<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Kunčice p. Ondř., ŽST (475m) – Kunčice p. Ondř., kaple (473m) – Malá Stolová, rozc. (965m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Žlutá turistická značka o délce 4,5km je nejkratší trasou, která vás dovede z centra obce na jednu z dominant zdejšího kraje. Je výborná, pokud máte v úmyslu pokračovat dál po hřebenech, zlepšovat si kondičku, i pokud nejste zrovna zvyklí chodit po horách a hecnete se vyčerpat síly aspoň na jeden slušný výstup. Trasa vede kolem míst, jež formovaly moderní historii obce, při cestě stojí krásný dřevěný kostelík původem ze Zakarpatské Ukrajiny, střední část je plná výhledů na hory a po zdolání ostrého svahu (po pěkné lesní pěšince) se můžete pokochat výhledy od lovecké chaty či z vrcholu Malé Stolové a také se můžete napít z jednoho z nejvydatnějších a nejčistších pramenů vody v okolí. Zdolání je možné pouze pěšky, jiný způsob by byl asi sebevražda.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Vše důležité, co o historii <b>Kunčic pod Ondřejníkem</b> potřebujete vědět, je vepsáno v jejich obecním znaku. Zelené trojvrší označuje hory, v nichž byly Kunčice z příkazu majitele hukvaldského panství v roce 1281 založeny. Vymýcení lesa na horním toku Tichávky si vzal na starost jistý Kunz, který dal obci jméno a jeho potomci zde pak zastávali fojtský úřad. Červený svatoondřejský kříž ve tvaru písmene X, jenž bývá v heraldice často užíván, může poukazovat jak k názvu hory Ondřejník, tak k postavě apoštola Ondřeje, který se stal patronem rybářů, horníků a provazníků. Vztyčené zelené kladivo, přeložené přes kříž, upřesňuje, že jde patrně o Ondřejův hornický odkaz a modrý květ lhnu v místě jejich spojení poukazuje zase na textilnictví. Poté, co asi 350 let prosperovala v obci sklářská huť, jejíž věhlas se odrazil i ve způsobu naturální daně olomouckému arcibiskupovi v podobě 100 skleněných talířů – zmínka o této dani z roku 1581 je prvním písemným pramenem o existenci Kunčic – se obyvatelé obce začali živit soukenictvím. I v tomto odvětví vynikli, avšak konkurence v podobě americké bavlny v 2.pol. 19.stol. přiměla Kunčičany vyměnit stav za krumpáč a jít do některé z místních šachet těžit železnou rudu. Hornictví se tu udrželo cca 35 let. Od doby úpadku těžby jsou Kunčice zaměřeny prvotně na turistický ruch, a to nás přivádí zpátky k zeleným kopečkům. V západní části obce stojí zděný kostel sv. Máří Magdalény z roku 1814, ve východní části kostel dřevěný, v katastru Kunčic se dále nacházejí 2 kaple, 2 památné stromy a 2 přírodní rezervace.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Před nádražní budovou najdete rozcestník <b>Kunčice p. Ondř., ŽST (475m)</b> ověšený cedulemi s různobarevnými hroty. Všechny tři ukazují svorně 0,5km k hlavní silnici, kde stojí autobusová zastávka a poprvé tímto směrem můžete vidět také kužel Skalky (964m). Modrá značka vede až na její vrchol (3km), zelená jen na Opálenou (3km) a žlutá se mu úplně vyhýbá, protože pokračuje úpatím Ondřejníka do Kozlovic (8,5km). V opačném směru se můžete vydat po zelené na Pustevny (8km) nebo po modro-žluté 0,5km k nejhezčí místní sakrální památce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Do strany ve směru šipek běží nenápadný asfaltový chodník. Po něm musíte nejdřív překonat výrazný kopcovitý