<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Zlín, BUS (?) – Hradisko, odb. (397m) – Zlín, lesní hřbitov, MHD (407m) – Pod Tlustou horou (392m) – U Boudy (377m) – Kopaniny (246m) – Svatá voda, jih (333m) – Svatá voda, prm. (300m) – Svatá voda, sever (291m) – Malenovice, ZPS, MHD (?)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Zelená trasa o délce 13,5km začíná u zlínského nádraží, aby si prošla jeho funkcionalistické centrum a obkroužila Tlustou horu. Můžete si zajít k terénním pozůstatkům hradu Zlín, odběhnout pod vysílač zvaný Maják, ovšem největší zajímavostí na trase je lesní poutní místo Svatá voda. Turistická stezka střídá všechny druhy povrchu, nejsnáze zdolatelná je pro pěší.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První písemná zmínka o osadě <b>Zlín</b> pochází z roku 1322, kdy ji koupila Eliška Rejčka, bohatá vdova po dvou českých králích žijící s milencem v Brně, a věnovala ji právě založenému ženskému cisterciáckému klášteru se špitálem na Starém Brně. V roce 1358 koupili osadu biskup Albrecht ze Šternberka s bratrem Ješkem. Za Šternberků začala vznikat i tvrz Zlín obehnaná vodním příkopem s padacími mosty, nejcennější objekt na území tehdejšího feudálního panství. Písemně je tato tvrz připomínána k roku 1360. Nakrátko Zlínu vládl markrabě Jošt Lucemburský, pak jej ale vrátil Šternberkům a ti Zlínu roku 1397 přiznali městská práva. Po husitských válkách museli majetkově oslabení Šternberkové svoje panství prodat. Zlín byl řemeslnicko-cechovním střediskem pro obyvatele okolních obcí, kteří se jinak živili pastevectvím. V roce 1485 je jako majitel uváděn Vilém Tetour z Tetova. Figuruje zde i Burian Tetour, jenž Zlín roku 1590 prodává. Ve městě přibyla nová radnice (1586), kostelní věž (1566) či škola (1582). Kolem roku 1600 byl už Zlín na tu dobu velkým městem a živým hospodářským střediskem. Rozkvět žel zbrzdil vpád uherských povstalců roku 1605 provázený požáry a pleněním. Po roce 1620 se obyvatelé Zlína účastnili valašského povstání, čímž na sebe přivolali opakovaná tažení habsburských, polských a uherských armád a město se z půlky vylidnilo. Při jednom takovém tažení roku 1622 byl Maďary vypálen i renesanční zámek, adaptovaný ve 2.pol. 16.stol. z gotické tvrze. Roku 1655 koupil panství moravský zemský hejtman hrabě Gabriel Serényi. Serényiové vlastnili Zlín až do roku 1712. V roce 1713 jej koupil za 144 tisíc zlatých hrabě Leopold Ferdinand z Rottalu pro svého synovce Adama Jáchyma, jenž však měl pouze dcery, a tak panství přešlo na nejmladší Marii Terezii provdanou Khevenhüllerovou, která se jej roku 1762 zbavila. František Antonín Khewenhüller se přitom zasadil o přestavbu poničeného zámku do barokním slohu. Krátké působení plátenické manufaktury (1779-1780) se stalo prvním pokusem o velkovýrobní podnikání ve Zlíně. Ačkoliv roku 1849 zničil město velký požár, hned následujícího roku tu majitel zámku baron Bretton zřídil továrnu na zápalky. Mezi lety 1868-1870 působila ve městě také továrna na boty R. Florimonta. Obě ale zanikly a převládlo drobné řemeslo. A potom přišla slavná Baťova éra... Tomáš Baťa začal s podnikáním v září 1894, v roce 1900 stavěl první tovární budovu, v roce 1910 začal s výstavbou domků pro zaměstnance a v roce 1923 byl zvolen starostou Zlína. Po jeho letecké nehodě se vedení firmy i města ujímá Tomášův polovlastní bratr Jan Antonín Baťa, který obojí dál rozvíjí. V roce 1939 po vyhlášení Protektorátu je však J.A. Baťa donucen emigrovat. Firma Baťa je v roce 1945 zestátněna a zlínské obuvnictví upadá. Statutární město Zlín je dnes moderním městem, jehož původní zástavba padla téměř celá za oběť baťovským projektantům. Nejstarší památkou tak zůstává zámek Zlín a historicky cenné je i okolí náměstí Míru. Mezi novodobé architektonické zajímavosti patří čtvrtě baťovských domků, objekty bývalé továrny, vily Tomáše Baťi a J.A. Bati, ředitelské vily, obchodní centrum, hotel Moskva, Velké kino či zimí stadion. Ve městě sídlí několik muzeí, našli byste tu Památník Tomáše Bati a univerzitní komplex. Každoročně se zde koná známý zlínský filmový festival.