<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Kunčice p. Ondř., ŽST (475m) – Kunčice p. Ondř., kaple (473m) – Horní Čeladná, kap., BUS (514m) – Horní Čeladná, rozc. (555m) – Pod Smrčkem (649m) – Ostravice, ŽST (418m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>10km převážně po asfaltu, to nabízí tato modrá turistická trasa, kopírující hranici CHKO Beskydy. Je štědrá na výhledy na nejvyšší vrcholky Beskyd a setkáte se na ní s celou řadou zajímavostí, jako třeba unikátním dřevěným kostelem z Podkarpatské Rusi, golfovým hřištěm či minerálním pramenem a významnou dřevěnou kaplí sv. Cyrila a Metoděje. Ideální je pro výletníky na kolech, méně pro pěší, vozíčkáře či maminky s kočárkem. Ovšem i pokud nemůžete jinak než autem, otevřte všechna okýnka, stáhněte střechu a ukažte své návštěvě, jak je v Beskydech nádherně!</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Vše důležité, co o historii <b>Kunčic pod Ondřejníkem</b> potřebujete vědět, je vepsáno v jejich obecním znaku. Zelené trojvrší označuje hory, v nichž byly Kunčice z příkazu majitele hukvaldského panství v roce 1281 založeny. Vymýcení lesa na horním toku Tichávky si vzal na starost jistý Kunz, který dal obci jméno a jeho potomci zde pak zastávali fojtský úřad. Červený svatoondřejský kříž ve tvaru písmene X, jenž bývá v heraldice často užíván, může poukazovat jak k názvu hory Ondřejník, tak k postavě apoštola Ondřeje, který se stal patronem rybářů, horníků a provazníků. Vztyčené zelené kladivo, přeložené přes kříž, upřesňuje, že jde patrně o Ondřejův hornický odkaz a modrý květ lhnu v místě jejich spojení poukazuje zase na textilnictví. Poté, co asi 350 let prosperovala v obci sklářská huť, jejíž věhlas se odrazil i ve způsobu naturální daně olomouckému arcibiskupovi v podobě 100 skleněných talířů – zmínka o této dani z roku 1581 je prvním písemným pramenem o existenci Kunčic – se obyvatelé obce začali živit soukenictvím. I v tomto odvětví vynikli, avšak konkurence v podobě americké bavlny v 2.pol. 19.stol. přiměla Kunčičany vyměnit stav za krumpáč a jít do některé z místních šachet těžit železnou rudu. Hornictví se tu udrželo cca 35 let. Od doby úpadku těžby jsou Kunčice zaměřeny prvotně na turistický ruch, a to nás přivádí zpátky k zeleným kopečkům. V západní části obce stojí zděný kostel sv. Máří Magdalény z roku 1814, ve východní části kostel dřevěný, dále se v katastru Kunčic nacházejí 2 kaple, 2 památné stromy a 2 přírodní rezervace. V létě tu ke koupání slouží umělá vodní nádrž s plochou 12.000m2.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Před nádražní budovou najdete rozcestník <b>Kunčice p. Ondř., ŽST (475m)</b> ověšený cedulemi s různobarevnými hroty. Všechny svorně ukazují 0,5km k hlavní silnici, kde se nachází autobusová zastávka a poprvé tímto směrem můžete vidět také kužel Skalky (964m), nejvyššího vrcholu v masivu Ondřejníka. Modrá značka vede přímo na něj (3km), zelená jen na Opálenou (3km) a žlutá se mu úplně vyhýbá, protože pokračuje úpatím hory do Kozlovic (8,5km). V opačném směru se můžete vydat po zelené na Pustevny (8km) nebo po modro-žluté 0,5km k nejhezčí místní sakrální památce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Do strany ve směru šipek běží nenápadný asfaltový chodník. Po něm musíte nejdřív překonat výrazný kopcovitý břeh nad tratí. Shora ovšem již uvidíte špičku Lysé hory (1323m) s vysílačem a náznaky oblých tvarů Stolových hor. Železniční trať z Ostravy hlavního nádraží do Valašského Meziřičí byla budována ve dvou etapách. První úsek z Ostravy do Frýdlantu n.O. byl do provozu uveden roku 1871, druhá část z Frýdlantu n.O. do Valašského Meziříčí roku 1888 jako součást vedlejší větve Severní dráhy císaře Ferdinanda z Kroměříže přes Těšín do polského Bílska. Pro obec znamenalo její zbudování historický milník. Vlakem totiž do Kunčic začali zakrátko přijíždět první hosté nejen z Ostravska. Zprvu příslušníci vyšších tříd přespávali v pronajatých pokojích ve skromných domech místních obyvatel, posléze si počli v prostoru mezi kunčickým nádražím a dnešním Beskydským rehabilitačním centrem (BRC) stavět své více či méně výstavné vily. Zvýšený pohyb lidí zaregistroval a využil majitel dvora Wernerovice Ferdinand Brázda. Na svém statku roku 1889 otevřel hostinec Unter den Linden (Pod Lipkami) a koloniál pro potřeby přibývajících letních hostů. Po smrti manžela prodala paní Brázdová roku 1896 dvůr i s hostincem