břeh nad tratí. Shora ovšem již uvidíte špičku Lysé hory (1323m) s vysílačem a náznaky oblých tvarů Stolových hor. Železniční trať z Ostravy hlavního nádraží do Valašského Meziřičí byla budována ve dvou etapách. První úsek z Ostravy do Frýdlantu n.O. byl do provozu uveden roku 1871, druhá část z Frýdlantu n.O. do Valašského Meziříčí roku 1888 jako součást vedlejší větve Severní dráhy císaře Ferdinanda z Kroměříže přes Těšín do polského Bílska. Pro obec znamenalo její zbudování historický milník. Vlakem totiž do Kunčic začali zakrátko přijíždět první hosté nejen z Ostravska. Zprvu příslušníci vyšších tříd přespávali v pronajatých pokojích ve skromných domech místních obyvatel, posléze počli v prostoru mezi kunčickým nádražím a dnešním Beskydským rehabilitačním centrem stavět své více či méně výstavné vily. Zvýšený pohyb lidí zaregistroval a využil majitel dvora Wernerovice Ferdinand Brázda. Na svém statku roku 1889 otevřel hostinec Unter den Linden (Pod Lipkami) a koloniál pro potřeby přibývajících letních hostů. Po smrti Brázdy prodala roku 1896 jeho manželka dvůr i s hostincem manželům Dočekalovým z Ostravy. Ti nechali po pravé straně silnice z Frýdlantu postavit roku 1898 jednopatrový hotel Skalka (dnešní léčebný dům Kněhyně), budovu koupelen a celý prostor mezi těmito budovami parkově upravili. Nákladná výstavba však přivedla Dočekalovy do dluhů a objekty musely jít do dražby. V roce 1902 je koupil MUDr. Jan May, který zde založil hornické sanatorium. Název Hotel Skalka přešel roku 1911 na zařízení několik metrů dále po levé straně, kde provozovna funguje dodnes. První ze soukromých sídel letních hostů byla Villa Rosen Emila Christopha. Na jejím místě dnes stojí Dům pionýrů, který však respektuje půdorys původní vily. Následovala vila Dominika Werlika (1898), vila pplk. Navrátila (1898), roubená vila stavitele Ferdinanda Tichého (1899), vila manželů Jurečkových (1899) a dnes již neexistující Parmova vila (1899). V novém století výstavba ještě zrychlila a slibný vývoj obce přerušila až 1.sv. válka. Za všechny vily vybudované v této době stojí za zmínku mimořádně hodnotný secesní dům Waldhaus Glassner (1902) vrchního stavebního rady Carla Glassnera či dřevěná vila Šárka poslance a advokáte JUDr. Fajfrlíka dle návrhu Dušana Jurkoviče (1903). Velmi zajímavá je poválečná vila Dr. Ing. Rudolfa Zankla, generálního tajemníka a německého vedoucího Vítkovických kamenouhelných dolů. Má kruhový půdorys a osou domu je komín se středovým krbem (1928). Někteří majitelé kunčických vil se roku 1903 sdružili v Okrašlovacím spolku pro Velké Kunčice pod Radhoštěm. Výsledkem jejich činnosti byla stavba chodníku k nádraží, veřejné osvětlení v okolí lázní, otevření veřejného koupaliště, tenisových kurtů a hlavně výstavba dřevěného kostelíka, o němž bude řeč později. Po 2.sv. válce pak vyrostla v obci spousta menších chat a rekreační střediska snad všech průmyslových podniků z Ostravska.