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická trasa začíná u prosklené zastávky MHD nad autobusovým nádražím. Stojí tu košatý, leč neojmenovkovaný rozcestník <b>Zlín, BUS</b>, jenž ukazuje žlutým hrotem do Kudlova (3,5km), modrým pod Tlustou horu (3,5km), opačným směrem po modré do Fryštáku (8,5km), po žluté do Mladcové (2km) a po červené k ZOO Lešná (9km). Se směrovkou k vaší zelené je ovšem trochu problém. Zmiňuje totiž 3km na rozcestí u lesního hřbitova, akorát že první zastavení vás čeká už po 2km na Hradisku, kde stával první zlínský hrad. Ty 3km si ovšem můžete zkrátit městskou hromadnou dopravou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značka se vydává po chodníku a přes přechody pro chodce na jih k úpatí Tlusté hory. Po levé ruce, v parku na druhé straně rušné silnice, stojí zlínský zámeček (přebudovaný druhý zlínský hrad), po pravé se rozléhá areál bývalé Baťovy továrny a před vámi v mírném svahu vystupuje funkcionalistická budova Obchodního domu. Na současné podobě Zlína se velkou měrou podílel architekt František Lýdie Gahura, který se narodil ve Zlíně 10.10. 1891 a hned po ukončení studií byl zaměstnán ve stavebním oddělení firmy Baťa. Krom zahradních obytných čtvrtí zaměstnanců továrny vymyslel i typizovaný zlínský průmyslový prvek, jímž je monolitický železobetonový skelet 6,15 x 6,15 metrů se sloupy kruhového průřezu s výplní z režných cihel. V 30.letech 20.stol. byl Gahura jmenován městským architektem. Uskutečnil řadu urbanistických projektů jako projekt městského centra (1937-1941), postavil zlínskou radnici (1923), upravoval interiéry Baťovy vily (1926), realizoval kapli na Kudlově (1927), Baťovu nemocnici (1930) apod. V zahraničí projektoval Baťovy tovární komplexy s obytnými koloniemi v polském Chelmeku (u Osvětimi), v německém Ottmuthu (dnes jih Polska blízko Opole) a v jugoslávském Vukovaru (dnes východ Chorvatska).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa stoupá geometricky rovně podél parkového náměstí T.G. Masaryka, kde se nalevo rozléhá univerzitní areál s architektonicky zajímavým <b>Kongresovým centrem</b> z roku 2010 od zlínské architektky Evy Jiřičné. Budova je inspirovaná tvarem jednobuněčené řasy s křemičitou schránkou. Napravo pak několik funkcionalistických budov tvoří náměstí Práce. Mnohé z nich se v době své výstavby pyšnily přívlastkem „nej“ – největší kino ve Střední Evropě, největší společenský dům nebo největší <b>obchodní dům</b>. Poslední jmenovaný byl postaven podle návrhu F.L. Gahury a do užívání byl předán o Vánocích 1931. <b>Velké kino</b> z roku 1932 taktéž projektoval F.L. Gahura, původně pouze jako provizorium, proto na něj byla použita unikátní svařovaná ocelová konstrukce (v takovém rozsahu vůbec poprvé na území Československa). Od roku 1961 se v něm každoročně koná Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Budova je od roku 2001 chráněna jako kulturní památka. No a <b>hotel Moskva</b>, dříve Společenský dům, začal vznikat roku 1931 podle studie architekta Miroslava Lorence, nicméně dokončen byl roku 1933 již podle návrhu Baťova druhého dvorního architekta Vladimíra Karfíka. Zlín třicátých let je obecně považován za architektonický zázrak a živou učebnici funkcionalismu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupání parkem přiostřuje a vrcholí na jižním okraji města u <b>Památníku Tomáše Bati</b>. Ten je nejhodnotnějším dílem zlínského funkcionalismu a vrcholem fenoménu tzv. baťovské architektury. Projektoval ho opět František Lýdie Gahura. Památník otevřený v roce 1933, tedy rok po smrti Tomáše Bati, je budova tvořená železobetonovým opěrným systémem v modulu 6,15x6,15m, opláštěná průsvitným katedrálním sklem. V prvních 10 letech navštívilo památník 1,5 milionu lidí. Uvnitř se nachází letoun Junkers F13, ve kterém Tomáš Baťa v roce 1932 zahynul, když se zřítil v mlze krátce po vzletu z nedalekých Otrokovic při plánované pracovní cestě do švýcarského Möhlinu. Památník se zavřel 20.11. 