manželům Dočekalovým z Ostravy, kteří se však svými investicemi velmi zadlužili a v roce 1902 získal vznikající beskydské lázně v dražbě MUDr. Jan May, který zde založil hornické sanatorium. První ze soukromých sídel letních hostů byla Villa Rosen Emila Christopha. Na jejím místě dnes stojí Dům pionýrů, který však respektuje půdorys původní vily. Následovala vila Dominika Werlika (1898), vila pplk. Navrátila (1898), roubená vila stavitele Ferdinanda Tichého (1899), vila manželů Jurečkových (1899) a dnes již neexistující Parmova vila (1899). V novém století výstavba ještě zrychlila a slibný vývoj obce přerušila až 1.sv. válka. Za všechny vily vybudované v této době stojí za zmínku mimořádně hodnotný secesní dům Waldhaus Glassner (1902) vrchního stavebního rady Carla Glassnera či dřevěná vila Šárka poslance a advokáte JUDr. Fajfrlíka dle návrhu Dušana Jurkoviče (1903). Velmi zajímavá je poválečná vila Dr. Ing. Rudolfa Zankla, generálního tajemníka a německého vedoucího Vítkovických kamenouhelných dolů. Má kruhový půdorys a osou domu je komín se středovým krbem (1928). Někteří majitelé kunčických vil se roku 1903 sdružili v Okrašlovacím spolku pro Velké Kunčice pod Radhoštěm. Výsledkem jejich činnosti byla stavba chodníku k vodním nádražím, veřejné osvětlení v okolí lázní, otevření veřejného koupaliště, tenisových kurtů a hlavně výstavba dřevěného kostelíka, o němž bude řeč později. Po 2.sv. válce pak vyrostla v obci spousta menších chat a rekreační střediska snad všech průmyslových podniků z Ostravska.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úzká asfaltová cesta nad tratí slouží jako příjezdovka k místním rodinným domům, proto je sjízdná též pro auta, avšak pouze se zvýšenou opatrností. Po cca 500m, což je skutečná délka tohoto úseku, dorazíte na křižovatku, kde turistická značka odbočuje vpravo k železničnímu přejezdu, avšak chcete-li se podívat do zmiňovaného areálu Beskydského rehabilitačního centra (stojí to zato), přejeďte křižovatku rovně a po chvilce jste tam. V případě, že se na to jako řidič necítíte, vydejte se od železniční stanice k hlavní silnici, kde zahnete doprava a BRC uvidíte po své levé ruce. Poznáte jej snadno podle megalomanské moderní stavby Lara Spa. Auto můžete zanechat třebas na záchytném parkovišti u vstupu. Venkovní areál <b>Beskydského rehabilitačního centra</b> je volně přístupný veřejnosti. Ba co víc, ve výšce 3.patra tu nad střechou příjmové kanceláře stojí nově zbudovaná zastřešená <b>rozhledna</b> s dalekohledem na mince, odkud si můžete prohlédnout celou svou následující trasu. Vidět je jak Kněhyně (1257m) se Stolovými horami (1046m, 1009m), tak údolím Čeladenky oddělený masiv Smrku (1276m) s předvrcholem Malý Smrk (1174m), včetně při úpatí stojícího Malého Smrčku (711m), kolem něhož se modrá turistická značka také ovíjí. Mimo to nahlédnete i do areálu BRC, konkrétně na místa, která představují historický počátek lázní i jejich nejnovější současnost.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Jak již stojí výše v textu, všechno to začalo na statku Wernerovice Ferdinanda Brázdy, který tu roku 1889 otevřel hostinec pro přibývající letní hosty. Lipová alej, jež dala Brázdovic hostinci jméno, musela být sice roku 1999 vykácena, vedla však přesně tou cestou, kterou jste sem přišli, tj. od hlavní silnice kolem rozhledny nahoru k restauraci s venkovní zahrádkou. No a restaurace U Sestřiček je právě oním bývalým hostincem Pod Lipkami, jenž tvoří pravý úhel s budovou bývalého statku, dnes léčebným domem Dr. Maye. Od nich vedou dva chodníčky do parku, kde se odehrály další události, významné pro následující rozvoj lázní. Vydáte-li se tím spodním kolem Jezírka přání, dojdete po pár desítkách metrů k tzv. Ferdinandovu zřídlu, u něhož se v roce 1890 někomu z rodiny Brázdových zjevila podle legendy Panna Marie. Jak bylo zjištěno, chemické složení vody podporuje zažívací systém a díky mnoha uzdravením se tak stal pramen v okolí poměrně oblíbeným. Emil Christoph, častý letní host a rodinný přítel Brázdových, zde proto nechal roku 1893 postavit ze dřeva zbylého po stavbě železnice <b>kapli Nejsvětější Panny Marie</b>, jež stojí kousek nad pramenem u druhého parkového chodníčku. Kaplička bývá příležitostně otevřená a pro lázeňské hosty se tu v sudé pondělky od 15:30 konávají bohoslužby. Údajně léčivý pramen se stal základem vize dalšího majitele statku (od roku 1896), Vincence