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pokud byste se chtěli do parku <b>Beskydského rehabilitačního centra</b> podívat, po sejití z kopce na křižovatku u železničního přejezdu se vydejte ulicí rovně. Za chvilku jste tam. Lázně leží na místě bývalého selského dvora Wernerovice, později přebudovaného na Léčebný dům Dr. Maye a restauraci U Sestřiček, které se nachází hned při vstupu do areálu. Lipová alej, jenž dala Brázdovic hostinci Pod lipkami jméno, musela však být roku 1999 setnuta. U pramene nedaleko dvora se někomu z rodiny Brázdových prý zjevila Panna Marie a Emil Christoph, častý letní host a rodinný přítel Brázdových, zde proto nechal roku 1893 postavit dřevěnou kapli zasvěcenou Panně Marii ze dřeva zbylého po stavbě železnice. Údajně léčivý pramen se stal základem vize dalšího majitele statku, Vincence Dočekala, pro přeměnu výletní restaurace v lázně. Sen o lázních ale zrealizovali až turnovský rodák a michálkovický lékař MUDr. Jan May spolu se svým švagrem MUDr. Bohuslavem Müllerem. Nejdřív to bylo sanatorium pro horníky z Ostravska a Karvinska. Budovu hostince Pod Lipkami zvedl May o patro a opatřil sgrafitovou omítkou, hospodářskou část přebudoval na jídelnu (restaurace U Sestřiček) a přistavěl patrový léčebný dům Ondřejka (1908), jejíž sloh kombinuje hrázděné zdivo s lidovou architekturou pobeskydí. Na fasádě můžete spatřit fresky muže a ženy v lašském kroji od neznámého autora. Pokračovalo se parkovou úpravou pozemků, byly vysázeny exotické dřeviny, upravena Bělina studánka (podle Mayovy dcery – Müllerovy manželky), rybníček přeměněn v jezírko a u léčivého pramene vyrostl letní dřevěný pavilon. Všechny budovy byly dálkově vytápěny parním topením a svítilo se v nich elektřinou. Kuchyň byla zásobována z vlastního hospodářského zázemí. Sezóna trvala od 15.5. do konce září. Léčilo se hydroterapií (koupelemi), ať již chladnými či horkými, skotskými střiky, rašelinnými koupelemi, cvičením, masážemi apod. Kromě léčby měli hosté k dispozici piáno, kulečník, vlastní honitbu a ředitelství občas pořádalo i koncerty a malá divadelní představení. MUDr. May lázně opustil po smrti svého syna roku 1908. O rok později bylo sanatorium prodáno společenstvu ostravsko-karvinských báňských podniků. Ředitelem se stal plicní lékař MUDr. Bartoloměj Storch, jehož jméno nese i památný dub naproti vchodu do areálu lázní. Ubytoval se ve vile Fillipa Schleisingera (dnešní hostinec a obchod Na Šodku), později koupil vilu naproti lázní (dnes léčebný dům Běla), kde jeho následovníci ve funkci bydleli až do adaptace vily na léčebný dům v roce 2002. Lázeňskou léčbu po 1.sv. válce doplnil lazaret a přibyly nové terapie. Storch vedl ústav do roku 1939, kdy byl vzhledem ke svému židovskému původu odvolán a deportován do koncentračního tábora, kde se jeho stopa ztrácí. Vzápětí začal léčebný ústav sloužit jako lazaret pro vojáky Wehrmachtu. Po válce se lidé snažili hornické sanatorium obnovit, dokonce byl z prostředků UNNRA postaven nový léčebný dům (1949) podle návrhu Ing. Arch. Jaromíra Moučky, dnešní třípatrový funkcionalistický léčebný dům B. Storcha. V roce 1952 se stal majitelem lázní Československý stát a ten zde zřídil porodnici – pobočku okresní nemocnice ve Frýdku-Místku. Privatizací v roce 1995 přešel zchátralý areál do rukou obce Čeladná, která jej prodala pojišťovací společnosti AGEL, jež porodnici roku 2000 transformovala v léčebný ústav pod názvem Beskydské rehabilitační centrum. V současnosti převažuje léčba pohybového a nervového ústrojí, kardiorehabilitace pomocí pohybové terapie, ergoterapie (léčba prací), psychoterapie, masáže, koupele a zábaly. Jako první v ČR tu začali léčit mrazem, tzv. kryoterapií. Od roku 2011 se zkouší i terapie tmou, jejíž duchovním otcem v ČR je místní terapeut Alois Andrew Urbiš, jenž sám strávil týden ve tmě v bývalém Dole Jeremenko. Když se dostavily první pozitivní účinky, byl stavebně upraven kiosek v areálu lázní, v němž Urbiš strávil rovných 50 dní. V roce 2007 nechal současný ředitel MUDr. Milan Bajgar vystavět nový léčebný dům Lara, který však bohužel svou megalomanskou obludností do beskydské krajiny již v žádném případě nezapadá.