1944, kdy byl skleněný plášť ve 12:35 silně poškozen během bombardování Zlína americkým letectvem. Budovu v letech 1954-1955 přestavěl akademický architekt Eduard Staša. V roce 1985 byl objekt památníku zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR. Mezi lety 2012-2014 byla vytvořena architektonická studie obnovy a v roce 2013 jí byl navrácen název Památník Tomáše Bati. Za finanční pomoci rodiny Baťů, města Möhlin a dalších donátorů byla přidána i replika letounu Junkers F13. Od památníku je skrz parkovou plochu vidět moderní budova Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati na Jižních Svazích, za ní se tyčí zalesněný vrch s vysílačem Mladcová a téměř nejvyšší bod Mladcovských kopců zvaný Přední vrch (420m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U Památníku Tomáše Bati zahýbá turistická značka doleva pod gymnázium, obtáčí jej, zezadu vstupuje na hůř značenou, v trávě vyšlapanou pěšinu a intuitivně se škrábe přímo vzhůru k lesu. Louka nad jižním okrajem Zlína je lyžařským areálem s 300m dlouhou osvětlenou sjezdovkou a vlekem. Z jejího horního okraje se otevírá poměrně slušný panoramatický výhled na město, Mladcovské kopce a části Hostýnských vrchů. Vyčuhuje Javorčí (630m), podlouhlé Ondřejovsko (632m) či výrazný Kuželek (638m). Vidět jsou i obce Kostelec či 9km vzdálený Lukov.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stezka pokračuje trochu náročnějším sklonem krajem lesa podél vleku, stoupá rovnou za nosem až do půlky úbočí vrchu Barabáš, kde značka na první lesní křižovatce odbočí doprava a piktogramy řídnou. Nenechte se tím však zmást. Musíte se držet mírně stoupající stezky nad káceným pásem lesa s občasnými omezenými výhledy na Zlín. Stezka po nějakých 300m zatáčí doleva, volným stoupáním míří k nejvyšší kótě Barabáše (410m) a pokračuje dlouho rovně až na rozcestí <b>Hradisko, odb. (397m)</b>. Zatímco zelená značka míří 1km na lesní hřbitov, můžete se nechat svést 1km dlouhou odbočkou k terénním pozůstatkům hradu Zlín. Není to ale nic extra. Každopádně jde se tam přes obydlenou oblast, a pak nekonečně dlouho příměstským lesem. Vrátit se musíte stejnou cestou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Hrad Zlín</b> založil pravděpodobně v půli 13.stol. Vilém z Hustopečí, jeden z předních dvořanů moravského markraběte a českého krále Přemysla Otakara II. Za své služby získal od krále před rokem 1260 velký majetek na jižní a východní Moravě, kde vytvořil panství a za jeho správní centrum stanovil Zlín. Dlouhou dobu se pořádně nevědělo, kde hrad vlastně stál. Spekulovalo se, že se mohl nacházet na místě dnešního zámečku. Lidová tradice jej však lokalizovala do polohy s příznačným názvem Hradisko, kde byl nakonec i objeven. Společným znakem všech jeho vývojových fází bylo, že měl dřevěnou srubovou konstrukci s věží a byl podsklepený, jednodílný lichoběžníkového tvaru se zaoblenými rohy. Největší rozměry hradu činily 47x42m. Vstup byl situován z jižní strany (odkud dnes přichází turisté), součástí vnitřního hradu byla studna (dnes neupravená studánka) a celý areál obkružoval kopaný příkop o šíři 10-15m. Asi 100m před vstupem do hradu se nacházel samostatný kruhový objekt, což mohlo být předsunuté opevnění či obléhací bašta. Podle pověstí to byl hrad veliký, měl dvě válcové věže, 2m silné zdi a hladomornu. Vilémem postavený dřevěný hrad zanikl pravděpodobně počátkem 14.stol. v souvislosti s válečnými vpády uherského palatina Matúše Čáka Trenčianského. Ve stejné době byl zničen i nedaleký dřevěný hrad Rýsov a poškozen kamenný hrad Sehradice. Historici usuzují o zániku hradu Zlín proto, že není jmenován v kupní