Zlín, Příluky, MHD (?) - Pohančisko (?) – U Větřáku (342m) – Štípa, na vyhlídce, MHD (?) - Lukov, BUS (?)
Příměstská trasa zelené barvy o délce 10km, která vás zavede z okraje Zlína přes Mladcovské kopce do podhradní vsi Lukov, je vhodná pro cyklisty, běžce i výletící rodiny. Cestou se otevírají lokální výhledy, je možné si tu zacvičit anebo odbočit k jednomu z mála větrných mlýnů, které v regionu máme. Většina trasy vede po asfaltových či zpevněných cestách.
* * *
Příluky jsou velká vesnice, součást města Zlín. První písemná zmínka o vsi Przieluk pochází z roku 1437. Později se objevují také názvy Przeluky (1490), Z Prziluku (1518), Przeluka (1570), Pržiluk (1596), Przyluk (1672), Pržiluk (1751) či Přiluk, Přiluky (1846). Až do roku 1850 spadala obec pod panství Zlín. Cca v polovině 19.stol. tu řeka Dřevnice poháněla mlýn se dvěma hornospádovými pohony a jednu valchu na sukno. K roku 1843 žili v obci 1 celoláník, 3 čtvrtláníci, 6 pololáníků, 12 čtvrtláníků, 24 osminoláníků a 51 domkařů bez půdy. Převážná většina obyvatel se živila zemědělstvím. Řemeslo provozovali pouze 2 lidé. Dle sčítání tu bylo 97 domů a 124 rodin, 20 koní, 22 volů, 22 krav, 20ks mladého dobytka, 10 vepřů a 73 ovcí.
Turistická trasa začíná na zastávce veřejné dopravy hned u světelné križovatky na rušném silničním tahu Vizovice – Zlín. V blízkosti zastávky se nachází kamený kříž z roku 1881 a známý Přílucký pramen upravený jako odpočívadlo, kam si lidé chodí pro vodu. Je pitná a její parametry se průběžně ověřují. Úvodní ukazatel Zlín, Příluky, MHD tvoří jediná směrovka na Pohančisko (3km). A protože je trasa trochu blbě značená, je dobré mít s sebou GPS nebo se fakt dobře dívat po značkách.
Přejdete silnici, železniční trať a most přes řeku Dřevnici. Byť nábřeží i místní restaurace nesou ve svém názvu "přístav", řeka tu fakt splavná není. Na to byste museli dojet (třeba po cyklostezce) až do Otrokovic, kde byla Dřevnice stovkami dělníků ručně přetvořena na Baťův kanál, po němž se vozil k otrokovické elektrárně Baťových závodů lignit z dolů u Hodonína. Na splavněný úsek Dřevnice navazovala firemní plavební komora a 760m dlouhý kanál s přístavem, jenž vedl podél koželužen k elektrárně. Přístav samotný byl 100m dlouhý, 18m široký a umožňoval kotvení až 8 nákladních, 38m dlouhých lodí. Kanál a přístav byly v pozdějších letech zasypány a již nejsou patrné. Od mostu v Přílukách až k prameni je Dřevnice řekou pstruhovou. Vyskytují se zde v hojných počtech parmy, hrouzci a jelci. S baťovskou érou je spojená též železniční trať. Koncese na výstavbu trati Otrokovice – Vizovice byla podepsána 24.9.1898, tedy jen 4 roky poté, co začal Tomáš Baťa šít boty. Veřejný provoz trati byl zahájen 8.10. 1899. Po vzniku Československa získal majoritní podíl akcií trati koncern Baťa, který vlastně díky ní expandoval do světa. Od roku 1928 plánovali Baťovci prodloužení železnice z Vizovic do Valašské Polanky. K dotáhnutí těchto plánů však kvůli válce nikdy nedošlo.