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po značce sejdete silnicí do dolíku s železničním přejezdem a odtud pár desítek metrů rovně do kopečka ke hřbitovní brance. Za ní stojí zelení obklopený <b>dřevěný kostelík sv. Prokopa a Barbory</b>. Ten ovšem není beskydský, jak by se mohlo zdát. Na své místo byl totiž posazen až v roce 1931. Jde o typickou karpatskou sakrální stavbu bojkovského typu. Vyznačuje se jehlancovitou odstupňovanou střechou zakončenou báněmi. Kostelík stál původně ve vsi Hliňanka u Čynadijova v okrese Svalava na Podkarpatské Rusi. Postaven byl na přelomu 17. a 18.stol. V období první republiky přestal obyvatelům Hliňanky prostorově vyhovovat a po stavbě nového zděného kostela začal rychle chátrat. Hrozilo, že stavba, podobně jako mnoho jiných v tomto kraji, zanikne. Farníci z chudé vesnice proto uvítali, když jim Ing. Edward Šebela jako předseda kunčického Okrašlovacího spolku nabídnul v roce 1928 odkup tohoto kostela. Roku 1931 firma Ing. Vojáčka kostel v Hliňance rozebrala, po železnici nechala převézt do Kunčic pod Ondřejníkem a tady opět sestavila. Střecha ovšem musela být zhotovena znova a věž kostela se nedochovala vůbec, takže byla postavena nová, podle vzoru jiných dochovaných kostelů tohoto typu. Kostel byl v neděli 23.8. 1931 zasvěcen patronům horníků sv. Prokopovi a Barboře olomouckým biskupem Mons. ThDr. Janem Stavělem, jenž také odsloužil první mši. Každý sedmý rok byl kostel napuštěn Karbolineem, přesto se na přelomu 70. a 80.let 20.stol. ocitl v havarijním stavu. Oprava v roce 1983 byla tím náročnější, že kostel není postaven z trámů z obvyklých jehličnatých stromů, nýbrž z trámů dubových. Oprava započala bez státního souhlasu, kvůli čemuž byl sloužící páter Josef Tirlík za trest přeložen do Kyjovic u Opavy. Nový farář Vincenc Svák však s velkými obtížemi v opravách pokračoval a za pomoci místních řemeslníků kostel i za obdivuhodně nízké náklady zachránil. Žel v roce 1994 kostel někdo vykradl. Zloději odcizili velký kříž s ukřižovaným Kristem a obraz sv. Prokopa a Barbory z roku 1893, který dříve visel v cechovně Jámy Šalamoun v Moravské Ostravě. Pozůstavší základní inventář, především zajímavý ikonotas za oltářem, je dokladem původně pravoslavného vysvěcení. Nakouknout dovnitř můžete mimo dobu bohoslužeb proskleným otvorem ve vstupních dveřích. Mimochodem, kostelíky z Podkarpatské Rusi byly podobně dovezeny též do Kinského sadů v Praze, Nové Paky, Blanska, Hradce Králové či Dobříkova.