<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Kunčice p. Ondř., odb., ŽST (478m) – Kunčice p.O., rekr. stř. (505m) – Kunčice p.O., Magdalena (445m) – Kozlovice, střed, BUS (372m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Podtitul této trasy by mohl znít „po valašském chodníku“. Nejde o cestu náročnou, neboť se vine jen podhůřím Ondřejníka a měří 7,5km, ale příjemná procházka valašsko-lašským pomezím vás může myšlenkově odvést třeba do dob dávno minulých, kdy tudy putovali staří Valaši z horských salaší za svým vojvodou či na hukvaldský hrad. A kdo si vyjde či vyjede na kole jen tak, rozhodně ocení alespoň množství zajímavých výhledů.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá turistická značka začíná u autobusové zastávky Kunčice p.O., rozc. k žel.st., jež se nachází u hlavní silnice přes obec. Rozcestník <b>Kunčice p. Ondř., k ŽST (478m)</b> visící na kandelábru ukazuje modrým a zeleným hrotem 0,5km k vlakovému nádraží, dál 10km na Ostravici (modrý) a 8,5km na Pustevny (zelený). Jinak vede modrá 3km na Skalku a zelená 6km k chatě Ondřejník. Vaše žlutá značka se pro začátek vydává 1,5km k rekreačnímu středisku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">V první fázi půjdete mírně z kopce, 600m po chodníku podél silnice k následující BUS zastávce Holubjanky. Od cesty lze pohlížet nalevo na Radhošťský hřbet, konkréně na trojici vrcholů Kněhyně (1257m), Velká Stolová (1046m) a Malá Stolová (1009m), na vyběhlou rozšafnou Nořičí horu (1047m), bájný Radhošť (1129m) s kaplí a čelo Veřovických vrchů s trojicí vrcholů Kyčera (875m), Malý Javorník (838m) a Velký Javorník (918m). Od Hospůdky Na Kopečku jsou pak vidět ještě mohutný Smrk (1276m), vlak jedoucí úpatím kopců, dvě malé vodní nádrže v dolíku pod vámi a při pohledu vzhůru nad hospůdku hrdě ční ondřejnická Skalka (964m). Jen si představte, že údolím mezi Smrkem a Kněhyní sem nahoru k hospůdce a dál do Kozlovic putovali přinejmenším od roku 1565 do roku 1780 valašští pastevci ze Zadních hor za svým vojvodou či na hukvaldský hrad za svým pánem a správcem. Proto se této cestě říká Valašský chodník.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Historie Kunčic p.O. v mnohém souvisí se vznikem hukvaldského panství. Jeho prvním známým majitelem byl Arnold z Hückeswagenu, jenž panství získal v 1.pol. 13.stol. jako léno (odměnou přidělená půda) za diplomatické služby prokázané Přemyslu Otakarovi I. Na svém nově získaném panství založil Arnold hrad Starý Jičín (první písemná zmínka z roku 1240), jenž měl chránit české království před polským či uherským vpádem. Pustošivému nájezdu Mongolů roku 1241 se ale zabránit nepodařilo, což Hückeswagenům způsobilo značné hospodářské potíže. Zprvu se snažili řešit krizi nepříliš úspěšně kolonizací svého panství, nakonec však celé panství prodali někdy mezi lety 1252-1258 olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku a část (Příborsko, Hukvaldsko a Frenštátsko) si záhy vzali zpět v léno. Zatímco Bruno se pustil do zakládání nových lenních vsí v okolí Paskova, Arnoldův syn Franko přestěhovával své sídlo nejdřív z Jičína do Příbora, a pak začal budovat hrad Hukvaldy. Osídlování pohraničního hvozdu tak nechával na jiných.