smlouvě z roku 1322, kdy panství koupila od Vilémových vnuků královna vdova Eliška Rejčka. Od ní ho koupil Herbort ze Zlína, za jehož držení mezi lety 1349-1350 byl hrad nejspíš obnoven, neboť v další fázi tu již stála jednoduchá malá tvrz, sloužící patrně jako strategický strážní bod nad důležitou křižovatkou obchodních cest. Jedna z těchto cest vedla od Holešova přes Lukov a Zlín, kolem hradu do Kudlova (dnes tudy vede silnice), kde se na hřebeni větvila do Luhačovic a do Uherského Brodu. Druhá obchodní cesta vedla podél toku Dřevnice do Vizovic, které jsou již v roce 1261 uváděny jako trhová osada. V roce 1358 koupili panství bratři Albrecht a Ješek ze Šternberka, jimž patřila též sousední panství Lukov a Světlov. Písemně je "castrum" Zlín zmiňován ještě v roce 1360. Za husitských válek získává hrad válečný zbohatlík a katolický souvěrec Šternberků Petr Roman z Vítovic. Roku 1437 mu ho nechávají Šternberkové přepsat do zemských desek. Petr Roman však umírá bez potomků a jeho majetek připadá králi jako odúmrť. Král Matyáš Korvín následně daruje zboží svému hejtmanovi Vilému Tetourovi z Tetova, žoldnéři z řad bývalých zajatých husitů. Vilém Tetour vládl na Zlíně již v roce 1478. Královská darovací listina byla vyhotovena až dodatečně roku 1485 a do zemských desek zapsána roku 1490. Buď Petr Roman, nebo Vilém Tetour zakládají v údolí při městečku Zlín druhou tvrz řečenou Zlín, přestavěnou později na zámek. Za jejich éry byl dřevěný hrad na kopci potřetí přestavěn a naposledy obýván. V roce 1571 Tetouři panství prodávají. Poslední písemná zmínka o tvrzi Zlín pochází z roku 1596. Není jasné, zda šlo o tu na kopci, nebo o tu v údolí. Ta v údolí byla totiž po poškození Bočkajovci v roce 1605 přestavěna na zámek. Přesná doba zániku hradu Zlín není známa. Feudální sídlo na Hradisku sice ještě přežívalo do 1.pol. 16.stol., poté však bylo trvale opuštěno a stalo se zásobárnou lehce dostupného stavebního kamene. V současnosti již málo patrné zbytky gotického hradu zaujímají poměrně výhodnou polohu na ostrohu protáhlého hřbetu s příkrými srázy. Severní konec ostrožny zaujímá vlastní hradní jádro s místy až 2m vysokým valem ve tvaru nepravidelného oválu o delší ose cca 60m. Povrch hradiště je silně narušen novobodbými zásahy, tj. těžbou kamene a rozebráním sklepu, který byl ještě při laických archeologických sondážích v letech 1938-1940 patrný. Daný zjišťovací výzkum vedl vlastivědný pracovník Antonín Slovenčík. Měl potvrdit, jestli na kopci nad Zlínem skutečně stál hrad. Slovenčíkovi se podařilo odkrýt 60cm silné základy zděné budovy z opuky a pískovce o rozměrech 8,2x5,4m, založené částečně na skalnatém podloží, zapuštěné do svahu. Zbytky malty nalezeny nebyly, kameny tedy byly nejspíš kladeny na sucho. Dále byly odkryty pozůstatky sklepení, jehož spodní část byla vysekána do podloží. Jinak bylo místo už docela poškozeno, protože sem mnozí lidé chodili hledat o svatojánské noci poklady. Na místě byly nalezeny gotické klíče a části železného kování, jež odborná expertíza interpretovala jako středověké. Výsledek výzkumu přinesl do značené míry rozčarování, neboť se stále neobjevovaly očekávané hradby, věže a další znaky, které měly být podle tehdejších měřítek typické pro správný středověký hrad. Proto byl na lokalitu povolán tehdejší ředitel pražského Archeologického ústavu, pozdější akademik doc. PhDr. Jaroslav Böhm. Ten navrhl a rozpracoval metodiku dalšího výzkumu a doporučil, aby byl vedením dalších prací pověřen studovaný archeolog. A tak 15.5. 