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Místo pro znovupostavení kostela na návrší zvaném Na Humenci nebylo vybráno náhodou. Hned na protějším návrší totiž Šebela bydlel. Ing. Dr. h.c. Edward Šebela, generální ředitel Vítkovické báňské a hutní společnosti, jeden z nejzámožnějších majitelů vil v Kunčicích, zakoupil starší vilu Jana Jaterky s rozsáhlými pozemky, které byly v roce 1926 parkově upraveny a vila nákladně přestavěna. O 22 let později byl dům odkoupen státem a roku 1960 rozšířen na Rekreační středisko karvinských elektráren. Dnes je v soukromých rukou a funguje jako penzion Karolína. Dosud se však tradují vzpomínky na slavnou svatbu z roku 1937, kterou Šebela vystrojil v dřevěném kostele své dceři Miladě. Svatba s mladým hrabětem Larischem-Mönichem byla pochopitelně významnou událostí přesahující region, a právě pro tento účel byl vlastně kostelík Šebelou zakoupen a zrekonstruován. Pokud se chcete na Šebelovu vilu podívat, vede k ní totiž od kostela normální silnice, nezapomeňte se zastavit také u <b>kaple Panny Marie Na Gvardůvkách</b>, jež stojí u cesty naproti Karolíně, na pozemku u již zmiňované Jurovičovy vily Šárka. Postavena byla v letech 1888-1890 v místě, kde podle pověsti umístila věřící žena zázračný svatý obrázek s podobiznou Panny Marie. Původní obráz však časem sešel a byl nahrazen současným oltářním obrazem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Od dřevěného kostela sv. Prokopa a Barbory stoupá silnička stále rovně ve středním sklonu směrem k úpatí Stolových hor. Potvrdí vám to turistický ukazatel <b>Kunčice p. Ondř., kaple (473m)</b>, jehož žlutá šipka upřesňuje vzdálenost na Malou Stolovou údajem 4km. Modrá značka se tu odklání 4km k Horní Čeladné a 9,5km na Ostravici. Hned za rozcestníkem přichází trochu větší krátké stoupání, díky němuž se ocitáte na prostranství obklopeném lukami. Uvidíte za sebou celý Ondřejník s nejvyšším bodem Skalka (964m), v hřebeni vrch Stanovec (899m) a malou Opálenou (641m). Namátkově se poté začínají podle možnosti otevírat pohledy i do stran. Výrazná je Lysá hora (1323m), Smrk (1276m) se všemi svými podobně pojmenovanými vedlejšími vrcholy Malý Smrk (1174m), Smrček (859m) a Malý Smrček (711m). Okolo Lysé pro změnu vystupují Kykulka (996m), Ostrá hora (783m) apod. Čím blíž k horám půjdete, tím víc uvidíte i do podhůří na vršek Žár (630m) u Ostravice či Velký Pahorek (468m) u Janovic. Z druhé strany na vás může vykouknout Radhošť (1129m) s kaplí a vysílačem na vrcholu, Velký Javorník (917m) nebo Červený kámen (690m). Nelze opomenout ani mocnou masu, jež se tyčí přímo před vámi, a to horu Kněhyně (1257m), z níž je vidět jenom kousínek olysalého čela, Velkou Stolovou (1046m) a Malou Stolovou (1009m), které vedle sebe vypadají jako tlapy bezhlavé sfingy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Příchod do lesa vás přinutí nakrátko k menšímu sestupu. Za posledním plotem zpevněná cesta končí a počíná se klasická šotolina. Široká pěšina středně stoupá podél potoka Stolovce, naráží na vrstevnicovou silnici, přechází malou mostní konstrukci a hned zase stoupá, tentokráte po druhém břehu potoka a výrazně silověji. Stezka rychle nabírá výšku a vyškrábává se na zpevněnou vrstevnicovou svážnici. I tu pouze míjí a znova šplhá kamením a hlínou do břehu nad ni. Zbytek stoupání má setrvalý stav jak do míry sklonu, tak co do vzezření. Výstup je relativně fyzicky náročný, kvůli lesu bez výhledů a jen vpravo dole pod cestou můžete sledovat zurčící horský potok Stolovec. Až na jeho horním toku pod pramenem se dějí nějaké změny. Vyšlapaná značená stezka se zde vyhýbá stoupání, pročež překračuje potok a serpentinou se zas vrací nazpět. Budete překvapeni, jak vydatný je i v létě pramen Stolovce, jenž vyvěrá z nitra hory přes upravené dřevěné korýtko s kamennou stříškou. Říká se mu <b>studánka Leopoldka</b> podle opodál stojící lovecké chaty. Sedněte si tu chvíli na lavičku a ochutnejte. Voda z pramene je pitná.