Dočekala, pro přeměnu výletní restaurace v lázně. Manželé Dočekalovi nechali nad silnicí do Frýdlantu postavit roku 1898 jednopatrový hotel Skalka (později přejmenovaný na léčebný dům Kněhyně), budovu koupelen (poblíž jezírka) a celý prostor mezi těmito budovami parkově upravili. Nákladná výstavba však přivedla Dočekalovy do dluhů a objekty musely jít do dražby. Sen o lázních zrealizovali až turnovský rodák a michálkovický lékař MUDr. Jan May spolu se svým švagrem MUDr. Bohuslavem Müllerem, kteří lázně koupili v roce 1902 a založili zde sanatorium pro horníky z Ostravska a Karvinska. Původní budovu hostince Pod Lipkami zvedl May o patro a opatřil sgrafitovou omítkou, hospodářskou část přebudoval na jídelnu a roku 1908 přistavěl nad parkem patrový léčebný dům Ondřejka, jehož sloh kombinuje hrázděné zdivo s lidovou architekturou Pobeskydí. Na jeho fasádě můžete spatřit fresky muže a ženy v lašském kroji od neznámého autora. Pokračovalo se parkovou úpravou pozemků, byly vysázeny exotické dřeviny, upravena Bělina studánka (podle Müllerovy manželky), rybníček přeměněn v jezírko a u léčivého pramene vyrostl letní dřevěný pavilon. Všechny budovy byly dálkově vytápěny parním topením a svítilo se v nich elektřinou. Kuchyň byla zásobována z vlastního hospodářského zázemí. Sezóna trvala od 15.5. do konce září. Léčilo se hydroterapií (koupelemi), ať již chladnými či horkými, skotskými střiky, rašelinnými koupelemi (bahno se bralo v dnešní podmáčené přírodní rezervaci V Podolánkách), cvičením, masážemi apod. Kromě léčby měli hosté k dispozici piáno, kulečník, vlastní honitbu a ředitelství občas pořádalo i koncerty a malá divadelní představení. MUDr. May lázně opustil po smrti svého syna roku 1908. O rok později bylo sanatorium prodáno společenstvu ostravsko-karvinských báňských podniků. Ředitelem se stal plicní lékař MUDr. Berthold Storch, jehož jméno nese i památný dub naproti vchodu do areálu lázní. Ubytoval se ve vile Fillipa Schleisingera (dnešní hostinec a obchod Na Šodku), později koupil vilu naproti lázní (dnes léčebný dům Běla), kde jeho následovníci ve funkci bydleli až do adaptace vily na léčebný dům v roce 2002. Vilu Běla uvidíte i z rozhledny, nachází se u hlavní silnice pod velkým parkovištěm a pohled na ni je částečně zakryt stromem. Lázeňskou léčbu po 1.sv. válce doplnil lazaret a přibyly nové terapie. Storch vedl ústav do roku 1939, kdy byl vzhledem ke svému židovskému původu odvolán a i s manželkou Žofií deportován do koncentračního tábora, kde se jejich stopa ztrácí. Vzápětí začal léčebný ústav sloužit jako lazaret pro vojáky Wehrmachtu. Po válce se lidé snažili hornické sanatorium obnovit, dokonce byl z prostředků UNNRA postaven nový léčebný dům (1949) podle návrhu Ing. Arch. Jaromíra Moučky, dnešní třípatrový funkcionalistický léčebný dům MUDr. Storcha v zadní části parku. V roce 1952 se stal majitelem lázní Československý stát a ten zde zřídil porodnici – pobočku okresní nemocnice ve Frýdku-Místku. Privatizací v roce 1995 přešel zchátralý areál do rukou obce Čeladná, která jej prodala pojišťovací společnosti AGEL, jež porodnici roku 2000 transformovala v léčebný ústav pod názvem Beskydské rehabilitační centrum. V současnosti převažuje léčba pohybového a nervového ústrojí, kardiorehabilitace pomocí pohybové terapie, ergoterapie (léčba prací), psychoterapie, masáže, koupele a zábaly. Jako první v ČR tu začali léčit mrazem, tzv. kryoterapií. Od roku 2011 se zkouší i terapie tmou, jejíž duchovním otcem v ČR je místní terapeut Alois Andrew Urbiš, jenž sám strávil týden ve tmě v bývalém Dole Jeremenko. Když se dostavily první pozitivní účinky, byl stavebně upraven kiosek v areálu lázní, v němž Urbiš strávil rovných 50 dní. V roce 2007 nechal současný ředitel MUDr. Milan Bajgar vystavět nový léčebný dům Lara, který však bohužel svou obludností do beskydské krajiny vůbec nezapadá. No a u něj končí nejen pohled do historie čeladenských lázní, ale též výhledové panorama z rozhledny.