1940 zavítal do Zlína Dr. Ivan Borkovský, známý pozdějším rozsáhlým výzkumem Pražského hradu a Levého Hradce, aby potvrdil či vyvrátil závěry předchozích bádání. Podle návrhu Jaroslava Böhma byla provedena zalomená zjišťovací sonda o šířce 2m a délce 34m ve směru severozápad-jihovýchod, která proťala v podstatě celé hradní jádro. Sonda se pak lomila v tupém úhlu k jihu v délce 20m a šířce 6m a protínala val. Sondy jsou dodnes v terénu patrné. První sonda zjistila, že na skalnatém pískovcovém podloží pokrytém jílem a žlutou hlínou byla na zhruba obdélníkové ploše o rozměrech cca 20x8m položena kamenná terasa nasucho ložených pískovcových kamenů silná 20-150cm, vyrovnávající nerovnosti terénu. Na terase měla stát dřevěná stavba srubová konstrukce, která byla posléze zničena požárem, soudě podle 3,2m dlouhých a 20cm širokých ohořelých trámů nalezených uprostřed zkoumané plochy. U trámů byly nalezeny keramické střepy datované do 11.-12.stol. a 5ks trojkřídlých hrotů šípů. Ve východní části zkoumané plochy byla objevena podlaha místnosti s dlouho používaným ohništěm. V hlíně nad vrstvou kamenů byly nalezeny střepy ze 14.stol. Průzkumem valového opevnění bylo zjištěno dvojí navršení. První násep byl zjištěn 55cm pod úrovní terénu a od druhého násypu byl oddělen 1-1,5cm silnou vrstvou popela a uhlíků. Nálezová situace naznačuje, že v koruně valu bylo zřejmě dřevěné, požárem zničené hrazení blíže neurčené konstrukce. Zkáza hradu se tehdy kladla do souvislosti s vpádem Tatarů na Moravu v roce 1241, později spíše do souvislosti s útoky Matúše Čáka Trenčianského začátkem 14.stol. Protože tvrz Zlín nebyla evidentně klasickým kamenným hradem, odklonil se zklamaný prof. Karel Stloukal od teorie existence opevněného panského sídla, prohlásil hrad za dřevěnou srubovou stavbu zaniklou ve 13.stol. a tvrz známou z písemných pramenů hledal pak už jen na místě dnešního zámku v centru města. Získaný archeologický materiál byl předán do sbírek městského muzea ve Zlíně a výsledky výzkumu byly publikovány jen informativní formou v místním tisku. Po dohodě s vedením firmy Baťa se sbírky přesunuly do jedné etáže Památníku Tomáše Bati a v únoru 1944 byly zpřístupněny veřejnosti. Zásah bomby v listopadu téhož roku bohužel část muzejních sbírek zničil. Některé předměty zůstaly ležet v poškozené budově až do roku 1947, zbytek byl přemístěn do náhradních prostor. Vlivem těchto událostí a následných přesunů žel archeologický materiál z Hradiska beze stopy zmizel, a navíc se ztratil i originál zprávy o výzkumu Hradiska, uložený v archivu Archeologického ústavu v Praze. Až v roce 1982 se podařilo objevit jeho kopii dochovanou v korespondenci mezi ústavem a městskou radou, uloženou ve fondu okresního archivu v zámku v Klečůvce. Uschována zde byla též fotodokumentace a plánek lokality. Tento nález moderní odborníky překvapil, neboť odhalil existenci 3 etap vývoje osídlení Hradiska, kterou Karel Stloukal pod vlivem svého zklamání upozadil. Zajímavé je rovněž zjištění, že po určitou dobu musela stará tvrz nad Zlínem koexistovat souběžně s nástupnickou tvrzí městskou. Existenci obou lokalit v jedné době může také nepřímo potvrzovat text městského privilegia z roku 1571, majícího ale asi starší původ, v němž se zlínským měšťanům zaručuje, že sirotci nebudou bránit "...ani na tvrz, ani na zámek..." Závěrem lze shrnout, že v 1.etapě rozvoje Hradiska stál na kopci objekt věžovitého charakteru patrně srubové konstrukce na kamenné podezdívce o rozměrech 20x15m, který byl podle nalezených ohořelých trámů zničen požárem. V té době byl zároveň vybudován val obepínající lokalitu. Do 2.etapy datované do 14.-15.stol. lze zařadit kamenné podezdívky několika budov, z nichž pouze jedna přetrvala do 3.etapy, a to ta východní se suterénem zahloubeným do skalního podloží.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značka vychází na Hradisku z lesa a míjí pár rodinných domů s výhledem na místní části Jaroslavice a Kudlov. Hřbetní partii Tlusté hory protíhá silnice, na které můžete odbočit jednak doleva mimo značku a po nějakých 300m dojít ke zlínským filmovým ateliérům, nebo se dáte po zelené značce doprava k <b>Lesnímu hřbitovu</b>. Ten byl vybudován počátkem 30.let 20.stol. podle projektu městského architekta F.L. Gahury. Návrh na jeho zřízení přednesl městské radě sám starosta Tomáš Baťa dne 20.6. 