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pár kroků po pěšince na východ už neznamená žádnou obtíž. Naopak se konečně můžete pokochat výhledem „shora“. Mezi stromy se odhaluje Skalka (964m) a větší část hřebene Palkovických hůrek s nejvyšším bodem Kubánkov (660m), který při použití vylepšené optiky poznáte podle štíhlého stožáru. Za zády vám také po vyjití z lesa vystoupí bok Velké Stolové (1046m). Pod pěšinou je v klínu mezi Velkou a Malou Stolovou situována <b>lovecká chata Leopoldka</b>. Přesné datum její výstavby není známo, odhaduje se přelom 19. a 20.stol. Zřejmě se tak stalo z popudu arcibiskupských úředníků na Hukvaldech. Hukvaldští úředníci, tj. správci panství, a mnohdy i samotný olomoucký arcibiskup, tj. majitel hukvaldského panství, rádi využívali vysoko položené chaty při svých loveckých vyjížďkách. Chata prý byla pojmenována podle arcibiskupa Leopolda, v té době však na Hukvaldech nikdo takový nepůsobil. Pobýval zde naopak velký milovník honů kardinál Bedřich z Fürstenberka (1813-1892), který již dříve několik chat v Beskydech postavit nechal a vzhledem k odlišnému zaměření jeho následovníků tak lze přiřknout zbudování této chaty jemu. Stavba tvoří jednoduchý obdélný srub obitý štípaným šindelem. Do údolí i do svahu, kde je umístěn hlavní vstup, se objekt obrací dvouosým průčelím. Prostá sedlová střecha je pokryta natřeným plechem. Interiér je vkusně vybaven. K dispozici jsou dvoje kamna, v přízemním pokojíku a kuchyni 7 postelí a dalších 10 míst na spaní skýtá podkroví. Nájemcům slouží též integrovaná kadibudka. Venku jsou k dispozici další lavičky a ohniště.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Chata se nachází ve výšce asi 950 m.n.m. a do cíle je to od ní už jen kousek. Pár desítek metrů se táhne skoro po rovině přírodou pohlcovaná stará asfaltka, což je příjemný důkaz skutečnosti, že ani asfalt není věčný. Vyjdete na udržovanější silničce a tam již na stromě visí ukazatel <b>Malá Stolová, rozc. (965m)</b>. U něj žlutá značka po 4,5km končí. Dál musíte jít po červené, a to směrem dolů 4,5km ke kapli na Horní Čeladnou, anebo do kopce 2km do sedla Kněhyně, případně 5,5km na Pustevny. Na vrchol Malé ani Velké Stolové turistické značky nevedou, ovšem přinejmenším na tu Malou byste se zajít podívat mohli. Stačí, když po červené značce popojdete kousek výš a dáte se po široké svážnici vlevo do středního kopce. Shora jde pěkně vidět na Kněhyni, na Smrk i na Lysou horu. Ápropo, naše beskydské Stolové hory nejsou stolové tak úplně v tom pravém slova smyslu. Stolová či tabulová hora je pojem z geomorfologie, kterým se označuje osamocená vyvýšenina (toto je splněno tak z 50%), jež vystupuje strmými svahy nad okolní krajinu. Vrchol tvoří ploché temeno a je poměrně časté, že se nahoře vzhledem k jeho oddělenosti od okolní krajiny nachází uzavřený ekosystém s odlišnou flórou a faunou. U Malé ani Velké Stolové v Beskydech však toto není, nejsou tu ani vyhlášené přírodní rezervace a tak popisu více odpovídá spíše vrchol Kněhyně s národní přírodní rezervací.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 12/2015