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">O <b>Kunčicích pod Ondřejníkem</b> se traduje, že byly založeny právě z příkazu Arnolda z Hückeswagenu po roce 1281, avšak ten tou dobou již 30 let nežil. V březnu 1281 převzal olomoucké biskupství biskup Dětřich a hned se jal řešit ekonomickou situaci panství zapříčiněnou neúrodou. Pověřil hukvaldského hradního správce německého původu Konráda zvaného lidově Kunz či Kuneš, aby dal klučit lesy mezi Ondřejníkem a Radhoštěm, pro drvoštěpy zaměstnané v panských lesích nechal pod Ondřejníkem postavit chalupy a sehnal lidi ochotné k obývání nové osady. Tak vznikla ves Kunzendorf, česky Kunčice, později Hrubé Kunčice, od roku 1848 Velké Kunčice a od roku 1924 Kunčice pod Ondřejníkem. Kunz zde dostal ke svobodnému užívání 5 lánů pozemků (93ha), byl jmenován fojtem a jeho potomci drželi úřad fojta po 200 let až do vymření rodu. Teprve v roce 1499 byl ustanoven fojtem Jiří Mníšek z Velikých Kunčic (neoficiální první zmínka o obci), po něm se úřadu ujal rod Floriána Klímka a od roku 1752 rod Jana Hlaváče. Asi 100 let po vzniku obce byla v Kunčicích založena skelná huť. Tato sklárna se brzy stala slavnou pro své výrobky neobyčejné jakosti a odolnosti. Zároveň se k ní váže první oficiální písemná zmínka o obci. Podle kupní smlouvy z roku 1587 olomoucký biskup Stanislav Pavlovský prodává huťmistru Dominiku Schürerovi skelnou huť a dohodli se na každoročním odvodu daní v podobě 100 skleněných talířů. V průběhu 17.stol. však význam sklárny upadal a přes veškeré snahy několika sklářských rodů v roce 1790 zanikla. Roku 1809 byla pak přestavěna na hostinec Huťařství. Právě zánik hlavního zdroje obživy kunčických obyvatel zapříčinil, že se pustili do soukenictví. I v tomto ohledu byly zdejší lněné výrobky mimořádně kvalitní a dlouho dokázaly vzdorovat „americké kúdeli“, jak lidé nazývali bavlnu. Během 2.pol. 19.stol. bylo soukenictví zatlačeno do pozadí a lidé se začali významněji věnovat těžbě železné rudy. Před rokem 1860 začínají v Kunčicích vznikat šachty na těžbu železa pro hutě ve Frýdlantě n.O. a v Horní Čeladné. Hornictví se však dlouho neudrželo. Poslední kunčický důl na Humbarku byl uzavřen roku 1895. Od zavedení železniční trati v roce 1888 se v obci rozvíjí turistický ruch spojený především s budováním letních bytů ostravských průmyslníků a s areálem Rehabilitačního centra založeného v roce 1898. Svou vlastní vilku (dnešní pension Karolina) si v obci vybudoval též Ing. Dr. h. c. Edward Šebela, generální ředitel Vítkovické báňské a hutní společnosti. Ten se osobně zasloužil o vznik nejhodnotnější kulturní památky, když sem nechal v roce 1931 převézt z vesnice Hliňanka na Podkarpatské Rusi vysloužilý dřevěný kostelík sv. Prokopa a Barbory z přelomu 17. a 18.stol. Mimo něj je v Kunčicích též zděný kostel sv. Máří Magdalény z roku 1814, kaple sv. Máří Magdalény a kaple Panny Marie na Gvardůvkách.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nad hospůdkou zahýbá značená trasa doleva a krom prohloubeniny s potokem vesměs stále středně stoupá po asfaltu mezi domy či lesem do lokality, kde se vyřádili ochránci přírody. Ti tady instalovali posezení a další panel NS s textem o obnovování původní skladby lesa, zajímavostmi o životě lesních mravenců rodu formica, kteří si nedaleko odtud zbudovali velké mraveniště a pro zvědavce je tu i uměle vytvořená tůňka z roku 2008, jež musela být po prvotních neúspěších (vysychání) upravena, aby konečně přilákala hmyz a obojživelníky, kteří by se tu usídlili a rozmnožovali. Víceméně okolo ní po obou stranách vede z kulatiny stlučené schodiště kamsi dál do lesa. To vzdálenější je