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poté, co se vrátíte zpět na označenou křižovatku, sejdete silnicí do dolíku s železničním přejezdem a odtud půjdete pár desítek metrů rovně do kopečka ke hřbitovní brance. Za ní po levé straně stojí zelení obklopený <b>dřevěný kostelík sv. Prokopa a Barbory</b>. Ten ovšem není beskydský, jak by se mohlo zdát. Na své místo byl totiž posazen až v roce 1931. Jde o typickou karpatskou sakrální stavbu bojkovského typu, vyznačující se jehlancovitou odstupňovanou střechou zakončenou báněmi. Kostelík stál původně ve vsi Hliňanka u Čynadijova v okrese Svalava na Podkarpatské Rusi, postaven byl na přelomu 17. a 18.stol. a zasvěcen archandělu Michaelovi. V období první republiky, kdy Podkarpatská Rus patřila ještě k tehdejšímu Československu a bohatí čeští magnáti tam často jezdili lovit medvědy, přestal obyvatelům Hliňanky prostorově vyhovovat a po stavbě nového zděného kostela začal rychle chátrat. Hrozilo, že stavba, podobně jako mnoho jiných v tomto kraji, zanikne. Farníci z chudé vesnice proto uvítali, když jim Ing. Edward Šebela, velký milovník starožitností a pravidelný hliňanský dovolenkář, jako předseda kunčického Okrašlovacího spolku nabídnul v roce 1928 odkup tohoto kostela. Roku 1931 firma Ing. Vojáčka kostel v Hliňance rozebrala, po železnici nechala převézt do Kunčic pod Ondřejníkem a tady opět sestavila. Střecha ovšem musela být zhotovena znova a věž kostela se nedochovala vůbec, takže byla postavena nová, podle vzoru jiných dochovaných kostelů tohoto typu. Kostel byl v neděli 23.8. 1931 zasvěcen patronům horníků sv. Prokopovi a Barboře olomouckým biskupem Mons. ThDr. Janem Stavělem, jenž také odsloužil první mši. Každý sedmý rok byl kostel napuštěn Karbolineem, přesto se na přelomu 70. a 80.let 20.stol. ocitl v havarijním stavu. Oprava v roce 1983 byla tím náročnější, že kostel není postaven z trámů z obvyklých jehličnatých stromů, nýbrž z trámů dubových. Oprava započala bez státního souhlasu, kvůli čemuž byl sloužící páter Josef Tirlík za trest přeložen do Kyjovic u Opavy. Nový farář Vincenc Svák však s velkými obtížemi v opravách pokračoval a za pomoci místních řemeslníků kostel i za obdivuhodně nízké náklady zachránil. Žel v roce 1994 kostel někdo vykradl. Zloději odcizili velký kříž s ukřižovaným Kristem a obraz sv. Prokopa a Barbory z roku 1893, který dříve visel v cechovně Jámy Šalamoun v Moravské Ostravě. Pozůstavší základní inventář, především zajímavý ikonotas za oltářem, je dokladem původně pravoslavného vysvěcení. Nakouknout dovnitř můžete mimo dobu bohoslužeb proskleným otvorem ve vstupních dveřích. Mimochodem, kostelíky z Podkarpatské Rusi byly podobně dovezeny též do Kinského sadů v Praze, Nové Paky, Blanska, Hradce Králové či Dobříkova.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Místo pro znovupostavení kostela na návrší zvaném Na Humenci nebylo vybráno náhodou. Hned na protějším návrší totiž Šebela bydlel. Ing. Dr. h.c. Edward Šebela, generální ředitel Vítkovické báňské a hutní společnosti, jeden z nejzámožnějších majitelů vil v Kunčicích, zakoupil starší vilu Jana Jaterky s rozsáhlými pozemky, které byly v roce 1926 parkově upraveny a vila nákladně přestavěna. O 22 let později byl dům odkoupen státem a roku 1960 rozšířen na Rekreační středisko karvinských elektráren. Dnes je v soukromých rukou a funguje jako penzion Karolína. Dosud se však tradují vzpomínky na slavnou svatbu, kterou Šebela vystrojil v dřevěném kostele své dceři Miladě. Svatba s mladým hrabětem Karlem Larischem-Mönichem byla pochopitelně významnou událostí přesahující region, a právě pro tento účel byl vlastně prý originální kostelík Šebelou zakoupen a zrekonstruován. Tato romantická představa se mezi lidmi natolik vžila, že se zapomíná, že se Milada Šebelová vdávala až 16.12. 1937, tedy 6 let po přesunu kostela do Kunčic p.O. a před ní se v „ruském“ kostele stihlo vzít už několik jiných potomků bohatých podnikatelů. Pokud se chcete na Šebelovu vilu podívat – vede k ní totiž od kostela asi 200m dlouhá silnice, kterou prý v den svatby pokrýval červený slavnostní koberec – nezapomeňte se zastavit u <b>kaple Panny Marie Na Gvardůvkách</b>, jež stojí u cesty naproti Karolíně. Postavena byla v letech 1888-1890 v místě, kde podle pověsti umístila věřící žena zázračný svatý obrázek s podobiznou Panny Marie. Původní obraz však časem sešel a byl nahrazen současným oltářním obrazem. Na sousedním pozemku najdete též dříve zmiňovanou Jurovičovu vilu Šárka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Relativní rovinkou přejdete od kostela k rozcestníku <b>Kunčice p. Ondř., kaple (473m)</b>, kde se modrá a žlutá značka rozdělují. Žlutá stoupá 4km na Malou Stolovou a modrá pokračuje 4km do Horní Čeladné. Ušlý úsek měl být dlouhý 0,5km, v reálu to ale bylo asi 960m. Za tu dobu se několikrát za zády objevil vrchol Skalka (964m), avšak