1930, rok trvalo povolení okresním úřadem a světilo se v den Památky zesnulých 2.11. 1932. Lesní hřbitov měl díky své rozloze 21ha vyřešit pohřbívání Zlíňanů na 100 let při době tlení 15 let. Prvním pochovaným byl syn MUDr. Gerbece, druhým Tomáš Baťa. Později zde spočinuli i F.L. Gahura, filmový režisér Jaroslav Novotný, režisérka Hermína Týrlová, režisér Karel Zeman a jiní. Areálu dominuje kamenný kříž s Gahurovou plastikou Ukřižovaného Krista. Od roku 1978 je jeho součástí také krematorium architekta Jiřího Čančíka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Až k Lesnímu hřbitovu jste se mohli vyvézt městskou hromadnou dopravou. Poblíž zastávek visí na sloupu ukazatel <b>Zlín, lesní hřbitov, MHD (407m)</b>, podle jehož směrovek pokračujte Filmovou ulicí na rondel, a pak rovně podél hlavní silnice až k točně pod Majákem. Televizní vysílač, zvaný lidově Maják, je odtud vlastně už i vidět. Stojí v nejvyšším bodě Tlusté hory (458m) a pokrývá svým signálem město Zlín a okolí. Z výšky 83m šíří 3 DVB televizní stanice a 8 stanic rádia.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Už při zakládání zlínské pobočky Klubu českých turistů v roce 1926, jejímž zakládajícím členem byl i Tomáš Baťa, vznikla myšlenka vybudovat na Tlusté hoře turistickou útulnu s rozhlednou. Základní kámen rozhledny byl slavnostně položen v rámci oslav Svátku práce 1.5. 1927. Během roku 1933 pak vyrostla monumentální vyhlídková věž, jež dosahovala výšky 45m a na jejím vršku byl umístěn světlomet sloužící k orientaci letadel. Rozsvícen byl poprvé v předvečer 1.máje 1933. Stavba ocelové věže, kterou projektoval Ing. Vtelenský, byla zajímavá svařovanou konstrukcí bez použití jediného nýtu či šroubu. Na kostru se spotřebovalo 16 tun železa. Turistická vyhlídka byla umístěna 36,5m nad zemí a stala se hned jedním z nejvyhledávanějších výletních míst kraje. Z rozhledny byl daleký výhled do všech světových stran, a to nejen Podřevnicko, ale i Svatý Hostýn, kostel poutního místa Dubu a za zvlášť jasného počasí i věže svatováclavského dómu v Olomouci. V roce 1934 byly v okolí věže upraveny cesty, vybudovány chodníky, rozestavěny lavičky a celé okolí Majáku se přeměnilo v lesopark. K občerstvení návštěvníků sloužil bufet umístěný v typicky baťovském dřevěném domku – hájence určené pro hlídače. Ve stejném roce se na Tlustou horu přestěhovala i malá zlínská ZOO. Pozor, neplést se ZOO Lešná! Ta zlínská byla založena ve Svátek práce 1930 v rámci otevření zrenovovaného zámeckého parku. Několika soukromými dary a nákupem exotických zvířat se postupně rozšířila z parkové atrakce pro děti až na regulerní zoologickou zahradu, jejíž provoz plně financovala firma Baťa. Umístění ZOO v centru města však způsobovalo čím dál víc provozních problémů, až se nakonec na jaře 1934 přistoupilo k přestěhování na Tlustou horu. Zvířata byla umístněna v ohradách a prostorných klecích, z nichž se dochovaly jen betonové základy. Žili tu daňci, velbloudice, pávi, 4 opice, 4 mývalové, jezevec, morčata, 4 lišky s mláďaty, párek lvů, 3 medvědi, papoušci, andulky, snovači, hrdličky, bažanti a ochočený srnec. Celkem 40 kusů zvěře. Na svět tu dokonce přišlo 5 lvíčat. S hitlerovskou okupací v roce 1939 však přichází úpadek. Poslední známá propagace ZOO ve Zlíně pochází z 28.6. 1940. Pro nedostatek potravy během války musela být zvířata prodána nebo utracena. Také rozhledna ztratila svou funkci. Letecký maják byl na rozkaz okupantů vyřazen z provozu, aby neposkytoval orientaci spojeneckým letadlům, věž byla zkrácena a později upravena do dnešní podoby. Vstup na ni již není možný.