označeno informačním panelem s fotkami a sdělením o přítomnosti staré štoly. „Kunčice pod Ondřejníkem známe dneska jako rekreační a lázeňskou obec. Kdysi se tady ale těžilo železo. Železná ruda se dolovala už v dávných dobách, ale největší rozmach tady zažilo hornictví v 2.pol. 19.stol. Od poloviny 17.stol. byla v činnosti železná huť ve Frýdlantě nad Ostravicí. Ruda se do ní dovážela z osad blízkého okolí, dolovalo se i v Kunčicích. V okolních lesích byl dostatek dřeva k výrobě dřevěného uhlí, které sloužilo jako palivo do železárenských pecí. Největší počet vyhloubených a osazených šachet byl v Kunčicích okolo roku 1860, kdy jich bylo celkem 65. Ale už o 40 let později nebyla v Kunčicích jediná funkční šachta. Koncem 19.stol. se totiž začala dovážet ruda z ciziny, která byla nejen kvalitnější, ale taky levnější. Proto všechny místní šachty postupně zanikly. Výsypky a opuštěné šachty a štoly však ještě dlouho dotvářely charakter krajiny. Poslední šachty byly zasypány až v době 1.sv. války.“ Následuje popisek, jak se dostat k nedaleké objevené štole. Vylezete po schůdcích do lesa, kde odbočku ke štole snadno přehlédnete, takže dojdete spíš k upravené <b>studánce Pod Papradnou</b>. Do května 2009 byla na tomto místě jen mokřina, ale když ji ochránci přírody trochu prohloubili a zastřešili, začala ze země vyvěrat voda. Na štítu střechy stojí nápis Studánka Eva, to podle zesnulé manželky jejího objevitele Ivo Doležílka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ke <b>štole</b> se snadněji dostanete od tůňky. Bez problémů najdete ve svahu vstup opatřený mřížemi. Na informačním panelu se dočtete: „Stojíte u vchodu do opuštěné štoly z 19.stol., která byla prozkoumána a zmapována. Její současná délka je 32m, poté končí závalem. Celé dno této štoly je zaplavené vodou, která sahá do výšky asi půl metru. Díky provedenému průzkumu si můžete prohlédnout schéma celé štoly a také fotografie z jejího vnitřku. Vchod do štoly byl po provedeném průzkumu znovu zasypán, aby se předešlo nebezpečí úrazu různých „badatelů“. Železná ruda se v Kunčicích dobývala z poměrně malých hloubek – šachty bývaly hluboké max. 20-25m, většinou spíš méně. Rudné žíly vedly takřka vodorovně pod povrchem a jejich tloušťka byla obvykle jen 10-20cm. Blíže k povrchu se nalézaly někdy i celé bloky a balvany rudy značné velikosti. Ze šachet se na povrch ruda dostávala ve vědrech pomocí rumpálu. Šachty a příčné štoly byly proti sesutí zajištěny dřevěným bedněním z kulatiny a prken – tzv. výdřevou. Ruda se nacházela v hlinité břidlici tzv. „spliži“. Obsah železa se v ní pohyboval jen kolem 20%. Přebytečná břidlice, vytažená ze země při hloubení šachet a ražení chodeb, se sypala na hromady zvané výsypy.“ Nutno dodat, že pokusy o nalezení ložisek všelijakých vzácných surovin se odehrávaly prakticky od počátku osídlování oblasti. Z 16. a 17.stol. jsou známy dokonce dva případy údajného nálezu zlaté a stříbrné žíly. Železná ruda se dobývala zvláště u Bordovic, Čeladné, na Kladnaté, u Kozlovic, Kunčic, Lichnova, u Tiché, Frýdlantu, Hodslavic, Mořkova či Veřovic. Od konce 13. do začátku 17.stol. kvetlo železářství ve Frenštátě, později ve Starých Hamrech, od roku 1618 ve Frýdlantě a mezi lety 1678-1920 v Horní Čeladné. Pro ty se v Kunčicích těžila ruda v malém množství ještě i koncem 19.stol., jen aby se udrželo kutací právo. Horníky byli výhradně místní lidé.