poprvé díky elektrickým drátům slušně uvidíte na Velkou Stolovou (1046m). Poté odbočíte doleva, čeká vás ostřeji stoupající zatáčka a dlouhý, mírně stoupající kus málo frekventované asfaltky. Za zvláštní tu lze považovat pouze temnou kamennou <b>kapli</b> se soškou Madonny, zbudovanou v masivní zdi soukromého pozemku. Je od ní krásný výhled na nejvyšší bod Ondřejníka, ale též na tisícovky Radhošťského hřbetu, jimiž jsou Radhošť (1129m) s kaplí na vrcholu, Nořičí hora (1047m) a Velká Stolová (1046m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Hranice CHKO Beskydy spolu s modrou turistickou značkou projde mezi několika domy na okraji Kunčic a dostává se k cípu <b>golfového hřiště</b>, jež je „oploceno“ pouze remízkem a dá se tak na něj v případě zvědavosti proniknout. Nicméně, jak cedule vyzývají, na soukromý pozemek je cizím vstup zakázán... Čeladenský golfový areál představuje špičku mezi golfovými resorty. Má rozlohu 140ha, otevřen byl v roce 2001 a pod jeho designem se podepsal španělský hráč PGA Miguel Angel Jiménez. Najdete tu 36 jamek dvou hřišť a obě patří z herního hlediska k tomu vůbec nejtěžšímu, s čím se může hráč na území ČR setkat. V zimním období se pak golfové hřiště mění ve špičkově upravený běžkařský areál se 3 různými okruhy s překrásnými výhledy na okolní krajinu. Mimochodem, golf je fyzicky nenáročný venkovní sport, v němž samotný hráč či malá skupina hráčů hraje malým golfovým míčkem do jamky a používá při tom různé hole. Má se za to, že současný golf pochází ze Skotska a byl hrán na Britských ostrovech po několik staletí. Kořeny golfu však lze vystopovat už ve středověké Číně, kde byl hrán výhradně šlechtou. Dnes hovoří kvalifikované odhady o 60 milionech hráčů golfu na celém světě, což podle některých zdrojů řadí golf na druhé místo v žebříčku sportů podle počtu hráčů (hned po volejbalu). Golf patří mezi olympijské sporty, poprvé byl mezi ně zařazen v roce 1900 na letních olympijských hrách v Paříži. Většina jamek má tzv. green od odpaliště příliš daleko na to, aby se dal zasáhnout první ranou, proto mezi nimi bývá nízko sekaný (cca 3mm) pruh trávy, po němž hráč postupuje. U jamek jsou rozmístěny různé překážky, např. vyšší tráva, písek či vodní plocha. Samotná jamka má průměr 10,8cm a měla by mít hloubku 10,16cm. Vyztužuje se plastovou vložkou, do níž lze zapíchnout tyč s vlajkou, která umožňuje její viditelnost i z velké vzdálenosti. Každá jamka je ohodnocena tzv. parem, což je číslo závislé na obtížnosti každé dráhy a označuje teoretický počet ran, na který by zkušený golfista měl jamku zahrát. Existují 2 typy hry – tou známější je hra na rány, jejímž cílem je použít co nejméně ran k zahrání určitého pořadí jamek; druhým typem je hra na jamky, kdy za zahrání jamky na méně ran dostává hráč bod a vyhrává ten, kdo získá nejvíc bodů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U golfového hřiště počíná asfaltka mírně klesat a stáčí se na jihovýchod. Jedete-li autem, dejte pozor na cyklisty, protože cesta je zde úzká a oči vám mohou sklouzávat k okolním horám! Dostáváte se totiž do prostoru s kruhovým výhledem. Po levé straně se rozvaluje Ondřejník (964m), nejvyšší masiv Podbeskydské pahorkatiny, otevřená krajina nabízí pohled k Lysé hoře (1323m), celkově nejvyššímu vrcholu Beskyd, ve směru úzké silničky stojí mohutný Smrk (1276m), druhá nejvyšší hora Beskyd, po pravé straně se zjevují krapatá Malá Stolová (1009m) s bochníkovitou Velkou Stolovou (1046m) a mezi nimi se ukrývá Kněhyně (1257m), třetí nejvyšší vrchol Beskyd, a zároveň též nejvyšší bod Radhošťského hřbetu. Dominantním se po chvíli stává především Smrk, jehož členitý tvar zahrnuje krom hlavního hřbetu také část předvrcholu Malý Smrk (1174m), přičemž nízkým sedlem je od mocného svahu oddělen navíc ještě Smrček (859m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nádherné kruhové výhledy doprovázejí obcházení celé šíře golfového hřiště, jehož zelené pěstěné trávníky však bohužel odporují souladu s přírodou, neboť, jak je potřeba dodat, se na jeho údržbu používají jedovaté pesticidy, zejména herbicidy (chemikálie likvidující nežádoucí druhy rostlin), ale i insekticidy (chemikálie na likvidaci hmyzu) a fungicidy (k eliminaci plísní). Kromě toho je též zavlažováno užitkovou vodou s chlorem. Toto hřiště se přitom nachází na samé hranici Chráněné krajinné oblasti Beskydy, dokonce ji malou částí přesahuje.