Za mostem v Přílukách pokračujte ještě 80m rovně k rozdvojení silnic, zahněte vpravo do ulice (není tu přechod) a zamiřte do průmyslové zóny. Dlážděný chodník lemuje jednotvárný průtah areálem. Ještě pořád je to rovinka. Ale potom kousek za zastávkou MHD objevíte doleva odbočující asfaltku a pozvolným stoupáním se dobéřete ke křížení cest pod chatovou osadou, kde zelená značka zahýbá doprava a úzkou asfaltkou obrostlou zelení pokračuje 400m rovně mírným stoupáním k další špatně vyznačené odbočce vlevo. Čeká vás šotolinová příjezdovka a střední stoupání mezi chaty, kde se trasa klikatí až k zelené bráně soukromé zahrady a velmi nenápadnou zarostlou pěšinou ji zleva obchází. Stezka vás nakonec vyvede na starou rozdrolenou asfaltku a zvolna vystoupává pod biofarmu Juré. Historie rodinného farmaření Vránových sahá do roku 1920, kdy prapředci současného majitele koupili pozemky na samotě na Jurém, postavili tady chlévy a věnovali se zemědělství. Dnes nabízí veřejnosti přístupnou farmu, provozují hospůdku, ubytování a prodávají své výrobky.
Zpevněná cesta stoupá lesíkem nad farmu, odkud se z luk pod kótou 349 m.n.m. otevírá jednosměrný výhled na protější travnaté kudlovské svahy, Tlustou horu (458m) nad Zlínem a vzdálené pohoří Chřiby. Dalekohledem možná spatříte i rozhlednu Brdo v nejvyšším bodě Chřibů (587m). Jo a taky tady můžete vypustit potomstvo do lesoparku určeného dětem od 3 do 8 let.
Pěšina se vrací do prosvětleného listnatého lesa, překlenuje nejvyšší bod trasy a po chvíli naráží na tabuli Naučné stezky Hvozdná. Text se zaměřuje na místopis lokality Pohančisko. Některé archeologické nálezy údajně naznačují, že se tu shromažďovali lidé k jakýmsi obřadům. "Podle O.F. Krajíčka zde snad mělo být nějaké keltské opevnění, takže historie tohoto místa by spadala do ranější doby než zaznamenáváme osídlení Hvozdné a celého Podřevnicka. Dnes je toto místo ukryto v lesích a není zde žádných výhledů ani známek tohoto prý kdysi úžasného místa." Rovinkou následně přejdete mýtinu, abyste na malé lesní křižovatce objevili rozcestník Pohančisko. Ten vám ukáže cestu k větřáku, vzdálenému 3km. Široká zpevněná stezka vás zanedlouho přivede k dalšímu dětskému hřišti, k venkovní posilovně a pozvolným klesáním konečně vychází z lesa ven. V tomto bodě se nalézá další panel naučné stezky, lavička a na stromě zavěšený obrázek Panny Marie Svatohostýnské.
Cesta pokračuje po rovince krajem louky, odkud se rozvíjí panoramatický výhled na zahloubenou rýhu Hvozdenského potoka, přilehlá pole, pár baráků na horním konci Hvozdné, úbočí blízké části Hostýnských vrchů a hřeben Vartovny s válcovou rozhlednou na nejvyšším kopci. Později spatříte při pohledu nazpět hlavní hřeben Vizovických vrchů s rozhlednou Doubrava či výrazný Komonec situovaný zhruba ve směru, odkud jste přišli. Přes pole je navíc po levé ruce vidět část obce Štípa. Takto dojdete alejí až k hlavní silnici z Hvozdné do Štípy, u níž stojí tyčový ukazatel U Větřáku (342m). Za sebou teď máte celkem 6km a před sebou 2km do Štípy. Mimo to ale máte možnost odbočit ještě 200m vlevo a po krajnici silnice, jež není nikterak turisticky značená, dojít k bývalému větrnému mlýnu neboli větřáku. Na opačnou stranu od rozcestníku stojí mezi dvěma lípami 4,5m vysoký kamenný kříž ozdobený reliéfem Růžencové Panny Marie o výšce asi 60cm. Na zadní straně stojí vytesáno "Ke cti a slávě Boží věnovali občané ze Štípy roku 1900". Dříve to byla modlitební zastávka pěších procesí na pouť do Štípy.