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Označkovaná asfaltová cesta stoupá krátce ostřeji do kopce, kde můžete za plotem rekreačního střediska zahlédnout dřevěnou <b>kapličku se zvoničkou</b> neznámého původu. Pak pokračujete vesměs rovně ke koupališti, kde narazíte na rozcestník <b>Kunčice p.O., rekr. stř. (505m)</b>. Za sebou máte teprve 1,5km a k dalšímu nejbližšímu ukazateli jsou to 2km. Čeká vás teď vesměs rovinný terén se střídáním pruhů lesa a luk. Pro zajímavost, stezku, po níž teď půjdete, zakreslovali kartografové v 2.pol. 19.stol. jako standardní cestu. V době mapování byla však už éra Valachů u konce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Z úzké louky u bazénu vidíte průzorem stromů pouze část Veřovických vrchů, Velký Javorník (918m) s chatou na vrcholku a sousední Malý Javorník (838m). Pokud byste se vydali po cestě dolů, dojdete do centra Kunčic a k Huťařství. Při pohledu na objekt <b>Huťařství</b> byste nepoznali, že to kdysi byla sklárna. Ale je to tak. Kunčická sklárna byla zprvu asi dřevěná a asi se několikrát přemístila. Zatímco J.A. Komenský ji ve své Mapě Moravy z roku 1627 zakreslil domkem a pohárem kamsi mezi Ondřejník a Kněhyni s vysvětlivkou „dílna sklářská“, Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ji vyznačuje na Horní Čeladné. Historické prameny hovoří též o sklářské huti na Šajtárkách pod Velkou Stolovou. Jestli huť utrpěla škody za třicetileté války (1618-1648) či vpádem Kuruců (1680), není známo. Podle záznamů ve vizitačních protokolech či pozemkových knihách se v ní po celé 17. a 18.stol. pracovalo. K výrobě se používal křemenný písek, jako tavidlo potaš vyrobený ze dřeva a též dřevěné uhlí. Vznikalo poměrně tvrdé draselnovápenaté sklo a huťmistr vynikal ve svém oboru. Nejdřív se tu vyráběly sklenice na víno a na pivo, později okenní tabule do kostelů či napodobenina benátského skla. Huť zásobovala olomoucké biskupství, vyváželo se do Kroměříže, do Vyškova, do Tuřan u Brna a do Prahy. Když biskup Pavlovský prodával huť v roce 1581 hutnímu mistru Dominiku Schürerovi, daroval mu k ní 4 podsedky a 5 lánů klučenin, dovolil mu brát si z panských lesů veškeré dřevo na stavbu a na palivo, postavit si sladovnu a pivovar k vlastní potřebě a mlýn. Za to měl Schürer každoročně odvádět peněžní daně a nadto kopu vinných a pivních sklenic a kopu sklenic benátských. Dominik Schürer pocázel z významného sklářského rodu a se svými příbuznými byl v roce 1592 povýšen císařem Rudolfem II. do stavu šlechtického. V roce 1676 byla huť v držení otce a syna Michnových. Po celé 18.stol. ji drželi Konvičkové – bohatí skláři, kteří vlastnili celý svobodný huťařský grunt s poddanými, s chalupami, hospodářskými budovami, pilou, mlýnem, pasekami, poli, lukami, lesy a šenkovní dům ve Frenštátě. Pozemky příslušné k huti byly osvobozeny od panských robot. Kolem roku 1750 platil huťmistru vrchnosti gruntovní činži 19 zlatých, 3 krejcary a 2 denáry. V roce 1770 přenesl Karel Konvička huť přímo do budovy hutního statku č.70 (dnešní Huťařství) a zároveň zřídil hostinec. O pouhých 20 let později však byla v gruntovních registrech učiněna o sklárně poslední zmínka. Příčinou jejího zániku mohlo být jednak vyčerpání zásob dřeva v okolí, jednak špatný odbyt skla v důsledku války Rakouska s Francií. Roku 1809 byla huť přestavěna na hostinec, který v roce 1858 odkoupila obec.