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Golfové hřiště pozvolna přechází do louky a za ní vstupuje asfaltka do lesa, jímž protéká bublavý potok Stolovec. Nyní jsou již výhledy poznamenány lidskými pobytovými znaky, přesto ještě stále vidíte Malou Stolovou, Smrk a Lysou horu s vysílačem na špici, která pomaličku zalézá za nedaleký vrch Žár (630m). Zvolna klesáte do obce Čeladná, resp. do její zadní části zvané Horní Čeladná. Jedete-li autem, nedbejte místa, kde modrá značka náhle odbočuje ze silnice doprava a stoupá do kopce, a vemte to rovně k hlavní cestě. Značený úsek je vhodný spíš pro kola nebo vůz s vyšším podvozkem, neboť po krátkém stoupání stejně zahnete doleva a po hrubě štěrkované zpevněné cestě to vezmete mezi chatkami středně dolů do osady Hamry. Tam se klikatá asfaltka zplošťuje a s pohledem upřeným do klínu hor se spojuje s hlavní silnicí. Ony horské masivy, jež rozděluje sevřené údolí říčky Čeladenky, jsou Malá Stolová (potažmo Kněhyně) a Smrk.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Horní Čeladná leží při úpatí Smrku a jde o lokalitu veskrze zajímavou. Kuriózní je kupříkladu fakt, že sem v roce 1907 začala z Frýdlantu nad Ostravicí zajíždět soukromá autobusová linka, první autobusová linka v českých zemích. Dnešní zastávka (pro většinu spojů konečná) se nachází jen malý kousek dál po turistické značce směrem k horám a kříž, který u ní stojí, vypráví o dalších zajímavostech. Tento vysoký černý litinový <b>kříž</b> s postavou pozlaceného ukřižovaného Krista svým českým a německým nápisem na podstavci informuje o zbudování kříže v roce 1847 z podnětu knížete arcibiskupa a olomouckého barona Maxmiliána Josefa Somerau – Beckha (21.12. 1769 – 31.3. 1853; arcibiskupem 1836-1853) pro zbožné zaměstnance zdejších železáren. Ty stávaly od roku 1678 asi 400m jižněji proti proudu říčky Čeladenky a zrušeny byly ve 20.letech 20.stol. Blízká informační tabule o železárnách stručně hovoří v tom smyslu, že se z nich dochovaly jen zbytky kamenných základů. No můžete se na ně jít podívat. Turistická značka překonává most přes říčku Čeladenku, po níž se v minulosti plavilo dřevo z hloubi hor do místních hutí a železáren, načež po pravé straně uzříte rekreační středisko s chatkami. Kolem jeho plotu bezprostředně utíká doprava vyježděná stezka, jež končí u říčky, avšak to už vidíte v husté zeleni ukrytou masivní kamennou zeď zaniklých <b>čeladenských železáren</b>. Půjdete-li po vyšlapané pěšince dál do lesíka, zjistíte, že na délku se zachovalo celkem asi 100m souvislé zídky. Areál železáren začínal hned za mostem přes řeku, dnes v jeho spodní části, kde byly situovány spíše provozní a skladovací plochy, stojí ono rekreační středisko, avšak jižní část zůstala nezastavěná a zarostla stromy. Čeladenská huť vznikla jako pobočný závod arcibiskupských železáren ve Frýdlantě n.O. Jedním z prvních podnětů k vybudování nějakého menšího železárenského podniku na Čeladné byla zpráva hukvaldského správce Martina Kozáka z počátku roku 1678. Bylo navrženo vystavět na Horní Čeladné vysokou pec na tavení železné rudy s využitím mlýnských náhonů dříve zde stojícího mlýna. Zpráva vyzdvihuje výhodu plavení dříví po říčce Čeladence, dostatek kvalitní železné rudy jak v Čeladné, tak v Kunčicích p.O. a v Tiché a značné ušetření potažních robot, jichž bylo doposud třeba na dovoz vypáleného dřevěného uhlí z čeladenských uhlisek do železáren ve Frýdlantě. Informace o realizaci stavby se objevuje hned v srpnu téhož roku. Výstavbu vedli a prováděli zkušení dělníci z Pernštejna, kteří byli pozváni na žádost olomouckého biskupa, majitele Hukvaldského panství, pod nějž Čeladná tehdy spadala. Kámen na stavbu se dříve dovážel z maletínských dolů u České Třebové, ale shodou náhod se stejně kvalitní materiál povedlo najít i na vrchu Kazničově u Hukvald, takže v následujícím roce 1679 byla již čeladenská vysoká pec v provozu a produkovala kvalitní beskydské železo. Jenže přišel rok 1680 a s ním vpády uherských povstalců (tzv. kuruců) na Moravu. Z důvodu bezpečnostni hranic vydal vzápětí císař zákaz odlesňovat pohraničních hory a výroba železa na Čeladné tak byla na dlouhý čas pozastavena. K výraznějšímu obnovení a modernizaci došlo až v roce 1796 za nájemce Jana Václava Homoláče. Ten v roce 1788 získal od biskupa Antonína Theodora hraběte Colloredo – Waldsee do nájmu upadající frýdlantské železárny a hutě za 2125 zlatých ročně. Mezi lety 1796-1802 nechal Homoláč na Čeladné vystavět u horního hamru novou vysokou tavicí pec s dřevěnou kopulí pokrytou železným plechem, která sice 21.9. 