Větrný mlýn Štípa je mlýn holandského typu. Podle majitele se mu říká Kovářův větřák. Mlýn byl postaven v letech 1858-1860 Kristiánem Kovářem a jeho synem Josefem na návrší nad Štípou, na pozemku zakoupeném od obce, kde se zároven usídlili. Stavební materiál navozili z blízkého lomu. Mlynář mlel mouku pro vesničany z okolí, za semletí 100kg obilí bral 6kg rozprachu. Jenže to mu na uživení nestačilo, takže musel normálně hospodařit a mletí provozoval navíc. Za Protektorátu roku 1941 byl mlýn úředně zapečetěn. Navzdory tomu mlel mlynář Kovář obilí po nocích, tajně, ale po válce po obnovení provozu už jen příležitostně šrotoval a v 50.letech 20.stol. provoz mlýna definitivně ukončil. Roku 1948 požádal mlynář o zboření mlýna, aby mohl užitý stavební materiál (lomový kámen, pálená cihla) zrecyklovat na opravu svého válkou zničeného domu. Památkový úřad v Brně však demolici nepovolil. Mlýn chátral a na opravu chyběly peníze. Roku 1964 byl proto Rudolfu Kovářovi odebrán a předán do péče státu, resp. Státní památkové péči, která jej průběžně opravovala a udržovala. V roce 1989 byl mlýn v restituci navrácen potomkům posledního mlynáře. Dnes je v majetku rodiny Kovářů, která o něj pečuje a provozuje v něm soukromé muzeum. Kovářův větřák je totiž unikátní tím, že se jako jediný široko daleko dochoval i s původním technickým zařízením. Mlýn je 8,5m vysoká, omítnutá třípodlažní válcová stavba na kruhovém půdorysu o průměru 5,9m, s třemi věnci vyzděnými z pálených cihel, zakončená osmibokou jehlanovou střechou s vikýřem, kterým je vyvedena hřídel s lopatkami. Střecha je kryta šindelem. Větrné kolo má 4 křídla – průměr kola činí 10m, plocha lopatky 5,6 m2. V roce 1998 jedno z křídel ulomila vichřice, ale obratem bylo zas opraveno. Výjimečnou konstrukcí je mechanismus otáčení střechy. Ta se otáčí pomocí šnekového převodu sloužícího k pohonu jednoho z koleček, na nichž je střecha uložena. V interiéru se zachovalo palečnicové dřevěné kolo s 68 zuby o průměru 2m. Na svislé hřídeli se nacházely přídavné řemenové náhony jednak pro síto moučnice, jednak pro přidruženou okružní pilu. Na moučnici je vyznačena datace 1860. Dne 3.5. 1958 byl štípský větřák zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek ČR.
Turistická značka pokračuje kolem rozcestníku rovně mezi pole, prakticky po rovince ke kótě Úlehle (352m), od níž se pak lehce odklání a mírně klesá ke štípskému letišti. Je to místo, odkud jsou díky vyvýšené poloze nejhezčí výhledy, a to nazpět k nízkým rozpláclým Mladcovským kopcům (423m), za nimiž se rozpíná hlavní hřeben Vizovických vrchů s dominantním Slavickým kopcem (624m) a Komoncem (672m), jenž pak směrem doprava přechází do opelichaného pidivýčnělku Bába (636m) a zarovnané Brdy (600m). Hřeben pokračuje samozřejmě i směrem doleva, kde za Hvozdnou vyčnívají Doubrava (676m) s rozhlednou a Suchý vrch (693m). Nejhezčí ze všeho je ovšem panorama jižních svahů Hostýnských vrchů, přiléhající k podhorské obci Lukov. Jsou vidět prakticky celé. Úplně vlevo povstává z rovinnatého Hornomoravského úvalu trojhran tvořený "tělem" Hradu (560m) vrcholící Lysinou (598m), oblina Javorčí (630m), kácením vypelichaná Hrubá Malíková (564m) a široce roztáhlý hřbet Ondřejovska (632m). Následují kopce obléhající Lukov, tj. Velká (526m) v popředí, bezejmenný (637m) vzadu v hlavním hřebeni, vpravo od něj Bzová (622m) a před ní nižší hradní kopec (519m), na němž se v lesích ukrývá hrad Lukov. Dál je tam Kuželek (638m) a prolínající se změť vícero nižších kopců v okolí Kašavy.
Mírné klesání vás doprovodí k malému soukromému letišti Zlín – Štípa, které se rozkládá na uměle upravené ploše bývalé zemědělské práškařské dráhy. Nic moc k vidění na něm není, ale aspoň je od něj hezký výhled na louky a pole mezi dvěma paralelně jdoucími šňůrami domů, jež se sbíhají v centru Štípy u poutního kostela. Zahlédnout můžete i zámeček v areálu ZOO Lešná, jenž sloužil k bydlení hraběcího rodu Seilernů, kteří byli posledními šlechtickými majiteli lukovské panství. Pozadí za Štípou tvoří tmavé lesy Mladcovských kopců s nejvyšším bodem Zadní vrch (423m), za nimiž zanedlouho vykoukne ještě Tlustá hora (458m) s vysílačem.