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Proužek lesa s potokem odděluje prostor u bazénu od druhé louky, rozsáhlejší, jejíž spodní část je vymezena paraglidistům jako doskočiště. Přes louku vede široká cesta lemovaná osiřelými stromy. Terén tvoří vyboulený oblouk s úchvatným výhledem. Jistotou je pohled vpravo na Skalku (964m) a po levé straně se postupně odvíjí panorama značně „opelichaného“ vrchu Na Peklech (602m), dále celá přední valba Veřovických vrchů včetně Kyčery (875m), Kozince (653m) a Horeček (565m) s lyžařským areálem Jiřího Rašky se skokanským můstkem K95 z roku 1971. Lem hor při obzoru pokračuje do sedla Pindula (552m) s malou špičkou Kaní (678m), nahoru na Velkou Polanu (981m) a Radhošť (1129m), který bezpečně poznáte podle siluety kaple s vysílačem. Z Radhoště spadá do údolí Trojanovic vrása Kladnatá (715m) s výraznější sousedkou Mjaší (902m), a pak ještě jednou krátkou, na níž se nachází široká sjezdovka. Pustevny však odtud vidět nejsou. Zleva se nad koruny blízkých stromů vypíná rozložitá Noričí hora (1047m) s chráněnými suťovými svahy, v hřebeni následuje půlka vrcholu Čertova mlýna (1206m), celá horní Kněhyně (1257m), Velká Stolová (1046m) a Malá Stolová (1009m). Částečně je chvíli viditelná též hřbetní partie Smrku (1276m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Široká stezka za loukou prochází opět lesíkem, klesání je zde krátkodobě střední, načež sejdete k potůčku bez lávky a po pár metrech vyjdete na třetí louku. Výhled nově doplňuje masiv Červeného kamene (690m) s předvrcholem Pískovna (584m) a sousední Tichavskou hůrkou (542m), lépe je vidět také část obce Kunčice p.O. s věží kamenného kostela sv. Máří Magdalény z roku 1814 a vše uzavírá vršek Nořičí hory (1047m). Stále jdete po rovince rovnou za nosem. Sejít trošku do dolíku se naskýtá u dalšího pruhu lesa s potokem bez lávky. Člověk si až říká, jak to ti staří Valaši měli dobré, když se každou chvíli měli možnost někde napít. Krátký ostřejší stoupáček vás přivede na čtvrtou louku, kterou opět přejdete rovinkou. Tentokrát toho ale moc vidět není, jen Červený kámen s Tichavskou hůrkou. Opakuje se úsek s pruhem lesa a potokem, načež již vyjdete v záhybu zpevněné příjezdovky. Po ní mírně klesáte mezi dva domky, přičemž výhled do okolí je spíše sporadický. Na krátký sešup lesíkem navazuje opět mírné klesání zpevněnou cestou k dalším stavením. U posledního z nich chovají koně.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za ohradou počíná pozvolna lesní stoupání středního charakteru s ostřejším zakončením, od něhož už je to jen na dohled k rozcestníku <b>Kunčice p.O., Magdalena (445m)</b>. Zde se protíná žlutá turistická značka z Kunčic (4km) do Kozlovic (3km) se zelenou značkou z Frenštátu (6km) do sedla Ondřejníku (5,5km). Kdybyste po ní kousek popošli do středu louky, poprvé budete moci v dálce spatřit hrad Hukvaldy, což je pro toto místo symbolické, neboť jde o rozhraní katastrů Kunčic p.O. a Kozlovic. Ne nadarmo tu byla postavena také drobná lesní <b>kaple sv. Máří Magdéleny</b> z neznámého roku. Jde o bílou bezslohou obdélnou kapli s mírně ustoupeným půlkruhovým závěrem. Střechu kryje plech, nad vstupní stranou se tyčí trojúhelný štít, v otevřeném udržovaném interiéru byste našli obraz a na pultíku drobnou výzdobu. Zdroj z roku 1890 o ní hovoří jako o poutním místě kvůli přilehlé zázračné studánce. Kdysi se prý u studánky zjevovala světice v podobě malého děvčátka. Jednoho dne ji sebou vzala domů nábožná pasačka a hrály si spolu. Jiná pověst praví, že