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Mírným stoupáním dojdete na točnu pod Majákem a vydáte se asfaltkou rovně do lesa. Turistické značení je tu poměrně řídké, ale splést se nemůžete. Maximálně po 180m narazíte na odbočku vpravo k vysílači. Cesta jinak vede v podstatě po vrstevnici zalesněným úbočím Tlusté hory, mírně se vlní nahoru a dolů, má asfaltový povrch a až v poslední fázi za velkým záhybem odbočuje zprudka vlevo na lesní pěšinu, po níž se dostává zkratkou k rozcestníku <b>Pod Tlustou horou (392m)</b>. Od hřbitova sem to bylo 1,5km daleko. Zelená značka vede následně 1,5km k boudě a do cíle jí zbývá 9km. Křižující modrá značka to má kratší, ta by došla do Zlína po pouhých 3,5km a do Malenovic jí chybí 5km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úzká lesní asfaltka je jako stvořená pro cyklistiku. Ostatně cyklostezek by se kolem Tlusté hory našlo vícero. Zdoláte nevýraznou terénní prohlubeň nad prameništěm Slanického potoka, u kterého níže po proudu vyvěrají dva minerální prameny, přehoupnete se přes dvě malá návrší a sejdete na křižovatku lesních cest se zastřešeným odpočívadlem. Ukazatel <b>U Boudy (377m)</b> praví po zelené 2,5km na Kopaniny a modrou posílá 2,5km k malenovickému hradu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nyní vás čeká cca 570m asfaltové rovinky, žel tak mizerně značené, že bez upozornění přejdete nenápadnou odbočku vpravo, situovanou u informačního panelu poutních stezek. Sotva znatelná pěšinka se ztrácí ve vysoké trávě a keřích, tečuje jediný vysoký strom na mýtině a až vás vyplivne na příčně jdoucí svážnici, zabočte doleva. O nějakých 140m dál směřuje turistické značení pravo do vysokého lesa a zvolna klesá přímou svážnicí do údolí. Namísto orientace se teď stává vašim hlavním problémem bláto. Vyústění stezky je v tomto směru úplně nejhorší. No a potom už vyjdete na silnici u zahrádkářské osady Kučovaniny, dáte se doleva a narazíte na tyčku s cedulí <b>Kopaniny (246m)</b>. Směrovka se zeleným hrotem odtud ukazuje 2,5km na Svatou vodu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Budete krátce středně stoupat krajnicí podél silnice, než objevíte doprava jdoucí svážnici a po značkách zamíříte tamtudy do lesa v úbočí bezejmenného kopce (360m). Úhel stoupání vás tentokrát nebude šetřit. Aspoň že značení je tady o poznání lepší, protože směr trasy se několikrát lomí. Jakmile se však doškrábete do týlu hory, stoupání výrazně zvolní. Dočkáte se i krátkého mírného klesání, načež vás pěšina dovede k dílčímu ukazateli <b>Svatá voda, jih (333m)</b>. Zelená značka od Zlína (11km) a žlutá z Napajedel (11km) se tu setkávají, aby pokračovaly společně na poutní místo Svatá voda, leč značení se opět trochu ztrácí v zeleni. Je třeba najít pod rozcestím zašitý domek a poblíž něj jdoucí pěšinku. Ta zde v krátkém úseku ostře klesá úzkým křovinatým koridorem (po dešti silně rozbláceným) a konečně vybíhá na plácku s kapličkou, schodištěm a upraveným pramenem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poutní místo u pramene Kaménka je nazýváno <b>Svatá voda u Malenovic</b>. Pramen má pověst léčivé vody a vyhledávají jej jak zbožní poutníci, tak turisté. Voda vytéká přes malou nádrž do hlubokého žlebu, odkud pokračuje přes bezejmenný potok do řeky Dřevnice. Je pitná. Rozbory provádí 4x ročně Zdravotní ústav se sídlem ve Zlíně. Cyrilometodějský badatel Dr. František Přikryl vyslovil dohad, který přešel až do pověsti, že tu kázali a křtili slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj. Kaménka totiž leží jen asi 100 kroků od staré cesty, jež spojovala všechny význačné hrady na Moravě. Podle jiné pověsti tu hledaly pomoc zejména matky malých nemocných dětí, které z vděčnosti za vyslyšení modliteb zavěšovaly v okolí dětské košilky. Prostor u pramene doplňuje lesní kaple s obrazem Panny Marie Provodovské z roku 1854, postavená Josefem Buksou ze Šelešovic jako poděkování za uzdravení ze slepoty. V roce 1933 byl vypracován projekt malého poutního kostelíka, z něhož však sešlo. 