Rovná asfaltka vás dovede na horní konec obce Štípa, kde na sloupu u hlavní silnice visí směrovky ukazatele Štípa, na vyhlídce, MHD. Do cílového Lukova vám zbývají 2km. Přejdete silnici, minete dva vysílače a s pohledem upřeným na Lukov jdete rovnou za ním. Zvolna klesající úzká asfaltka dává příležitost ohlédnout se za Mladcovskými kopci, Tlustou horou, prohlédnout si nížinné předhůří Hostýnských vrchů a pár kopců v nejbližším okolí Lukova včetně výrazného Kuželku. Zástavba obce se rychle blíží.
Sklesáte až do dolíku potoka Rablinka, načež hned začíná finální střední stoupání do obce. Objeví se první domy, po pravé straně moderní kaplička, hlavní silnice, na ní zahnete doleva a tam narazíte na první dominantu Lukova, jíž je malovaný dům č.p. 33, který projektoval stavitel František Pšenčík, žák a později asistent architekta Dušana Jurkoviče. Další zajímavostí bude po chvíli na levé straně areál zemědělského družstva Podhoran, užívající několik historických budov bývalého Seilernovského velkostatku. V podstatě hned naproti přes cestu stojí kostel sv. Josefa s farou. Zbudován byl v letech 1810-1813 holešovským stavitelem Martinem Galuškou v empírovém stylu. Financovali jej (jak jinak) Seilernové. Jedná se o jednolodní obdélnou stavbu zakončenou segmentovitým kněžištěm. Sakristie se nachází na severní straně chrámové lodě. Hranolovitá věž je vztyčena v jižním průčelí kostela. Interiér chrámu má jednoduchou empírovou architekturu s prvky napodobující svou členitostí baroko. Na hlavním oltáři je umístěn obraz představující smrt sv. Josefa z roku 1814, jehož autorem je vídeňský malíř Georg Schilling. Obrubeň kruchty zdobí plastika sv. Jiří. Předpokládá se, že pochází ze zrušené lukovské hradní kaple. Kamenná křtitelnice s vřetenovitým dříkem, v dolní části cibulovitě rozšířeným, pochází z druhé čtvrtiny 16.stol. Před vchodem do kostela byste našli ještě kamenný kříž a válečný pomník.
Víceméně rovinkou dojdete těch posledních pár desítek metrů na autobusovou zastávku, kde visí závěrečný rozcestník Lukov, BUS. Za sebou máte zelených 10km, vrátit do Zlína se můžete 12km po červené, žlutá značka vede 10,5km na Pardus a červená směřuje přes hrad Lukov 6km do Držkové a 13,5km na Tesák. Mimochodem na sousedícím kruhovém objezdu se můžete na závěr pokochat barokními pískovcovými božími muky se sochou Madony, která byla postavena na znamení díků po přečkání moru v roce 1660.
Lukov je typickou podhradní vsí, jež vznikla přirozeným vývojem po zbudování hradu Lukov. Jeho historie je pevně spojená s děním na hradě a osamostatňuje se až s jeho úpadkem v 18.stol. Tehdy se z hradu do vsi stěhují nejen panské úřady, ale i vrchnostenské podnikání. Mezi dřevěnými chalupami starousedlíků se tak začínají objevovat první zděné stavby, většinou spojené s hospodářskou činností Seilernů. Pod hradem byl vybudován lesní úřad, o jehož stáří hovoří letopočet 1765 na průčelí vstupu do sklepa. Mezi lety 1895-1908 v něm žila druhá manželka Bedřicha Smetany, jejíž dcera se provdala za zdejšího lesmistra Hejdůška. V pomyslném centru obce se dále nachází bývalé fojtství či budova bývalého pivovaru s točitým barokním komínem, přestavěná v roce 1769. Nachází se tu též domov pro seniory z roku 1885 či jednopatrová vila Tuskulum v tyrolském stylu, postavená roku 1894 hrabětem Seilernem. Nejvýznamnější zdejší památka, hrad Lukov, pochází pravděpodobně ze začátku 13.stol.