se tou vodou uzdravil syn hraběte ze Staré Bělé, kterého nedovedl žádný lékař vyléčit. Z vděčnosti pak prý dal hrabě při studánce postavit kapličku a založil fond na pořádání starobělských procesí. A proč to zasvěcení Máří Magdaléně? Snad kvůli stejnému zasvěcení kunčického kostela, snad v souvislosti se dvěma morovými ranami, jež kolem svátku Máří Magdalény (22.7.) ve Frenštátě vypukly v letech 1585 a 1607. Máří Magdaléna je každopádně patronkou prostitutek, kajícnic a svedených žen. Na její svátek se neuzavíraly sňatky – prý to přinášelo smůlu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Kaple stojí přímo na hraně valašského chodníku. Proč po něm Valaši vůbec chodili? Moravské Valašsko je národopisnou oblastí podél moravsko-slovenské státní hranice, nikdy nebylo úředně vymezeno a nepředstavovalo ani správní, politický či etnický celek. Od ostatních regionů jej odlišuje pouze specifická forma kultury a historické tradice. Když v období tzv. <b>valašské kolonizace</b> přišly na Moravu pastýřské kmeny původem z rumunského regionu Valachie, usadily se ve výše položených lokalitách Beskyd a věnovaly se salašnickému způsobu chovu odolných horských druhů koz a ovcí, čímž se zásadně odlišovaly od údolních moravských pasekářů. Karpatský způsob hospodaření nepřinesl rozšiřování ploch orné půdy, Valaši využívali pouze jinak hospodářsky nevyužívané holé vrcholky kopců. Hukvaldské panství bylo prvním územím na Moravě, kde se Valaši objevili, a to zhruba na sklonku roku 1500. Zpočátku byli poměrně svobodným lidem a měli s vrchností dobré vztahy. Platili zvláštní valašskou daň a jejich postavení zaručovalo valašské právo. Brzy sice splynuli s místním obyvatelstvem, přesto v horách stále zůstávaly salaše (např. na Ondřejníku, Radhošti, Kněhyni či Smrku), s nimiž potřebovala vrchnost udržovat spojení. Z tohoto důvodu vznikl post valašského vojvody, tedy jakéhosi zástupce Valachů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Slovo <b>vojvoda</b> je variantou titulu vojevůdce či vévoda. V přeneseném významu je vojvoda vládcem kmenového knížectví uvnitř říše či hlavou rodu, v tomto případě hlavou Valachů. Na hukvaldském panství sídlili valašští vojvodové v Kozlovicích. Vojvoda byl volen valašským shromážděním a hájil zájmy Valachů při jednání s vrchností, která však k jeho zvolení dávala souhlas. Vojvoda měl větší pravomoc než rychtář či fojt. Od vrchnosti měl povinnost dohlížet na dobrý stav lesa blízko javořin, aby Valaši nepásli v mladé lesní kultuře, zbytečně nekáceli stromy nebo nerozšiřovali javořiny vypalováním lesa. Kolem svátku sv. Jana vybíral vojvoda valašskou daň – desátek z kusů dobytka. Dohlížel také často na řádný chod salašnického hospodaření. Mléčný užitek ze salaše – sýr, máslo a žinčice – se rozděloval podle počtu a dojivosti ovcí a každý „míšaník“ (hospodář, jenž měl ovce na salaši) tak dostal na dojnou ovci určitou váhu sýra. Zbytek zůstal nájemci javořiny zvanému „vrchař“ na zaplacení nájmu, platu bačovi, hoňákovi a pastevcům. Někde pronajal vrchař celou javořinu bačovi, který mu zaplatil smluveným množstvím sýra. Všechny organizační záležitosti a stížnosti byly projednávány na valašské hromadě, zapisovaly se počty ovcí, byl dohodnut týden výhonu ovcí na salaš apod. Valašský vojvoda měl svůj soudní výbor, jehož členové byli pod přísahou a komu se nelíbil výrok valašského soudu, obrátil se potom na vrchnost, kde padlo konečné rozhodnutí. Valašské právo zaniklo kolem roku 1780 a s ním i úřad valašského vojvody.