 1835 na Pavlově Louce, zděná kaplička z roku 1848 v Horním Rozpitém, kamenný kříž z roku 1805 před kaplí na Radhošti z roku 1898, sousoší sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti z roku 1931 a socha Radegasta z roku 1931.

Na autobusové zastávce v centru obce je situován rozcestník Dolní Bečva, BUS (415m). Hlavní trasou je tu zelená z Rožnova p.R. (5,5km) na hřeben Radhoště (7km), další je modrá přes Vigantice (3,5km) pod Díly (6,5km) a vaše žlutá vede přes Pavlovu Louku (3km) pod chatu Mír (4,5km). Pár kroků od zastávky mimo značku stojí za zmínku mohutný památník obětem 2.sv. války (1939-1945) se jmény mužů popravených přímo v centru Dolní Bečvy. Jedním z nich byl 33-letý místní pekař Hynek Tošenovský původem z Kopřivnice, který se provinil zásobováním partyzánů chlebem. Byl oběšen 23.11. 1944 na lípě před kostelem naproti svého vlastního domu. Popravě musela přihlížet jeho manželka a dvě dětí. Němci ho tam pak nechali viset 32 hodin jako odstrašující příklad pro ostatní místní, kteří se zapojovali do odboje. O pár dní dříve, 9.11. 1944, byl na školním hřišti před zraky školních dětí popraven 42-letý štábní kapitán Viktor Kollanda ze Vsetína, významná osobnost největší protektorátní odbojové skupiny na Moravě soustředěné okolo Josefa Sousedíka. Jako vrchní tajemník okresního úřadu zajišťoval Kollanda falešné doklady a cizinecké pasy, organizoval ilegální přechody osob na Slovensko na západní i východní frontu, spolupracoval s vojenskou zpravodajskou službou v Londýně a v létě 1944 připravoval vojenské povstání na Valašsku. Spolu s ním byl popraven 22-letý partyzán Štěpán Králík z Bratčic u Brna, zatčený 24.10. při pokusu o přechod na Slovensko. Třetím popraveným byl 38-letý komunistický funkcionář Karel Bubla ze Žamberka, zapojený do materiální pomoci partyzánům. V říjnu 1944 se pokusil se čtvrtým popraveným, Jánem Jurčem z Nižného Komárníka, o přechod hranic na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Nepodařilo se jim však spojit se s partyzánskou brigádou Jana Žižky a byli chyceni při zpětném přechodu hranice. Veřejné popravy podporovatelů partyzánského hnutí byly nařízeny přímo říšským protektorem K.H. Frankem. Dalšími jmény na pomníku jsou pak občané Dolní Bečvy Ludmila Blinková, Ludvík Růčka, Jaroslav Maléř, Antonín Jurek a 25-letý Josef Solanský, velitel odbojové skupiny ve Velkých Karlovicích, jenž byl ubit nacisty ve Valašské Bystřici na jaře 1945. Seznam uzavírá zmínka o 17 padlých rudoarmějcích. Mimochodem Dolní Bečva se dočkala osvobození v noci ze 4. na 5.5. 1945.

Žlutá turistická značka přechází rušnou silnici a zatáčí přes parkoviště doleva k hezky upravené návsi s kašnou, odkud se naskýtá hezký výhled na vrchol Radhoště (1129m) s horským hotelem Radegast, kaplí sv. Cyrila a Metoděje a televizním vysílačem. Při kraji dlážděné plochy stojí na 2m vysokém podstavci z hořického pískovce socha sv. Aloise, kterou obec získala darem v červnu 2011 od manželů Hany a Dalibora Černých z rakouského Bregenzu. Jen si ji sem musela přenést od hostince Pod Lipami, kde stávala od roku 1942. Manželé o ni totiž už s ohledem na seniorský věk a vzdálenost nemohli dostatečně pečovat.

Z návsi je možno zahlédnout též novorománský kostel sv. Antonína Paduánského, k jehož zadní části značka nyní směřuje. K usazení základního kamene kostela došlo roku 1905 (posvěcení je datováno 24.9. 1905) a hned dalšího roku byl dokončen. Jeho stavitelem byl Ing. Alois Pallata z Olomouce. Jednolodní stavbě dominuje 37m vysoká věž a v interiéru oltářní obraz sv. Antonína od prof. Sigmunda Rudla z Prahy. Spolu se založením kostela byla od hlavní silnice po hřbitov vysázena lipová alej, jež však byla před pár lety obnovena méně hustě rozesazenými mladými stromy. Alejí Hynka Tošenovského zároveň pokračuje žlutá trasa ke hřbitovu z roku 1888, jenž je označen kamenným křížem stejného data. Ulice mezi domy se poté u sošky Panny Marie spojí s hlavní silnicí a míří do místní části Dolní Rozpité v údolí Dolního rozpitského potoka mezi kopci Štrček (571m) nalevo a Kamenným (745m) napravo.