1806 vyhořela, ale byla opět obnovena, dále nové sloupy na rudu, skladiště uhlí, mlýn se strouhou, drátovnu se dvěma výhněmi, pilu s kamennou podezdívkou, stáje, jednopatrovou budovu pro šachtmistra, kde sídlila i zámečnická dílna a stolárna, dva hutní domy pro hamerní mistry, dřevěný domek pro šafáře a chaty pro uhlíře. Po smrti Jana Václava Homoláče přebírá závody v roce 1815 jeho syn Jan Vincenc, který však kvůli chatrnému zdraví umírá 2 roky po otci. Další členové rodu Homoláčů již nedokázali prosperitu podniku udržet, proto si železárny bere v roce 1836 nazpět do své režie acibiskupství. Arcibiskup arcivévoda Rudolf František hrabě Troyer si nechává zpracovat znaleckou expertízu profesora vídeňské techniky F.X. Riepla a kolem roku 1840 dává na Čeladence postavit nový velký jez pro snadnější plavení dříví. Roku 1852 jsou zde vystavěny dva nové hamry, nová vysoká pec a nová kuplovací pec. Po roce 1867 zavádí železárny intenzivní výrobu litinových kamen a roku 1890 se kvůli tomu ukončuje výroba klasického tyčového železa. Postupné omezování výroby železa, která ještě v roce 1848 činila 20.394 centů, zatímco roku 1889 jen 4.030 centů, vedlo k tomu, že roku 1892 byla vysoká pec na Čeladné vyřazena z provozu. Mateřský závod ve Frýdlantě tento osud postihnul v letech 1895 a 1900. Slévárenská výroba byla po rekonstrukci frýdlantských závodů soustředěna pouze tam, pročež se pobočný závod na Čeladné zrušil, všichni jeho zaměstnanci dostali výpověď a v roce 1920 železárny definitivně zanikají. Jak se vlastně takové beskydské železo vyrábělo? Ve Frýdlantě a v Čeladné byla využívána beskydská železná ruda zvaná sferosiderit (karpatský paleosiderit) neboli ocelek. Ten se zde vyskytuje ve slojkách o mohutnosti 2-22cm. Těžil se např. ve Frýdlantě, Čeladné, Tiché, v Kunčicích, Metylovicích, na Ostravici či v Kozlovicích. Rozbory ukázaly, že ruda obsahovala asi 30% železa. Dolovala se ve štolách nebo na zával, takže dodnes můžete na pozůstatky této těžby na Čeladné narazit. Ruda se nejprve drtila, poté pražila a nakonec se nechala vylouhovat na dešti a vzduchu, aby se zbavila síry, fosforu či jiných nečistot. Pro její tavení ve vysokých pecích a zpracování v hamrech bylo zapotřebí velké množství dřevěného uhlí. Pokácené dříví muselo být z hor dopraveno koňmo nebo ručně na saních do údolí (tehdy poměrně riziková práce, neboť se kácelo i ve velmi obtížných terénech) a přichystáno na plavbu po řece. Klády se rozřezávaly na sáhové délky (1,2m) a štípaly na polena. Příprava na plavení začínala již v létě, kdy se řečiště potoků či umělých kanálů zbavovaly nečistot a v březnu, kdy se toky v horách začaly rozvodňovat a umělé nádrže na horských potocích (tzv. klausy) naplňovat, se polena vhazovala do velké vody, přičemž podél toků už čekali robotníci, kteří pohyb dřeva na řece usměrňovali. Splavené dřevo bylo následně soustřeďováno na tzv. uhliska, místa, kde se stavěly milíře a pálilo se zde dřevěné uhlí pro provoz hutí.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Rovinkou se dostanete po silnici až do úplného klínu hor, jež svírají malé parkovišťátko u rozcestníku <b>Horní Čeladná, kap., BUS (514m)</b>. Za sebou máte polovinu cesty, to jest 4,5km, přičemž do Ostravice zbývá podle popisků ještě 5km. Další možnost je vyrazit po červené značce na Pustevny vzdálené 9,5km anebo 8km na vrchol Smrku. Na Horní Čeladné je však dobré se zdržet. Při rozcestí totiž na nevelkém oploceném plácku stojí významná <b>kaple sv. Cyrila a Metoděje</b>. Dřevěná kaple v lidovém stylu s valašskými prvky vznikla v roce 1936 na popud arcibiskupské správy lesů a statků podle návrhu Ing. Rosky z Kroměříže a připomíná Jurkovičovy útulny na Pustevnách. Samotná kaple je roubená, s otevřenou předsíní na sloupcích a deštěnou balustrádou s ozdobně vyřezávanými srdíčky a křížky. Ve svátek sv. Cyrila a Metoděje se u kaple konává mše. Areál je stále otevřený veřejnosti a lidé si zde mohou v klidu posedět na lavičkách. Hned vedle kaple se dále nachází upravený <b>pramen sv. Cyrila a Metoděje</b> s pitnou vodou, dle pověsti dokonce léčivou. Nad pramenem byl vystavěn malý altánek s výraznou jehlanovou střechou nesenou dvěma vyřezávanými sloupy, jehož zadní kamennou stěnu zdobí mozaika sv. Cyrila držícího v ruce model kostela. Obě stavby jsou dokladem dobové módy, kdy arcibiskupství budovalo na významných lokalitách drobné sakrální stavby.