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ať už těmito místy putovali Valaši se stížnostmi ke kozlovickému vojvodovi, s dobytkem k zaplacení daně nebo tudy chodili panští úředníci za Valachy do hor, měli rozhodně čím se cestou kochat, neboť se již možná jako vy dostávali pomalu z lesa ven a naskýtal se jim úchvatný pohled do kraje. Masiv Ondřejníka najednou vypadá úplně jinak. Krom zaoblené Skalky (964m) je teď vidět i západní rozsocha zvaná Suché úbočí (864m) a zadní Ondřejník (890m), Palkovické hůrky s nejvyšším bodem Kubánkov (660m) a Kozlovická hora (612m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa vede okrajem lesa, na krátkou chvíli se jím ještě projde, ale pak už vychází do otevřené krajiny. Přímo v čele si na malém vršku hoví zřícenina kdysi slavného hradu Hukvaldy s mohutnými kamennými stěnami. V době, kdy na Moravu přišli Valaši, měl hrad za sebou již 250 let opevňování a zvelebování a byl jedinou vojenskou pevností v kraji. V rukou jej drželi olomoučtí biskupové, kteří v něm mimo jiné zřídili vězení. V létě 1621 vtrhla na Moravu stavovská vojska, jež o rok dříve prohrála v bitvě na Bílé hoře, aby za pomoci Valachů a vojsk uherského povstalce Gábora Bethlehéna plenila zdejší kraj. Pokoušeli se dokonce dobýt hrad, jenže neuspěli. Důvodem zapojení Valachů do rebelie vůči Habsburkům nebyl ani tak mocenský rozpor ve vedení Českého království, který vadil stavům, nýbrž náboženský a s ním spojený hospodářský útlak. Habsburkové byli katolíci, kdežto Valaši evangelíci a vadila jim násilná rekatolizace, jež na Valašsku probíhala poměrně krutě. Však i odpor proti ní byl krvavě potlačen roku 1644, a to popravou asi 200 vzbouřenců, což byla jedna z nemasovějších poprav v národní historii. Od té doby znamenal Valach v terminologii vrchnosti totéž co rebel či nespokojený živel. Vážnost trestu možná umocnilo i devítiměsíční obléhání hradu evangelikálními dánskými vojsky roku 1626 a hrozba napadení taktéž evangelikálními Švédy, kteří se však ve spojenectví s Valachy vyřádili spíše na sousedním Vsetínsku. Rebelie českých evangelíků pokračovaly i později, definitivní uklidnění přinesl až Toleranční patent z roku 1781, umožňující náboženskou svobodu. Ačkoliv byl hrad Hukvaldy považován za nedobytný, k jeho úpadku stačilo jen velmi málo. Vězněným trestancům se totiž nechtělo pohánět šlapací kolo, jímž se čerpala voda ze 170m hluboké hradní studny, pročež všechno dřevěné vybavení studny roku 1738 spálili. Sluhové pak museli chodívat pro vodu do malé studánky mimo hradby a hrad byl posléze pro zřejmý nedostatek vody zcela opuštěn. Dne 5.10. 1762 došlo ke katastrofálnímu požáru, který osud hradu definitivně zpečetil. Biskup povolil všechno levně rozprodat, a tak byl hrad po dlouhých pěti stoletích chodu rozebrán a vydrancován.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Širokou uježděnou cestou po rovince přicházíte mezi lány pole a otevírají se ty nejkrásnější výhledy na bývalé hukvaldské panství. Uvidíte celý Ondřejník (964m), při jehož úpatí se rozkládá horní konec obce Kozlovice, jsou tu opět Kozlovická hora (612m) a podlouhé Palkovické hůrky se štíhlým stožárem na Kubánkově (660m). K masivu těchto hůrek patří také kopec s hradem a vrch Kazničov (601m), který zabírá rozsáhlá hradní obora. Vlevo od polňačky uvidíte malé rozorané pahorky v čele s Táborem (472m), víc