Celého 2,5km od BUS zastávky až po horní konec Dolního Rozpitého vede trasa úzkou silnicí mezi domy a jen mírně stoupá. Zástavba postupně řídne, avšak výhledy k Radhošti zůtávají otevřené až do poslední chvíle, kdy se ocitnete na autobusové točně. Kazetové uložení další sošky Panny Marie tu zdobí rozchod údolí do dvou bočních větví Dolního rozpitského potoka a Kulišťákova potoka. Nedaleko odtud ústí neznačená zkratka na Radhošť. Není bez zajímavosti, že čilý lyžařský ruch na Pustevnách a Radhošti inspiroval sportovně založené občany, ale i lesní dělníky, hajné a myslivce, kteří naznali, že by jim vlastnictví lyží mohlo významně pomoci v práci. Jako první si o příspěvek na lyže zažádala v roce 1923 zdejší základní škola s odůvodněním, že školáci mohou díky lyžím snadněji pomáhat zbloudilým turistům. Mládež se naučila lyžovat velmi rychle, na lyžích se jezdilo i do školy. Rozmach lyžařského sportu podporovali také dva místní truhláři. Nejstarší sjezdovou tratí pro dospělé byla sjezdovka z Radhoště do Dolního Rozpitého. Když se v roce 1937 stavělo elektrické vedení k hotelu Radegast, musel být v místě vykácen pás lesa. Do chaty Pod kaplí i do hotelu Radegast přijíždělo hodně lyžařů a majitelé obou zařízení měli zájem o vybudování sjezdovky na jižním slunečném svahu Radhoště. Práce se uskutečnily v roce 1938. Na nové sjezdové trati se pak během války konalo několik závodů. Moravskoslezské Beskydy byly ve válečných letech 1939-1945 jediným horstvem, jež zůstalo českým. Proto se zde často pořádaly lyžařské soutěže a přebory tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Veliký závod ve sjezdovém lyžování tu Svaz českých lyžařů uspořádal už v roce 1940. Později se lyžování přesunulo blíž k Pustevnám. Místní borci se přes Pohorskou jednotu Radhošť účastnili i přespolních závodů a své zkušenosti zúročili v organizaci Memoriálu Hynka Tošenovského (dva z nejlepších místních lyžařů pracovali v jeho pekárně), jehož první ročník se uskutečnil v roce 1951. Tehdy byla velká část Černé hory bez lesů, takže se rozhodlo, že se závod pojede z jejího vrcholu kolem chaty Mír a cíl bude v Dolním Rozpitém na louce u Bolcků. Startovalo se tím způsobem, že hajný Adámek vystřelil z lovecké pušky do vzduchu a jakmile doletěl zvuk dolů, začal se měřit čas v cíli. Závodníci pak startovali v pravidelných minutových intervalech. Trať byla technicky velmi náročná. Hned po startu vedla v úzkém korytě pro stahování dřeva širokém necelé 2m. Po projetí tímto úsekem následoval terénní zlom na mezi vedle chaty Mír, kde bylo docilováno značných skoků a taky pádů. Trať pokračovala po loukách směrem na Košařiska, kde byly další dva zlomy. Pod chalupou na Košařiskách skončilo u hrušky vedle kamenného plotu také dost závodníků. Za zmínku stojí počin rožnovského závodníka Karla Žingora, který si vzal na závod skočky místo sjezdových lyží v naději, že nažene čas. Záměr se však nezdařil. Karel měl ve spodní části trati pád a závod pro něj skončil.

Z točny se dáte po značce asfaltkou doleva, asi po 200m zahnete opět ostře doleva a zpevněnou lesní cestou začnete stoupat do svahu pod Pavlovou Loukou. Pár chalup, které cestou potkáte, leží defakto přímo v linii pod ní. Zhruba po půl kilometru dorazíte k ukazateli Pavlovy Louky (575m). Za sebou máte 3km, před sebou 1km k chatě Mír a je možno udělat si i 0,5km odbočku ke zvonici. Stezka ke zvonici není nijak značená a možná budete potřebovat mapu. Dřevěná zvonice na Pavlově Louce je situována až v horní části osady. Pochází z roku 1835 a zvon v ní nese letopočet 1778. Návštěvníkům zde slouží též jednoduché posezení.

Středně stoupavý kilometrový úsek nad Pavlovou Loukou je hůř značený, protože doplácí na lesní těžbu. Nejdřív proběhne náčum do dolíku u točny a do horami obehnané rýhy horního toku Dolního rozpitského potoka. Poté se svážnice posune k serpentině, očíhne údolí Dolního Rozpitého, protější kopec Kamenné (745m) a výseč Vsetínských Beskyd na obě strany od sedla Čarták. Hezky jde rozeznat vršek Poskla (576m) s vysílačem nad Hutiskem, vrch Stráň (536m) a část obce Hutisko. Následuje druhé zatočení kolem dřevěné chalupy a stoupání na osadu pod chatou Mír. Kvůli zeleni toho teď moc nevidíte, jen nad dalšíma chalupama se krátce otevře výhled na Vsetínské Beskydy někde od Herálek (891m) a Vsacké Tanečnice (912m) přes Soláň (861m) až k výrazně vysoké Vysoké (1024m). Chvíli nato již vyjdete u úboční asfaltky při směrovce Chata Mír, rozc.. Do cíle zbývá posledního 0,5km. Samotná chata Mír se však nachází 200m opačným směrem a poznáte ji bezpečně podle toho, že je to napůl stará dřevěná horská chalupa větších rozměrů, napůl komunistický zděný přístavek. Historie jejího netradičního původu bohužel není známa.

Závěrečný úsek žluté turistické trasy tvoří zvolna klesající asfaltová lesní cesta bez výhledů. Na konci vás bude čekat ukazatel Pod chatou „Mír“, rozc. (646m). Žlutá trasa tady po 4,5km končí, no po červené můžete dojít ještě 4,5km do centra Rožnova p.R. nebo 4,5km na Radhošť.