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Z hájku u kaple se vydáte ostrou zatáčkou do úbočí zalesněného Malého Smrčku (711m). Povrch trasy stále tvoří úzká asfaltová silnice, jež zde středním tempem stoupá po hranici CHKO Beskydy k 0,5km vzdálenému ukazateli <b>Horní Čeladná, rozc. (555m)</b>. Tady opouští červená značka civilizaci a vydává se přes Polanu na vrchol druhé nejvyšší beskydské hory. K rozcestí Pod Smrčkem chybí 2,5km. Cesta prochází lesem, jen v zatáčce pod sedlem mezi Malým Smrčkem a Smrčkem se na chvíli otevře výhled od stylové lesácké hájenky směrem k vrcholu Smrku (1276m). Monotónní stoupání končí u <b>Pod Smrčkem (649m)</b>, odkud se zároveň naskýtá výhled přes soukromý pozemek ku Ondřejníku. Vidno jeho nejvyšší bod Skalku (964m) nalevo, hrboly Stanovce (899m) a nepojmenovaného (900m) uprostřed, sedlo (750m) a také vrch Ondřejník (890m) napravo. Jak praví šipka na rozcestníku, Skalky byste po modré značce dosáhli po ujití 10,5km. To Ostravice je už mnohem blíž, pouhého 2,5km z kopce dolů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ještě chvíli pokračujete po asfaltce, tentokráte středně z kopce, a to až do zatáčky, v jejímž ohybu odbočuje modrá turistická značka nenápadně doleva, či spíše pokračuje vyšlapaným štěrkovým chodníkem rovně, načež vychází z lesa na palouk. Autem tudy neprojedete, ale stačí popojet asi 50m a je tam sjízdná odbočka. Obě tyto stezky se setkávají nad horským hospodářstvím, odkud se otevírá pěkný pohled na Lysou horu. Vrchol (1323m) poznáte podle mohutného vysílače, přes krátkou rovinnatou lokalitu Velké větry klesá horské rameno k Lukšinci, přičemž v pozadí čouhá boule sousední rozsochy Malchor (1219m), načež se klesání zastavuje u Ostré hory (873m), které místní říkají posměšně „Zadek“. Níže se pak mezi stromy otevře výhled i na jižní stranu Lysé hory s vrchem Smrčina (810m), na nevýrazný brdek Kobylanky (1054m) a Čupel (943m). Střední klesání nyní vede po štěrkové příjezdovce a kdo nemusí hlídat volant, může otočit hlavu doprava a prohlédnout si horu Smrk (1276m) s hlubokým sedlem (1150m), jenž hřbetní část odděluje od trojúhelníkového předvrcholu Malý Smrk (1174m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Krátký lesík odděluje statek od chatové lokality Horečky, kde vyježděná polní cesta protíná horskou louku. Terén je to pro auta s vyšším podvozkem, ta neterénní udělají lépe, když zůstanou na sfaltce, nikam nezabočí a dojedou po silnici pokojně až do centra Ostravice. Odtud je však krásný výhled na celou Lysou horu i na Smrk, dva nejvyšší vrcholy Beskyd. Minete prostý dřevěný <b>kříž</b> s lavičkou a u prvních chat se napojíte konečně zas na sfaltový povrch. Pohled na Lysou horu vás bude houstnoucím osídlením provázet až do centra Ostravice, kde u hlavní silnice postává poslední rozcestník <b>Ostravice, ŽST (418m)</b>. Modrá značka pak pokračuje 5km na Butořanku, červená 8km ze Smrku zde tečuje svůj údolní bod a stoupá dále hlavní beskydskou hřebenovkou 8,5km na Lysou horu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První písemná zpráva o <b>Ostravici</b> pochází z roku 1581 z urbáře hukvaldského panství. Díky rozmachu dřevařství a nalezištím železných rud se obec během 200 let rozšířila až k Bílému Kříži a do roku 1951 patřila mezi největší obce v zemi. Později se část katastru oddělila a byly z ní vytvořeny obce Bílá a Staré Hamry. Železniční dráha z roku 1908 původně vedla až do Bílé, avšak její zadní část byla zatopena při stavbě přehrady Šance a nyní končí tady v centru Ostravice. Níže na toku řeky, jež tvořila do roku 1928 zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem, se nachází chráněné peřeje a kousek od nich stojí muzeum Bezručův srub. Zajímavostí lokality u nádraží je areál pily, která byla postavena na místě vodní pily z roku 1858, přestavěné kolem roku 1895 olomouckým arcibiskupem Theodorem Khonem na pilu parní. Pila měla za úkol zpracovávat dřevo především pro provoz arcibiskupských železáren ve Frýdlantě n.O. Dřevo se až do postavení železnice v roce 1910 plavilo po řece. Výroba však postupně přestala potřebám železáren stačit a pila roku 1907 vyhořela. Většina současných budov pochází z roku 1909, kdy pila patřila k nejmodernějším dřevařským podnikům na Moravě.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 05/2013