nalevo zalesněnou Tichavskou hůrku (542m) a za ní horu Červený kámen (690m), na jejímž úpatí byl koncem 13.stol. z podnětu Dětřicha z Hückeswagenu nestrategicky postaven hrad Šostýn. Ten sloužil asi jen 150 let a jeho funkce není zcela jasná. Výhled uzavírá známé trojvrší Veřovických vrchů s Velkým Javorníkem (918m), sedlo Pindula a část Radhoště (1129m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Mírným klesáním dosáhnete kraje Kozlovic, odkud je naposledy vidět Ondřejník. Potom už zpevněná štěrková cesta míří mezi domy a když dosáhne silnice, přechází na druhý břeh říčky Ondřejnice, aby posléze asi 1km dlouho vedla klidnou ulicí podél vody. Cestou si nezapomeňte všímat starých dřevěných staveb – karpatský typ chalupy je roubená dřevěnice s šindelem na střeše. Na hlavní silniční tah přechází značka u autobusové zastávky na dohled od <b>kostela sv. Michaela a Barbory</b>, který je národní kulturní památkou. Byl postaven v roce 1733 na základech starého dřevěného kostela, z něhož zůstal pouze v předsíni ve výklenku kamenný kříž s letopočtem 1439. Kostel byl zprvu v roce 1742 zasvěcen archandělu Michaelovi, ale později v roce 1944 mu byla za spolupatronku přidána sv. Barbora, patronka havířů. Stavba je tvořena jednoduchou hlavní lodí s polygonálně zakončeným presbyteriem a štíhlou vstupní věží. Za zmínku stojí tzv. velký havířský lustr, který své patronce věnovali místní havíři a který byl později elektrifikován. Velkou cenností kostela je dřevěný intarzovaný oltář z 18.stol. Nad vstupními dveřmi s letopočtem 1851 (datum rekonstrukce) visí bohatý kamenný alianční erb olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala kardinála ze Schrattenbachu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Vedle kostela je situována autobusová zastávka s cedulemi rozcestníku <b>Kozlovice, střed, BUS (372m)</b>, odkud lze pokračovat po žluté ještě 5km na vrch Kubánkov. Za zastávkou následně můžete ukončit svou pouť v areálu kozlovického fojtství.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Kozlovice</b> jsou jednou z nejstarších obcí v okolí. Lokátorem, který dostal za úkol zorganizovat vytvoření nové vsi, byl patrně jistý Poznam, od něhož pramení starší název obce, Pozmansdorf. Poznam však úmluvu s vrchností splnit nedokázal, proto musel osazení vsi dokončit lokátor Sidemann, jenž zde odměnou získal dědičný rychtářský (fojtský) úřad. Darovací listina zmiňuje Pozmansdorf k datu 8.9. 1294. Název Kozlovice vzniknul odvozením od původního názvu říčky Ondřejnice, jenž zněl Coswezt, což značí kosá či křivá. O valašských vojvodech se v Kozlovicích hovoří k roku 1565, kdy je zmiňován Matyáš Krpec, k roku 1581 se vojvodou stává Jiří Krpec a 1645 tu úřaduje Matěj Krpec. Posledním valašským vojvodou na hukvaldském panství se stal Cyril Žáček, který zemřel v roce 1854. Za sídlo vojvodů sloužilo až do roku 1844 <b>fojtství</b> v centru obce. Koncem 18.stol. fungovala na fojtství i první škola. Jedná se o obdélnou budovu s nenápadným vstupním rizalitem, jenž kryje mansardová střecha. Areál fojtství doplňují dvě hospodářské budovy uzavírající spolu s hlavní budovou nevelký dvůr. V roce 2005 koupil areál soukromý majitel, který tu zprovoznil Valašský pivovar a restauraci, kde se čepuje domácí kvasnicové pivo, tmavý Kozlovický fojt a světlý Valašský vojvoda. Valašský vojvoda je také jméno místního známého folklórního souboru.</p> </font></div>
Aktuálnost k 03/2023