50.léta 20.stol. přinesla navíc zákaz poutních průvodů. Jediná farnost Lhota u Malenovic mohla chodit na Kaménku v první zářijovou neděli s hudbou, protože průvod lesem nenarušoval dopravu a nedráždil "uvědomělé" obyvatele malenovického sídliště. Buksovu kapli si ke všemu vzali na mušku vandalové a hrozilo její úplné zničení. Místo obvyklé generální opravy však farníci přistoupili přes nelibost úřadů v roce 1963 k současné úpravě prostranství. Nad pramenem vybudovali skalní výklenek, do něhož přemístili kameninovou sochu Panny Marie Lurdské z roku 1902, a Buksovu kapli během dvou dnů nejdřív rozebrali, načež ji celou znova vystavěli.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa vytváří u Svaté vody ostrou zákrutu s turistickým ukazatelem <b>Svatá voda, prm. (300m)</b>. Zatímco žlutá značka z Napajedel to má teď 2,5km na malenovický hrad a 3,5km k MHD, vaše zelená už po 2,5km končí. Tam, kde se trasy fyzicky rozcházejí, visí na stromě ještě dílčí cedule <b>Svatá voda, sever (291m)</b>, ale pak už vás vede široká přírodní stezka s mírně či středně klesajícím průběhem ven z lesa. Závěrečný úsek tvoří rozbitá zpevněná cesta mezi polem a chatovou oblastí, jež se vleče nekonečně dlouhou rovinkou až na periferii Malenovic, odkud lze již zahlédnout jednak průmyslové budovy areálu ZPS, jednak část malenovického sídliště a Tlustou horu (458m) s Majákem na vrcholku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Takto dojdete až na křížení cest u hřbitova, kde zahnete doleva, přejdete potok od Svaté vody a mrknete po očku na dřevěný <b>kříž</b> pod památným stromem zvaným <b>Lípa u malenovického hřbitova</b>. Ta začala být chráněna 30.9. 1996, má 12m na výšku a obvod kmene 340cm. Trasa tu ovšem vzápětí zahýbá doprava na dlážděný chodník podél OBI a dosahuje cíle na zastávce MHD, kde ji reprezentuje jediná směrovka ukazatele <b>Malenovice, ZPS, MHD</b>. Za sebou tak máte úspěšně 13,5km a zpátky do Zlína se nyní snadno vrátíte městskou hromadnou dopravou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">O obci <b>Malenovice</b> se říká, že zde končí Valašsko a začíná Haná. Poprvé se Malenovice zmiňují roku 1321 pod názvem Malehnawicz a už v 60.letech 14.stol. jsou povýšeny na městečko. Až do 26.3. 1349 neměly žádného lokálního správce, poté dostal Moravu v léno Jan Jindřich Lucemburský, který roku 1356 začal stavět nad obcí hrad a s hradem jsou pak úzce spojeny i další osudy města. Roku 1427 je zpustošila trestná výprava husitů a 11.8. 1470 tábořil u Malenovic český král Jiří z Poděbrad při tažení proti uherskému králi Matyášovi Korvínovi. V roce 1626 byly Malenovice vypáleny (a nejspíš i vyrabovány) vojskem vojenského dobrodruha Petra Arnošta II. Mansfelda prchajícího do Uher. Až do té chvíle stával na pastvisku nedaleko Dřevnice kostel sboru Jednoty bratrské. Po jeho vypálení bratrské vyznání v obci z důvodu potlačování nekatolické víry prohabsburskou vrchností postupně zaniká. Také mnoho z celkových 100 gruntů zůstalo pustých. Obec se z toho velmi dlouho vzpamatovávala. Až v 1.pol. 19.stol. došlo k vybudování nového kostela a ke stavbě nové školy. V půli 19.stol. byly Malenovice proslulé chovem ušlechtilých ovcí. K roku 1848 měly asi 1380 obyvatel. Roku 1863 byly Malenovice postiženy velkým požárem, kdy vyhořelo celé centrum okolo dnešního Jarolímkova náměstí. V roce 1896 započala stavba podřevnické železniční dráhy Otrokovice – Vizovice. Počátkem 20.stol. se Malenovice staly sídlem perleťářského závodu, kvůli kterému se sem přistěhovalo asi 20 dělnických rodin. Tou dobou bylo významnějším střediskem než sousední Otrokovice či Zlín. Roku 1904 byla v Malenovicích zahájena stavba špitálu a roku 1912 byly pod hradem otevřeny sirné koupele. 3.5. 1945 osvobodila obec rumunská armáda. Od 1.1. 1949 jsou Malenovice místní částí statutárního města Zlín. Kromě hradu zde najdete kostel sv. Mikuláše s farou, sochy sv. Floriána, sv. Jana, sv. Jana Nepomuckého, sv. Pavla, sv. Vendelína, dvě kapličky a válečné památníky.</p> </font></div>
Aktuálnost k 07/2020
